Komunisté demonstrovali před Velvyslanectvím Ukrajiny v Praze (část 5.)

V pátém díle o demonstraci komunistů před Velvyslanectvím Ukrajiny podrobně rozebereme projev tiskového mluvčí KSČM Romana Rouna a ukážeme si, proč se jeho tvrzení jsou částečně zkreslená, přehnaná a na konkrétních příkladech představíme jeho zjednodušující formulace, které nezohledňují kontext válečného stavu a geopolitické situace.

Během psaní pátého dílu byl na nás vyvíjen nátlak z Moskvy, kde nám hrozili stíháním za reportování o této demonstraci. Kampaň byla odstartována na Štědrý den. Evropský rozhled byl na demonstraci pozván generálním tajemníkem Romanem Blaškem z moskevského hotelu Radisson Slavyanskaya, s plánovanými provokacemi Moskvy jsme proto počítali ještě před konáním protestu. Rozhodli jsme se skutečnostmi nenechat ovlivnit a pokračovat v psaní tak, jak to děláme posledních deset let.

Projev Romana Rouna

Nejprve zveřejníme celé znění projevu tiskového mluvčího KSČM a v dalších částech jednotlivé výroky podrobně rozebereme:

Mnoho let se snaží vládní politici a česká masmédia vyvolat v občanech naší země pocit, že by se měla Ukrajina stát co nejdříve členskou zemí Evropské unie a Severoatlantické aliance, protože je demokratickou zemí, ve které jsou všichni svobodní, lidská práva jsou bezvýhradně chráněna a všichni jsou si rovni.

Ukrajina ovšem takovou zemí NENÍ.

Od násilného státního převratu v roce 2014 dochází na Ukrajině k systematickému potlačování činnosti a zákazům opozičních stran.

Kritici současného režimu jsou vražděni, mučeni a vězněni po zinscenovaných soudních procesech.

Hlavní ukrajinská civilní kontrarozvědka SBU, která podléhá přímo Vladimíru Zelenskému a slouží k udržení jeho mocenské pozice, používá proti politickým odpůrcům režimu násilné prostředky.

Svoboda myšlení a svoboda projevu jsou potlačovány, veškerá média, vyjma prorežimních, byla umlčena. Činnost pravoslavné církve byla omezována a dnes je dokonce zakazována.

Ukrajina přestala být svobodnou a suverénní zemí a stala se nástrojem USA a Západu.

Vyzývám proto česká veřejnoprávní i komerční média, aby konečně přestala sloužit zájmům administrativy Spojených států amerických a Severoatlantické aliance a objektivně informovala o skutečném politickém vývoji na Ukrajině od roku 2013.

- Aby informovala o porušování lidských práv na Ukrajině.
- Aby informovala o vraždách, mučení a věznění komunistů, antifašistů a kritiků nelegitimního prezidenta Vladimíra Zelenského.
- Aby informovala o násilnostech ukrajinské Teritoriální branné služby, při nucených odvodech mladých lidí.
- Aby informovala o intenzivním šíření nacistické ideologie a adorování Stěpana Bandery a Ukrajinské povstalecké armády.
- Aby informovala o bratrech Kononovičových, kteří jsou spolu s dalšími již několik let perzekuováni v rámci zinscenovaných politických procesů.

Na Ukrajině mám mnoho přátel a lidu Ukrajiny přeji skutečnou svobodu.

- svobodu bez pandemie nacismu,
- svobodu bez vlivu oligarchů,
- svobodu bez každodenního porušování lidských práv,
- svobodu bez umlčování kritiků režimu,
- svobodu bez Západem vydržované loutky, komedianta s diktátorskými sklony Vladimíra Zelenského.

Ověřovací část

O vyvolávání pocitu v občanech

Výrok: „Mnoho let se snaží vládní politici a česká masmédia vyvolat v občanech naší země pocit, že by se měla Ukrajina stát co nejdříve členskou zemí Evropské unie a Severoatlantické aliance.“

Tvrzení o tom, co politici a média „vyvolávají“, je subjektivní a závisí na interpretaci.

Ukrajina požádala v únoru 2022 o členství v EU a v červnu téhož roku jí byl udělen status kandidátské země EU. V červnu 2024 uspořádala EU s Ukrajinou první mezivládní konferenci.

U krajina již přes třicet let rozvíjí vztahy s NATO a vyjadřuje zájem o členství.

Některé české politické osobnosti tyto procesy podporují.

Předseda vlády Petr Fiala (ODS) jen několik dní po plnohodnotné invazi Ruské federace na Ukrajinu prohlásil, že podporuje snahu Ukrajiny o vstup do EU.

V říjnu 2023 podpořil p rezident Petr Pavel v projevu před poslanci Evropského parlamentu rozšíření Evropské unie o země západního Balkánu nebo tzv. Asociovaného tria (Ukrajina, Moldavsko, Gruzie).

Předseda Senátu Miloš Vystrčil a předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová v březnu 2022 uvedli, že přijetí Ukrajiny do EU by bylo žádoucí, a to i jako symbolické gesto.

V červnu 2024 Vláda České republiky zveřejnila tiskovou zprávu, podle které ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák usiluje o rychlé přijetí vyjednávacích rámců pro přistoupení Ukrajiny a Moldavska do EU.

Vstup Ukrajiny do Evropské unie je podporována vládními politiky, nikde ale nezaznělo, že by se tak mělo stát co nejdříve.

Podobně je to se vstupem Ukrajiny do NATO.

V červenci 2023 předseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS) v Interview ČT24 prohlásil, že Česko podporuje a bude podporovat jednoznačné vyjádření summitu Severoatlantické aliance, které bude pozváním Ukrajiny do NATO, ale vstup do NATO nebude okamžitě, protože to není možné, dokud zuří válka.

Osm dní po demonstraci prezident Petr Pavel pronesl: „Samotné členství v NATO v co nejkratším horizontu nemusí být pro Ukrajinu tou nejlepší bezpečnostní zárukou, pokud by naopak vyvolalo spoustu nejistot.“

P ředsedkyně české Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová na setkání předsedů parlamentů členských zemí NATO ve Vilniusu podpořila vstup Ukrajiny do Severoatlantické aliance.

V dubnu 2024 na zasedání ministrů zahraničních věcí NATO ministr Jan Lipavský apeloval na intenzivnější podporu reforem, které jsou potřebné pro budoucí členství Ukrajiny v NATO.

Tito politici, spolu s dalšími členy vlády a parlamentu, podporují vstup Ukrajiny do NATO, i když konkrétní podmínky a časový rámec tohoto procesu jsou předmětem diskusí a závisí na vývoji situace na Ukrajině.

Podobné postoje však nejsou univerzální, a masmédia přinášejí různé názory a stanoviska, která kritizují vstup Ukrajiny do Evropské unie a NATO.

Jedním z takových nejznámějších masmédií je politický bulvár Parlamentí listy, který často bývá neodbornou společností mylně označován za proruské nebo dezinformační médium. Často publikují názory, které zpochybňují přínos členství Ukrajiny v těchto organizacích.

Ještě donedávna v České republice působila redakce Sputnik, která patřila pod ruský státní mediální konglomerát. Pravidelně publikovala obsah, který byl kritický vůči Ukrajině, EU a NATO. Tento web často prezentoval proruský pohled na mezinárodní vztahy a kritizoval západní politiku vůči Ukrajině. Odborníci dospěli k závěru, že portál je jedním z nástrojů, které Kreml používá k šíření dezinformací a manipuluje s informacemi. Evropská unie následně uvalila na Sputnik sankce.

Mezi podobná media lze považovat ještě pravicový Pravý prostor, který se občas vyjadřuje k geopolitickým otázkám včetně rozšíření NATO a EU. Některé články v tomto médiu zpochybňují přínosy členství Ukrajiny v těchto organizacích.

Tato média bývají laickou veřejností označovaná jako dezinformační a alternativní, která nepatří do českého mainstreamu.

Parlamentní listy jsou ale podle odborníků diskusní, zpravodajský a komentátorský internetový portál. Pravý prostor je antisystémový konspirační web. SputnikNews jsou jako jediné z trojice označovány za dezinformační.

Portály již nejsou součástí měření NetMonitor, což ztěžuje získání aktuálních a přesných údajů o jeho návštěvnosti.

V říjnu 2020 ale Parlamentní listy zveřejnily, že překonaly hranici deseti milionu návštěv. V červnu 2023 server uvedl, že jeho návštěvnost dosahuje přibližně 300 tisíc čtenářů denně.

Tvrzení Romana Rouna, že se česká masmédia snaží vyvolat v občanech naší země pocit, že by se měla Ukrajina stát co nejdříve členskou zemí Evropské unie a Severoatlantické aliance, lze považovat za subjektivní tvrzení, které opomíjí skutečnost, že různá média, i ta s velkým dosahem, vyjadřují různé názory.

Demokracie na Ukrajině

Výrok: „protože je [Ukrajina] demokratickou zemí, ve které jsou všichni svobodní, lidská práva jsou bezvýhradně chráněna a všichni jsou si rovni. Ukrajina ovšem takovou zemí NENÍ.“

Ukrajina je unitární polo-prezidentská republika s jednokomorovým parlamentem (Nejvyšší rada Ukrajiny), která se dělí na 24 oblastí, autonomní republiku Krym, Kyjev a Sevastopol (města se speciálním statusem).

Jako každá země má své problémy, zejména s korupcí. Situace v oblasti lidských práv se zlepšila po revoluci v roce 2014, ale nelze říci, že je zcela bez problémů.

Ukrajina od roku 2014, po událostech známých jako Revoluce důstojnosti, dosáhla významného pokroku v oblasti reforem a demokratizace. Tento proces byl podpořen snahou o integraci do evropských struktur a posílení demokratických institucí.

Podle rozhodnutí Výboru pro přidružení EU-Ukrajina ve složení pro obchod č. 2/2023 ze dne 30. listopadu Ukrajina splnila požadavky pro institucionální reformy.

Ekonomické reformy na Ukrajině probíhaly již o mnoho let dříve, kdy země schválila daňovou reformu a vstoupila do Světové obchodní organizace (WTO). Byla dokonce úspěšnější než sousední Rusko. Stalo se tak poté, co Ukrajina splnila podmínky Evropské unie týkající se exportních cel.

Ukrajina stále bojuje s korupcí, ale po Revoluci důstojnosti se tato situace výrazně zlepšuje.

V roce 2013 byla v indexu vnímání korupce Transparency International nejhorší zemí v Evropě se skórem 25 bodů ze 100. V roce 2023 se zlepšila na 36 bodů, což představuje jeden z nejvýraznějších posunů k lepšímu v historii měření, a to přestože na jejím území právě probíhá válka.

Revoluce důstojnosti přispěla i k řadě dalších reforem nutných ke splnění podmínek pro vstup do Evropské unie.

I přes dosažený pokrok zůstávají výzvy, zejména v oblasti korupce, právního státu a ekonomické stability. Pokračující konflikt s Ruskem také ovlivňuje tempo a rozsah reforem. Nicméně odhodlání Ukrajiny pokračovat v demokratizačním procesu a integraci do evropských struktur je zřejmé.

Situace v oblasti lidských práv na Ukrajině

Situace v oblasti lidských práv na Ukrajině je ovlivněna probíhajícím konfliktem s Ruskem.

1. Porušování lidských práv na okupovaných územích

Nedávno na Valném shromáždění OSN byla přijata aktualizovaná rezoluce s názvem „Situace v oblasti lidských práv v dočasně okupované Autonomní republice Krym a městě Sevastopol na Ukrajině“.

Na územích Ukrajiny okupovaných Ruskem dochází k závažným porušením lidských práv, včetně násilného přesídlování obyvatelstva, omezování svobody projevu a shromažďování, a perzekucí místních obyvatel.

2. Ukrajina je prioritní země české transformační spolupráce

Velvyslanectví České republiky v Kyjevě informuje, že Ukrajina dlouhodobě patří k prioritním zemím české transformační spolupráce i v oblasti posilování lidských práv. České nevládní organizace na Ukrajině realizují projekty spojené s touto oblastí již od roku 2006.

„V reakci na události na přelomu roku 2013 a 2014 rozhodla česká vláda o potřebě své transformační aktivity na Ukrajině posílit. V rámci usnesení vlády ČR č. 167/2014 a posléze č. 401/2017 bylo rozhodnuto o vyčlenění zvláštních finančních prostředků pro přímou podporu ukrajinských nevládních organizací. Tematicky se projekty zaměřovaly na podporu médií, rozvoj mediální gramotnosti, boj proti korupci, prosazování klíčových reforem, ochranu lidských práv, rozvoj místních iniciativ či ochranu práv spojených s životním prostředím. Granty jsou rozdělovány na základě výzvy zveřejňované jednou ročně (pro její zobrazení přejděte na ukrajinskou verzi webu). Ročně jsou rozděleny granty přibližně v objemu 8 mil. Kč,“ uvádí česká ambasáda.

3. Mezinárodní trestní soud (ICC)

Ukrajinci vkládají velké naděje do Mezinárodního trestního soudu (ICC) v Haagu, uvádí Člověk v tísni, který spolu s dalšími tamějšími lidskoprávními organizacemi pokračuje v systematickém dokumentování zločinů spojených s ruskou invazí.

Lidskoprávní organizace zdokumentovaly desítky tisíc případů, které vykazovaly znaky válečného zločinu či zločinu proti lidskosti od útoků na civilisty až po unášení ukrajinských dětí na území Ruska.

A právě zdokumentované únosy dětí vedly ICC k vydání zatykače na ruského vůdce Vladimira Putina a zmocněnkyni Kremlu pro práva dětí Marii Lvovou-Bělovou.

4. Práva uprchlíků a vnitřně vysídlených osob

Člověk v tísni se věnuje i další oblasti porušování lidských práv v souvislosti s ruskou invazí, a to největší nucenou migraci v Evropě od konce druhé světové války. Až třetina Ukrajiny byla nucena opustit své původní domovy, a to nejen jako uprchlíci, ale i jako vnitřně vysídlené osoby.

Lidskoprávní organizace popisuje zejména nejistou situaci ukrajinských uprchlíků v Ruské federaci, o jejichž osudech není mnoho známo. Není mnoho informací ani o jejich právním postavení v zemi.

U vnitřně přesídlených uprchlíků organizace registruje zhoršující se socioekonomickou situaci.

5. Podpora Evropské unie

Evropský parlament v březnu 2023 přijal text „Potřeba neochvějné podpory EU Ukrajině dva roky od začátku útočné války Ruska proti Ukrajině“, kde je popsáno několik dalších případů porušování lidských práv na Ukrajině.

„Podle konzervativních odhadů monitorovací mise OSN pro lidská práva na Ukrajině bylo po téměř dvou letech plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu zabito více než 10 000 civilistů a téměř 20 000 jich bylo zraněno, přičemž Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva (OHCHR) je přesvědčen, že skutečná čísla jsou podstatně vyšší,“ uvádí se v předloženém textu, který tímto výčtem rozhodně nekončí a vyjmenovává celou řadu dalších příkladů porušování lidských práv:

Zvláštní zpravodajka OSN pro otázky mučení a jiného krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání vyjadřuje znepokojení nad zprávami a svědectvími poukazujícími na nelidské podmínky zadržování ukrajinských civilistů a válečných zajatců v Rusku, včetně mučení a nedostatečné lékařské péče, což má za následek trvalé poškození jejich zdraví.
Jsou jsou známy případy, kdy ruská armáda ukrajinské vojáky zabíjí namísto toho, aby je zajala, včetně případů, které byly nejnověji zaznamenány 24. února 2024 v oblasti Bachmutu.
V roce 2022 bylo při záměrném výbuchu ve věznici v Olenivce úmyslně zabito více než 50 ukrajinských válečných zajatců, většinou příslušníků praporu Azov.
Ženy a dívky jsou během humanitární krize a vysídlení obzvláště ohroženy, neboť se i nadále neúměrně často stávají oběťmi genderově podmíněného násilí.
Mnoho žen zůstalo na Ukrajině a byly povolány do ozbrojených sil.
Existují informace o tom, že ukrajinské vojákyně jsou v zajetí vystaveny mučení a sexuálnímu násilí.
Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva uvedl, že většinu obětí hromadných poprav, které provádějí na okupovaných územích ruské síly, tvoří muži, takže pozůstalí rodinní příslušníci – z nichž velkou část tvoří ženy – zůstávají často sami na to, aby se vyrovnali s omezenými rodinnými příjmy, potřebou zvýšené péče a silným psychickým traumatem a utrpením.

Zpráva staršího data dále zmiňuje, že Mezinárodní trestní soud nemá v této situaci pravomoc ve věci zločinu agrese ve smyslu článku 8a Římského statutu, neboť ani Ukrajina, ani Ruská federace Římský statut neratifikovaly. Evropská unie nicméně podporuje zřízení zvláštního tribunálu pro zločin agrese a Ukrajina byla vyzvána, aby ratifikovala Římský statut Mezinárodního trestního soudu a jeho dodatky a formálně se stala členem tohoto soudu s cílem podpořit mezinárodní úsilí o vyvození odpovědnosti za závažné mezinárodní zločiny.

Porušování lidských práv ze strany Ukrajiny

Přestože Ukrajina usiluje o posílení demokratických institucí a ochranu lidských práv, existují zprávy o jednotlivých případech nebo systémových problémech, které mohou být interpretovány jako porušování lidských práv. Některé z těchto problémů jsou zdokumentovány mezinárodními organizacemi, jako je Human Rights Watch nebo Amnesty International.

1. Zacházení se zajatci

Krátce po zahájení plnohodnotné invaze organizace na ochranu lidských práv Human Rights Watch přišla se zprávou, že ukrajinské úřady svým zacházením s ruskými válečnými zajatci porušují Ženevské úmluvy.

Organizace kritizovala videozáznamy se zajatými ruskými vojáky, která na sociálních sítích zveřejňovala ukrajinská tajná služba SBU. Tajná služba argumentovala, že prostřednictvím videí informuje ruské rodiny o stavu jejich příbuzných v ukrajinském zajetí.

Třetí Ženevská úmluva v článku 13 o lidském zacházení s válečnými zajatci a zákazu represálií nicméně uvádí, že váleční zajatci musí být chráněni před zvědavostí obecenstva.

Toto porušení úmluvy ale rozhodně nelze porovnávat s tím, jak s ukrajinskými zajatci jednají Rusové. Příkladem může být videozáznam s popravou neozbrojeného ukrajinského občana Oleksandra Macijevského za zvolání „Sláva Ukrajině!“.

Vážnější obvinění přinesla zpráva OSN o zacházení s válečnými zajatci na obou stranách konfliktu.

Vedoucí mise OSN pro sledování lidských práv na Ukrajině Matildy Bognerová kromě velkého počtu hrůzného zacházení s ukrajinskými zajatci v ruském zajetí popisuje i několik děsivých případů, které se staly ruským zajatcům v ukrajinském zajetí.

Ukrajinské ozbrojené síly popravily 25 ruských válečných zajatců ihned po jejich zajetí na bojišti. I když si představitelé OSN jsou vědomi probíhajícího vyšetřování ukrajinských úřadů v pěti případech zahrnujících 22 obětí, neví o žádném stíhání pachatelů.

Zhruba polovina z 229 ruských válečných zajatců mluvila o špatném zacházení a mučení ze strany ukrajinských ozbrojených sil a příslušníků SBU, v menší míře i ze strany personálu věznic.

Zajatci byli biti, střeleni do nohou, bodáni do končetin, byli zabíjeni elektrickým proudem, vystaveni předstíraným popravám, hrozbám sexuálního násilí nebo smrti. Dělo se tak v počátečních fázích po zadržení a během výslechů. V zajateckých táborech a předsoudních zařízeních byla situace podstatně lepší.

Zpráva nicméně uvádí, že situace ohledně ukrajinských zajatců je podstatně horší, ruské úřady špatné zacházení se zajatci popírají. Ukrajina se snaží evidované případy vyšetřovat a staví i vhodnější věznice pro zajatce.

2. Zpráva Amnesty International k ochraně civilistů

Čtvrt roku po totální invazi Ruské federace do Ukrajiny vydala Amnesty International zprávu, ve které na konkrétních případech ukázala, jak ukrajinská armáda nepřijala maximální možná opatření k minimalizaci nebezpečí, kterému jsou civilisté na Ukrajině vystavování kvůli ruské válce.

Zpráva vyvolala pobouření západní veřejnosti a stala se potravou pro děla ruské propagandy, čehož následně litovala i česká pobočka Amnesty International a slíbila, že přehodnotí svou komunikaci směrem k veřejnosti.

Případu jsme se věnovali v článku Amnesty International čelí kritice za zprávu o Ukrajině a Quo Vadis, Amnesty International?

3. Svoboda projevu a médií

Ukrajinská vláda v rámci válečných opatření zakázala nebo omezila některé politické strany a média, které jsou považovány za proruské. To vyvolalo otázky ohledně rovnováhy mezi bezpečností a ochranou svobody projevu.

V prvním díle tohoto seriálu jsme podrobně informovali o situaci novinářů na Ukrajině, včetně zahraničních respondentů na případu kauzy novináře Tomáše Vlacha a dánské novinářky Matildy Kimerové.

Novináři většinou netuší, kvůli čemu jim byla odepřena akreditace, ale většinou jde o podezření tajných služeb, že spolupracovali s okupačními úřady během svého působení na okupovaných částech Ukrajiny, nebo o články, které ukrajinské úřady vyhodnotily jako nevhodné/rizikové. Vzhledem k utajování informací důvody mohou být ale i naprosto odlišné, než se v současnosti veřejně uvádí.

Kontroverze dodnes vyvolává uzavření televizních stanic proruského opozičního politika Viktora Medvedčuka, přestože k tomu došlo z důvodu ochrany národní bezpečnosti.

Podobnou kauzu, dokonce se stejným aktérem, máme i v České republice, kdy došlo k zákazu mediální platformy Voice of Europe, skrze kterou Viktor Medvedčuk prováděl ruské vlivové operace v českém prostředí.

Na úrovni Evropské unie došlo například k zákazu Sputniku.

4. Odchýlení se od Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

Č eská tisková kancelář zveřejnila zprávu, podle které stálá mise Ukrajiny při Radě Evropy oznamuje aktualizovanou odchylku od závazků přijatých podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v důsledku stanného práva.

Omezení oznámená Ukrajinou se týkají článku 16 „Omezení politické činnosti cizinců“, článku 9 „O svobodě myšlení, svědomí a náboženství“ a článku 13 „O právu na účinnou nápravu“.

Kvůli ruské agresivní válce v minulosti došlo k omezení několika dalších práv, konkrétně jde například o omezení svobody pohybu a práva svobodné volby bydliště, práva opustit území Ukrajiny a vrátit se na něj, práva na svobodu projevu a práva svobodně se shromažďovat, uchovávat, používat a šířit informace.

Tyto odchylky jsou ale během stanného práva v souladu s platnou legislativou.

5. Práva etnických menšin

Ukrajina čelila kritice ohledně ochrany práv menšin, například maďarské a rumunské menšiny v Zakarpatské oblasti. Sporné byly zejména změny v zákoně z roku 2017 o vzdělávání, které omezovaly používání jazyků menšin ve školách.

V roce 2023 ale již byla situace odlišná. Tehdejší ministr zahraničních věcí Dmytro Kuleba pronásledování národnostních menšin popřel a označil je za podvodné. Uvedl, že všichni zástupci menšin jsou Ukrajincům rovni, bez ohledu na rasu nebo etnickou příslušnost. Pozval evropské velvyslance akreditované v Kyjevě na výlet do Zakarpatské oblasti, aby se mohli osobně setkat s tamějšími komunitami. V neposlední řadě zmínil, že Ukrajina právě přijala zákon o menšinových jazycích, zejména ve školství a v médiích.

6. Korupce a spravedlivé soudní procesy

Ukrajina se snaží bojovat s rozsáhlou korupcí v justici, která podkopává důvěru v právní stát a může zapříčinit, že Ukrajina nakonec nebude přijata do Evropské unie.

V květnu 2023 ukrajinské úřady zasáhly proti korupci v nejvyšších patrech soudního systému. Ve vazbě skončil předseda nejvyššího soudu Vsevolod Kňazev poté, co byl chycen při přebírání 65 milionového úplatku. Podle ukrajinského národního protikorupčního úřadu (NABU) se případ týkal soudců, vedení nejvyššího soudu a skupiny Finance and Credit oligarchy Konstantina Ževaga. Nejvyšší soud oligarchovi prodloužil smlouvu z roku 2002 týkající se nákupu a prodeje akcií těžebního kombinátu Ževagovy společnosti Ferrexpo. K vyplacení úplatků došlo několik dní po vynesení rozsudku.

Prezident Volodymyr Zelenskyj o tři měsíce později prohlásil, že chce korupci v době válečného stavu postavit na roveň vlastizrady.

Korupce se totiž neodhalila jen u soudců, ale i u nejvyšších ministerských úředníků. Úplatek přijal první náměstek ministra pro agrární politiku a potravinářský průmysl a bývalý náměstek ministra hospodářství. O rok později byl v Kyjevě zatčen náměstek ministra energetiky Olexandr Chejl.

Ačkoliv stav korupce na Ukrajině je i podle žebříčku Transparenc y International nelichotivý, pořád je na tom Ukrajina mnohem lépe než Rusko. Česká republika pro srovnání hluboce zaostává za evropským průměrem, ale je na tom mnohem lépe než Ukrajina. Oba státy se v boji s korupcí zlepšují, v Ruské federaci se naopak korupční situace nadále zhoršuje.

7. Práva LGBTQ+ komunity

Na Ukrajině je legální stejnopohlavní styk od roku 1991, kdy země vyhlásila svou nezávislost.

Neexistuje ale stejnopohlavní manželství a ústava Ukrajiny přímo definuje manželství jako dobrovolný svazek muže a ženy.

Válka na Ukrajině ale změnila postoj k LGBT lidem, důsledkem je například návrh na registrované partnerství. Posilování práv LGBT lidí je vnímáno i jako posun směrem na Západ a odklon od Ruska.

Gayové a lesby mohou sloužit v ukrajinské armádě, ale mohou se setkat s náboženskými problémy přijímacího komisaře.

Na Ukrajině platí antidiskriminační zákony v zaměstnání, závažnější útoky na LGBT komunitu jsou považovány za zločiny z nenávisti. Povolené jsou chirurgické změny pohlaví. Jedinec bez ohledu na sexuální orientaci si může osvojit dítě, ale přímo adopce stejnopohlavními právy povolena není.

V tomto ohledu je tedy Ukrajina těsně v závěsu za Českou republikou, a daleko předčí Ruskou federaci, kde jsou LGBT lidé považováni za extrémisty a čelí státním represím.

O „násilném státním převratu“ v roce 2014

Výrok: „Od násilného státního převratu v roce 2014 dochází na Ukrajině k systematickému potlačování činnosti a zákazům opozičních stran. Kritici současného režimu jsou vražděni, mučeni a vězněni po zinscenovaných soudních procesech.“

Události na Ukrajině v roce 2014, známé jako Euromajdan nebo Revoluce důstojnosti, byly masové protesty vyvolané rozhodnutím tehdejšího prezidenta Viktora Janukovyče nepodepsat Asociační dohodu s EU. Protesty vedly k sesazení prezidenta a jeho útěku do Ruska.

Na počátku protestů stáli studenti, kteří si přáli integrovat Ukrajinu do Evropy. Později se k nim přidala opozice, ale i nacionalisté ze strany Svoboda a Pravého sektoru.

Z důvodu přítomnosti pravicových radikálů začala ruská vláda a proruská media označovat události za „násilný státní převrat“, nebo rovnou za puč.

Komunističtí představitelé o událostech z roku 2014 opakovaně mluví jako o násilném státním převratu. I česká média ještě v roce 2015 používala termín „státní převrat“.

Ačkoliv se může zdát, že termíny revoluce a státní převrat jsou jedno a totéž, podle sociologické encyklopedie Sociologického ústavu AV ČR je státní převrat definován jako násilná změna vlády, zpravidla bez dalších důsledků ve struktuře společnosti (na rozdíl od revoluce).

O zákazu „opozičních“ stran

V roce 2022 podepsal prezident Volodymyr Zelenskyj zákon o zákazu proruských stran, nikoliv opozičních stran.

„Zákon zakazuje činnost nebo zakládání stran, pokud jsou zaměřeny na ospravedlnění ozbrojené ruské nebo běloruské agrese vůči Ukrajině nebo odmítají nebo popírají, že dochází k dočasné okupaci části ukrajinského území,“ uvádí se na iRozhlasu.

Zakázány byly strany Opoziční platforma – Za život, Strana Šarija, Naši, Opoziční blok, Levá opozice, Svaz levicových sil, Stát, Pokroková socialistická strana Ukrajiny, Socialistická strana Ukrajiny, Socialisté a Blok Volodymyra Salda.

Kritici tvrdí, že tato opatření potlačují pluralitu, ale jde o reakci na válečný stav a ruskou agresi. Systematické potlačování všech opozičních stran však není podloženo.

O těžkém životě kritiků současného režimu

Obvinění z vražd, mučení a zinscenovaných procesů nemají dostatečné důkazy k tomu, aby bylo možné tvrdit, že jde o státní politiku nebo systematické praktiky.

Vraždy

Byly zaznamenány případy, kdy kritici vládních politik nebo veřejně známé osobnosti zemřeli za nevyjasněných okolností (např. novináři). Některé případy jsou předmětem spekulací, ale neexistují důkazy, že by šlo o státní politiku.

Na Ukrajině došlo k několika případům úmrtí kritiků vládních politik nebo veřejně známých osobností za nevyjasněných okolností.

1. Heorhij Gongadze

Vražda novináře Heorhije Gongadze, která nemá nic společného se současným politickým režimem na Ukrajině, se stala v roce 2000. Z nařízení jeho vraždy byl (údajně z PR důvodů pozdějšího proruského prezidenta Viktora Janukovyče) obviňován přímo prezident Leonid Kučma, ale podle vyšetřovatelů ji nařídil bývalý ministr Jurij Kravčenko a novináře uškrtil generál Oleksij Pukač. Vražda byla jedním z impulsů k oranžové revoluci v roce 2004.

2. Oles Buzina

V roce 2015 byl v Kyjevě zastřelen novinář s proskými názory Oles Buzina. Nájemníci vrazi ho zastřelili z projíždějícího Fordu Focus u jeho domu.

Oles Buzina čelil od ledna 2014 výhrůžkám smrtí. Několik dní před jeho atentátem Centrum Mírotvůrce zveřejnilo Buzinovu adresu. Odpůrci Mírotvůrce je tak centru připisují vinu na jeho smrti, ačkoliv pachatelé vraždy nikdy nebyli dopadeni a přímá souvislost mezi zveřejněním adresy a vraždou nebyla nikdy prokázána.

3. Oleh Kalašnikov

Těsně před vraždou Olese Buziny byl zastřelen Oleh Kalašnikov, exposlanec za stranu Viktora Janukovyče.

K vraždám se přihlásila Ukrajinská povstalecká armáda v e-mailu s gramatickými chybami netypickými pro rodilého mluvčího Ukrajiny. Mluvčí bezpečnostních služeb Markijan Lubkivský pravost e-mailu popřel, stejně jako existenci skupiny. Anton Ševkchovtsov, ukrajinský expert na krajně pravicové skupiny, nicméně jednu skupinu pod názvem UPA znal, dokonce její členy kdysi vyslýchal.

Skupina v e-mailu adresovaném politickému expertovi Volodymyru Fesenkovi také uvedla, že je vinna za smrt několika dalších politiků a úředníků spojených s Viktorem Janukovyčem, z nichž některá úmrtí byla považována za sebevraždy.

Stejně jako u Olese Buziny byla na stránkách Centra Mírotvůrce zveřejněna jeho adresa. Hlavní poradce ukrajinského ministerstva vnitra Anton Gerasčenko ale spojování vraždy s informacemi na stránkách Mírotvůrce bagatelizoval a označil to za náhodu. Anton Gerasčenko činnost Centra Mírotvůrce podporuje a vyzval své příznivce, aby centru posílali informace.

4. Pavlo Šeremet

V červenci 2016 běloruský investigativní novinář Pavlo Šeremet vyletěl do povětří ve voze své kolegyně Oleny Prytulové v Kyjevě.

V Bělorusku patřil ke kritikům vlády Alexandra Lukašenka, později pracoval pro ruskou státní televizi První kanál v Minsku. Poté působil v Rusku jako novinář, ale po anexi Krymu v roce 2014 začal kritizovat Vladimíra Putina a přesunul se na Ukrajinu. V době atentátu psal pro Ukrajinskou pravdu a patřil ke kritikům prezidenta Petra Porošenka.

Pavlo Šeremet pracoval pro stejný deník jako Heorhij Gongadze a byl přítelem Borise Němcova, který byl zavražděn o rok dříve v Moskvě. V investigativní práci se zaměřoval na vysoce postavené zkorumpované ukrajinské úředníky.

Byl o něm natočen film Zabití Pavla, ve kterém se spekuluje o tom, že se nedaleko atentátníků pohyboval zaměstnanec tajné služby SBU.

Později se objevily spekulace, že by za vraždou mohla stát běloruská KGB.

5. Arkadij Babčenko

Na novináře Arkadije Babčenka se ruské tajné služby chystaly spáchat atentát, ale ukrajinská tajná služba SBU jejich plány s předstihem odhalila a jeho atentát tak byl pouze zinscenovaný.

Ruské tajné služby plánovaly v rámci speciální operace zlikvidovat opozičně smýšlející Rusy, zejména novináře a blogery, kteří kritizovali ruskou vládu.

Mluvčí ministerstva zahraničních věcí Ruské federace Marija Zacharovová tvrzení popřela jako ukrajinskou propagandu.

Mučení

Na Ukrajině byly dokumentovány případy špatného zacházení v kontextu války. Zprávy o mučení nebo věznění na základě politických názorů však nejsou běžné a nejsou prokazatelně státem organizované.

Stíháním za „politické názory“ komunisté pravděpodobně myslí obvinění z kolaborace nebo podpory proruských separatistů, po totální invazi za podporu ruské válečné mašinérie.

Zinscenované soudní procesy

Kritika ukrajinského soudnictví se často týká korupce a nedostatečné nezávislosti. Neexistují však důkazy o systematickém „zinscenování“ procesů za účelem umlčení opozice.

Obvinění z vražd, mučení a zinscenovaných procesů nemají dostatečné důkazy k tomu, aby bylo možné tvrdit, že jde o státní politiku nebo systematické praktiky.

Komu podléhá SBU

Výrok: „Hlavní ukrajinská civilní kontrarozvědka SBU, která podléhá přímo Vladimíru Zelenskému a slouží k udržení jeho mocenské pozice, používá proti politickým odpůrcům režimu násilné prostředky.“

Služba bezpečnosti Ukrajiny (SBU) je skutečně státní bezpečnostní agenturou, která spadá pod prezidentskou kontrolu. Prezident Ukrajiny jmenuje a odvolává jejího ředitele, což je standardní praxe pro obdobné bezpečnostní služby v mnoha zemích.

Za vlády Volodymyra Zelenského došlo k výrazným změnám ve vedení SBU. V roce 2022 byl například odvolán šéf Ivan Bakanov kvůli neschopnosti efektivně čelit proruským aktivitám v rámci konfliktu.

Jak SBU „slouží k udržení mocenské pozice“

Jde o kontroverzní výrok. Je spíše interpretací než ověřitelným faktem.

SBU je primárně odpovědná za ochranu národní bezpečnosti, boj proti terorismu, špionáži a činnosti proti ústavnímu pořádku. Obvinění, že slouží k udržení politické moci, se objevují zejména z proruských nebo kritických zdrojů.

Během války s Ruskem SBU výrazně zasahovala proti proruským aktérům, což může být komunisty vnímáno jako potlačování opozice.

„Násilné prostředky proti odpůrcům režimu“

Výrok o použití násilí ze strany SBU proti odpůrcům režimu je částečně podložený. Některé lidskoprávní organizace jako Human Rights Watch a Amnesty International upozornily na konkrétní případy, kdy SBU údajně používala násilí nebo zastrašování, zejména proti podezřelým z proruské činnosti nebo proti civilistům v oblastech konfliktu. Podobně o mučení během výslechů pojednávala i zpráva OSN o zacházení se zajatci.

Tyto incidenty jsou však většinou spojovány s aktivitami v kontextu války, nikoli přímo s potlačováním politické opozice jako celku.

Amnesty International zdokumentovala případ občana Vadima, kterého pravděpodobně zajala SBU a držela několik týdny v tajném zařízení, po návratu ho stejný osud potkal z ruské strany, která ho podezírala, že byl během této doby naverbovaný ukrajinskou tajnou službou.

Amnesty International a Human Rights Watch zjistily, že v prostorách SBU v Charkově, Kramatorsku, Izjumu a Mariupolu došlo k nezákonnému, nepřiznanému zadržování. Zpráva OSN z června 2016 také zaznamenala areál SBU v Charkově jako údajné místo neoficiálního zadržování.

Tvrzení Romana Rouna obsahuje určité prvky pravdy (např. přímá odpovědnost SBU prezidentovi), ale ostatní části jsou zjednodušené nebo přehnané. Většina zpráv o násilí a porušování lidských práv se týká kontextu ozbrojeného konfliktu, nikoli širšího potlačování politické opozice a odpůrců ukrajinského režimu.

O „umlčování“ médií

Výrok: „Svoboda myšlení a svoboda projevu jsou potlačovány, veškerá média, vyjma prorežimních, byla umlčena. Činnost pravoslavné církve byla omezována a dnes je dokonce zakazována. Ukrajina přestala být svobodnou a suverénní zemí a stala se nástrojem USA a Západu.“

Tvrzení Romana Rouna je částečně zkreslené, obsahuje přehnané a zjednodušující formulace, které nezohledňují kontext válečného stavu a geopolitické situace.

Ukrajina má stále nezávislá média, která mohou kritizovat vládu, například Kyiv Independent nebo Radio Svoboda. Zákony a instituce zajišťují určitý stupeň svobody projevu.

Bylo zakázáno několik proruských médií, protože byla obviněna z šíření dezinformací a podkopávání bezpečnosti státu. Tato opatření jsou kontroverzní, ale neznamenají, že všechna média kromě „prorežimních“ byla umlčena.

O omezování pravoslavné církve

Ukrajina má dvě hlavní pravoslavné církve: Pravoslavnou církev Ukrajiny a Ukrajinskou pravoslavnou církev Moskevského patriarchátu.

Spolu s totální invazí Ruské federace na Ukrajinu byla činnost Moskevského patriarchátu omezována, protože čelila obvinění z vazeb na Moskvu a ze spolupráce s Ruskem během války.

Ukrajinská pravoslavná církev ruskou invazi veřejně odsoudila, včetně patriarchy Kirilla, který veřejně podpořil ruskou válečnou mašinérii. Od moskevského patriarchátu se odtrhla.

Kyjevský parlament přesto začal v roce 2022 projednávat její zákaz. Navzdory veřejným prohlášením v církvi působilo více jak sto duchovních, kteří s Kremlem kolaborovali.

Ukrajinský parlament přijal 20. srpna 2024 zákon, který znemožnil činnost Ukrajinské pravoslavné církvi a všem organizacím, které jsou s ní spojeny.

Omezení a zákazy jsou však zdrojem napětí a sporů mezi různými náboženskými komunitami, obavy z rozhodnutí zakázat moskevský patriarchát vyjádřil i papež František 25. srpna 2024.

Zákon odhlasovaný 20. srpna v Kyjevě drtivou většinou dává dotčeným farnostem devět měsíců na přerušení vazeb s ruskou pravoslavnou církví, což vyvolalo okamžitou reakci moskevského patriarchátu, který to komentoval jako „jasné porušení mezinárodně uznávaných lidských práv v oblasti náboženské svobody“, uvádí se na stránkách církve.

Ukrajina jako „nástroj USA a Západu“

Ukrajina je stále suverénní a nezávislý stát. Od anexe Krymu v roce 2014 a plnohodnotné invaze v roce 2022 usiluje o obnovení své územní celistvosti.

Během konfliktu se Ukrajině dostalo vojenské, finanční a humanitární pomoci od USA a EU, ale dělo se tak vždy na základě žádosti ukrajinské vlády a v souladu s mezinárodními smlouvami. Stále také platí neustále opakovaný požadavek ukrajinské strany, že nelze jednat o Ukrajině bez Ukrajiny.

Pomoc od USA a EU bývá občas podmíněna požadavky vůči Ukrajině, například omezit použití západních zbraní na území Ruské federace, případně tlakem na zvýšení boje proti korupci ve státních strukturách, což může být interpretováno „ztrátou suverenity“, nicméně Ukrajina stále přijímá vlastní rozhodnutí, má svého prezidenta, vládu, ministry, policii, armádu a justici.