Neděle 10. listopadu, 2024
Evropský rozhled

Zápisky z panelové diskuse Jak by měla vypadat armáda ČR – otázky pro Ladislava Petráše (část 5.)

 

 

Pátý díl seriálu o panelové přednášce „Jak by měla vypadat armáda ČR“ bude pojednávat o diskusi posluchačů s Ladislavem Petrášem. Značná část záznamu na kanále YouTube nebyla zveřejněna, konkrétně jde o části, kdy posluchači a i samotný řečník vypráví, jak sloužili u Československé lidové armády, například u západních hranic. V tomto článku budou zveřejněny otázky a odpovědi v plném rozsahu.

 
Upozornění: Všechny díly předloženého seriálu jsou pouze podkladovým materiálem k dalším studiím. Neklademe si za cíl šířit desinformace, ani propagandu, natož nějak ideologicky útočit proti státním institucím. Naší snahou je pouze přiblížit, o čem se v současnosti jedná v tomto spektru aktivistické scény a kdo zastává jaká stanoviska. I přestože ne všechna vyjádření se zakládají na pravdě, z různých hledisek může jít o cenné informace.

Ne všechna nepravdivá/zavádějící tvrzení budou uvedena na pravou míru v komentářích pod čarou.

 
Hned první otázka pro Ladislava Petráše byla z oficiálních výstupů na YouTube opomenuta, odpověď již nikoliv.

 
Jak je možné budovat silnou Armádu ČR při našem setrvání v EU a v NATO, když EU i NATO jsou finančně i organizačně propojeny a jejich plány jsou protinárodní, viz Lisabonská smlouva a smlouvy o Evropské unii, hlava V – Obecná ustanovení o vnější činnosti Unie a zvláštní ustanovení o společné zahraniční i bezpečnostní politice?

Proč je nutné budovat silnou Armádu ČR Ladislav Petráš zmínil ve svém původním vystoupení. Citoval článek první Severoatlantické smlouvy, který je podle něj jediný závazný a nikoliv deklarativní. To, že se nedodržuje, je věc politiků EU, politiků v řídících strukturách aliance, politiků USA.

V EU a NATO nás nikdo nedrží, ale když vystoupíte, kde vezmete ropu? Kdo vám pustí do kohoutků vodu, když je francouzská, kdo vám dodá další komponenty. Běžte si a klidně si budujte svou armádu, ale jak si ji zaplatíte, když nemáte ani peníze, když ani jedna vaše banka neexistuje? Formálně tedy odejít lze, reálně ovšem nikoliv.

My jsme byli součásti těch, kteří šli do Afghánistánu, do Iráku. Byli jsme součástí těch, kteří porušovali zákony. Máme utíkat od odpovědnosti? Už z tohoto důvodu bychom EU i NATO opouštět neměli. Odpovědnost máme nést, ne před ní utíkat. Jen skutečný zločinec by utekl.

A pokud chceme vybudovat armádu založenou na morálce národa, musíme odpovědnost převzít. Musíme se přiznat k porušení zákonů a říct, že už je chceme dodržovat.

Ladislav Petráš sloužil v armádě od svých 15-ti let a nikdy neutíkal, tak proč by měl utíkat na stará kolena?

Když utečeme z EU a NATO, zůstaneme sami, ale my nejsme schopní se bez spojenců bránit hrozbám. Museli bychom hledat hodnověrné spojence, někoho, kdo zastává stejné hodnoty. Teprve potom jsme schopní něco realizovat.

Ale s kým budeme navazovat vztahy? Se Slovenskem, které je v NATO? Téměř všichni naši sousedé jsou v NATO. To samé platí pro EU.

Nejprve bychom měli přesvědčit sousední státy, že máme stejný problém. V jednotě je síla a když se to nepovede, aspoň jsme udělali vše proto, abychom se vrátili do normálu a máme čisté svědomí.

Dnes odchod z EU znamená divoký rozpad. Znamená to válku v Evropě. A pokud chci být zodpovědný, jakože Ladislav Petráš ve své vojenské praxi byl po celou dobu zodpovědný, tak mu nezbývá než říci výše uvedené.

 
Je vaše prezentace přístupná pro veřejnost?

Ladislav Petráš v daný okamžik ještě neví, ale případně jí dá na web.

 
Jaký je váš názor na obnovení základní vojenské služby?

Obnovení základní vojenské služby je neproveditelné s ohledem na situaci, ve které se nachází společnost. V přednášce Ladislav Petráš nastínil dva pilíře pro obranu ČR. Druhý pilíř teritoriální obrany není uskutečnitelný, aniž by lidé prošli výcvikem. Jestli by trval výcvik šest nebo devět měsíců je věc druhá. Osobně se přiklání ke švýcarskému modelu armády aplikovanému na naše podmínky. O izraelském modelu míní, že u nás není aplikovatelný, neboť vznikl za jiných podmínek, než jsou u nás. V Izraeli je permanentní válka o přežití.

 
Komentář pod čarou

K otázkám o obnovení základní vojenské služby se v únoru 2019 veřejně vyjádřili i někteří současní a bývalí představitelé AČR a velení NATO.

V pondělí 18. února 2019 se v Malostranské besedě konala přednáška Čeští vojáci a zahraniční mise. Jedním z panelistů byl Ivo Zelinka, toho času působící v Generálním štábu AČR, jinak zkušený voják z misí v Afghánistánu. Domnívá se, že v České republice obnovení základní vojenské služby nepotřebujeme. Základní vojenskou službu mají nebo zavádějí státy, které se tím spíše snaží posílit republikánské hodnoty, které se jim teď dle jejich názoru bortí. To je případ třeba Francie. Německo má k tomu zase historické důvody.

O den později se konala přednáška Ohrožení a ztráty lidských hodnot v chrámu Panny Marie vítězné na Malé Straně v Praze (Pražské Jezulátko), kterou vedl generál Petr Pavel. Hned první otázka, která mu byla z publika položena, se týkala obnovení základní vojenské služby na způsob švýcarského modelu.

Generál Pavel si ale nemyslí, že by znovuzavedení základní vojenské služby v té podobě, jakou ji známe z dřívějška, bylo prospěšné. Možná s výjimkou maminek, které se na něj ještě když byl náčelníkem Generálního štábu často obracely, aby si odvedl ty jejich klacky a udělal z nich chlapy. Zvláště ty maminky, které měly doma 35-letého mamánka, který měl svůj plat jako kapesné, a maminka vařila, prala a starala se. Tak takové maminky by velice uvítaly, aby jejich syn šel do armády. Ale bohužel v tomto smyslu armáda nemůže sloužit jako náhrada rodiny, školy a sportovních oddílů, to musí zvládnout jiní.

Když se po roce 1989 rozhodovali, jakým způsobem zajistit obranu naší země, tak základních modelů je jenom několik.

Někteří navrhovali, abychom se stali neutrální zemí, v očekávání, že se vyhneme všem problémům a scénáři, že budeme platit za svou bezpečnost. Takovou představu ale generál Pavel označil za zavádějící, protože neutralita je v principu dvojího druhu. Jedna je deklarovaná a jedna uznaná. Těch uznaných ve světě moc není. Generál Pavel ví o Švýcarsku, možná o několika zemích, které další státy respektují jako neutrální, ale víc jich není. Pak tu jsou deklarované neutrální státy jako je Rakousko, Švédsko, otázka je, do jaké míry by si tyto státy mohly zachovat neutralitu v případě, že by k nějakému konfliktu došlo. Jestli by strany stojící proti sobě respektovaly tuto deklarovanou neutralitu a v případě České republiky se myslí, že se o tom dá pochybovat. Naše země je postavená geograficky tak, že ať by se v Evropě dělo cokoliv, tak by prostě někdo potřeboval přes nás jezdit, létat a využívat naše území, byť třeba jako logistickou základnu. V tomto smyslu je u nás neutralita diskutabilní, nehledě k tomu, že je neutralita mnohem dražší než zajištění jiných způsobů obrany.

O tom by mohlo hovořit třeba Švýcarsko, protože má armádu větší než je naše a ta armáda je skutečně na materiál i hardware dražší než armáda, která zajišťuje bezpečnost státu systémem kolektivní bezpečnosti. A oni vyhodnotili, že ten systém kolektivní bezpečnosti je nejvýhodnější a nejlevnější, protože nám umožňuje přispívat pouze nezbytně nutným dílem. I s tím, že nejsme nuceni mít v armádě všechny nezbytné schopnosti, protože některé nám poskytnou spojenci a my zase poskytneme ty, které budou chybět jim.

Alianční způsob NATO je pro nás nejefektivnější z hlediska účinnosti obrany, ale i z hlediska vynakládaných prostředků.

Proto si generál Pavel myslí, že debaty o případném návratu armády založené na vojácích základní služby by nedávaly dost smysl, protože armáda profesionální je sice dražší, ale může být o to menší, a hlavně není potřeba do ní dávat tolik peněz pokud jde o udržování výcviku, tak jako by to bylo nutné v případě vojáků základní služby. Při stále rostoucí náročnosti techniky, kterou ti vojáci musí ovládat, i kdyby ta vojenská základní služba trvala rok, tak za ten rok by se stěží naučili techniku ovládat a už by odcházeli, takže bychom nikdy neměli vycvičenou armádu.

Generál Pavel by tedy sympatizoval s tím, abychom uvažovali o jiných způsobech, jako to má třeba Norsko, Švédsko a řada dalších zemí, které mají jiný druh služby, který většinou je založen na dobrovolnosti. Británie má podobný systém, který je tak něco mezi skautem a vojenskou přípravkou. Nejsou to vojáci, jsou to dobrovolníci, kteří dostanou určitou sumu dovedností, která je jim užitečná i v civilním životě, ať už to jsou zásady první pomoci, schopnost reagovat na krizové situace, ať už jsou to havárie, průmyslová neštěstí, případně teroristický útok.

Jak víme i z našeho prostředí, řada lidí na celkem i banální situace není schopná reagovat, s výjimkou toho, že natočí video pro Novu nebo jinou televizi, ti lepší dokáží vytočit číslo záchranné služby, ale už ne poskytnout kvalifikovaně jakoukoliv asistenci.

Armáda dnes není ani situovaná tak, aby zvládla výcvik většího množství nevojáků. Na ten výcvik potřebujete alokovat lidi, techniku, ubytování, ty dnes nejsou. Pokud by měly být, bylo by to mnohem dražší, uzavřel generál Pavel odpověď na tuto otázku.

 
Máme dost kádrů na budování armády? Kolik by stála?

Ti, co už sloužili, jsou v Petrášově pozdním důchodovém věku, takže s nimi už to republika moc nevytrhne, hlavně ne na poli. Ale zmiňuje mladou generaci, která kdyby dostala šanci, tak se jí chopí. „Vždyť kolik máme managerů a co to je velitel? To je vojenský manager. Řídit lidi, smysluplně, nemluvit o titulech,“ uzavírá Petráš.

Posluchač se směje, říká, že jezdí školit po fabrikách a vidí, jak ti manažeři vypadají.

To zase souvisí se školstvím a dalšími, dalšími souvislostmi, které Petráš nechce rozebírat.

S těmi kádry, které máme nyní v AČR, nejsme schopni vybudovat to, co nastiňoval v posledním bodě. Lidé musí být připravení. Nepřipravení lidé odpovídají dělnickému kádru, který šel do armády v 50. letech. Takovou armádu dnes nepotřebujeme.

 
Je správné a spravedlivé, že státy vlastnící jaderné zbraně sankcionují státy, které tyto zbraně nemají?

Jestli je to spravedlivé nedovede Petráš posoudit. Indie a Pákistán mají jaderné zbraně a drží se vzájemně pod krkem v šachu, kdyby je měla jenom jedna strana, asi by to tam vypadalo jinak. Petráš před pár dny četl zprávy, že se v Kašmíru znovu střílelo.

V každém případě je dobré bránit rozšiřování jaderných zbraní. Sankce jsou v pořádku. Nedovede si představit, že každý bude mít jaderné zbraně. Pak stačí náhoda. A kolik už bylo náhod.

Letělo hejno hus, vyhodnotili to jako letící rakety a major nebo podplukovník, který měl zmáčknout červené tlačítko, tak řekl – ještě počkám. Kdyby ho zmáčkl, tak už tady nesedíme. Ale on ho nezmáčkl a mohl být na Sibiři někde v gulagu. Rozhodl se ale správně. Takových náhod může být celá řada.

Čím méně států bude mít jaderné zbraně, tím lépe pro naší bezpečnost a k tomu asi ty sankce musí vést. A ti, kteří je mají, se jich těžko zbaví, protože to pro ně znamená obrovskou výhodu.

Sankce jsou ale také specifickým nátlakem k prosazení svých vlastních cílů. Petráš uvádí příkladem sankce USA vůči Íránu, kde podle jeho vyjádření i mezinárodní kontroly ukázaly, že Írán nesměřuje k výrobě jaderných zbraní. Tak si našli zástupný problém, že nějaký satelit, co tam vystřelili, byl na bázi balistické rakety.

Sankce ano, ale tam, kam patří, ne jako svévolný nátlak pro vydírání států.

 
Komentář pod čarou

V roce 2015 Spojené státy podepsaly s Íránem mezinárodní dohodu o íránském jaderném programu. Za souhlas se zpomalením jaderného programu Írán dosáhl zrušení sankcí, které kvůli tomu na něj byly uvaleny. Součástí rezoluce byl i zákaz vyvíjet balistické rakety schopné nést jaderné hlavice. Spojené státy od dohody před rokem odstoupily a sankce vůči Íránu byly obnoveny.

Írán oficiálně uvádí, že chce na oběžnou dráhu vyslat dva satelity. Washington se ale domnívá, že Írán může balistické rakety s dlouhým doletem využít i ve vojenství. Technologie, která by měla vynést rakety na oběžnou dráhu, odpovídá technologii mezikontinentálních balistických střel.

Satelit se Íránu na oběžnou dráhu v lednu 2019 nakonec nepodařil dostat a balistická raketa skončila v Indickém oceánu. Druhý pokus se měl uskutečnit v únoru, ale nemáme o něm žádné informace.

K obavám Spojených států, že Írán zneužívá svůj vesmírný program k vývoji mezikontinentálních balistických střel, se připojil i izraelský premiér Benjamin Netanjahu.

Írán je oběma mocnosti také obviňován, že má tajný jaderný program. Obvinění se zakládají na zprávách izraelských tajných služeb a pro Washington jsou přesvědčivé.

 
Z oficiálních výstupů z přednášky pak vypadly všechny následující otázky a odpovědi:

 
K tomu, aby armáda povstala z popela, je nutná politická vůle. Máte možnost v tomto rozsahu informovat prezidenta, premiéra, vedení Parlamentu?

Ladislav Petráš není politik a nemá s nimi kontakty. Napsal pár článků, ale myslí si, že jeho články lidé nečtou.

 
Probíhají nějaké legislativní procesy v tomto směru?

Již zazněly změny ohledně zákona o zpravodajských službách. Legislativní proces se vyvíjí a není to mrtvá záležitost. Ale v tom směru, aby se změnil ten stav, který je dnes, procesy neprobíhají, protože zde není politický konsensus a ani se nehledá.

 
Máte ve vedení Ministerstva obrany nebo v Generálním štábu někoho, kdo je ochoten a schopen vlastního myšlení a přístupu ve prospěch ČR?

Na Ministerstvu obrany ani v Generálním štábu AČR nemá Ladislav Petráš nikoho. Ale třeba zná současného náčelníka Generálního štábu generála Opatu. Považuje jej za jednoho z mála vojáků, kteří ví, co to je voják, vojenská služba, vojenská povinnost a odpovědnost. Ale je otázkou, koho má kolem sebe a jestli je schopen sám nebo s málo jedinci něco zásadního prokázat.

Dlouhá léta, kdy byl Generální štáb pod palcem, kdy o personálních otázkách v armádě rozhoduje politický náměstek ministra, věcem neprospívají. Generál Opata to bude mít těžké, ale je vojákem, který neutíká z boje, dejme mu důvěru, uzavírá Ladislav Petráš.

 
Následují ústní otázky (ne vše byly položeny tak, aby bylo patrné, co tazatel říká).

 
Ne základny: V té logice bych to trochu otočil, když se musíme bát, že vystoupíme z NATO. Samozřejmě věci se dělají plánovitě, nedělají se jaksi hned, nejdřív si to promyslíme, abychom na to nedoplatili. Otázka zní, které státy v Evropě nejsou v NATO a žijí.

Kromě Rakouska jsou všichni naši sousedé v NATO.

 
A kdo ještě kromě Rakouska?

Ladislav Petráš myslí opakovaně pouze na sousedy, i když na to otázka nesměřovala.

 
A co Švýcaři?

„Ti nesousedí s námi, to už je přes ulici,“ odpovídá Petráš a tvrdí, že bychom měli začít přesvědčovat naše nejbližší sousedy, kteří sdílejí stejná rizika a stejné hodnoty jako my a jsou pod palcem mocností jako my, abychom společně šli ke kořenům, abychom společně prosazovali plnění zákonů, plnění smluv, tak jak jsou napsané. Sami neuděláme nic.

 
Jestliže si vezmeme, že NATO je tu proto, aby nás bránilo, položíme otázku, proti komu nás NATO brání? Kromě toho, že páchá zločiny, kam se podíváme.

Ladislav Petráš s ním v této otázce souhlasí. Ale upozorňuje na článek jedna Severoatlantické smlouvy, který bychom měli plnit a ke kterému chce, abychom se vrátili nejenom my, ale i státy, které jsou ve stejné situaci. Máme se o jeho naplnění alespoň pokusit. Utéci se dá vždy.

 
Jmenuji se Karel Šplíchal (bývalý poslanec) a chtěl bych znát váš názor. Vy mluvíte o disciplíně a kázni, kterou získávali důstojníci. Byl jste od 15-ti let ve vojenské škole. V té vojenské škole byl také generál Bečvář, byl tam generál Pavel. Já jsem byl na vojně v letech 1968-70 a měl jsem pocit, že poslední vojáci, nebo důstojníci, odešli s námi do civilu v roce 1970. Nepochopil jsem u těch mužů, jak snadno odmítli přísahy a jak si lehce přeběhli do postavení a zvláště třeba do postavení generála Pavla. Když jsem ho poslouchal, a byl dokonce nějaký medailon, kde jsem to neviděl celé, ale viděl jsem prostě, že má vůbec problém vysvětlit, jak to s tou armádou vůbec kdy myslel. Takže ten můj názor je řekl bych trošku ostřejší, protože já jsem syn politického vězně, který byl 12 let v Jáchymově, a díval jsem se tedy na ty oficíry úplně jinak, než jak mi to prezentujete vy tou disciplínou, pořádkem. Já neměl problém s vojnou, já jsem byl ukázněný voják, ale tito, kteří prošli těmi funkcemi a ještě nějakou přísahou, tak prostě to otočili. Takže mluvíte o generálu Opatovi, já ho neznám, ale je to určitě asi voják od školy…

Ne Základnám: Dovolil bych si to ještě doplnit. Sloužil jsem ve Větrušicích, protivzdušná obrana státu, a byl jsem u toho, když došlo k narušení. Byl tam generál Rotrekl a oni jaksi chlapci z Milovic upozorňovali, že nečiníme. Slyším dodnes generála Rotrekla, který říká, že nám nikdo z Milovic nebude říkat, jak si máme řídit obranu v tomto státě. Já to jenom otočím. Myslíte, že by dnes Opata řval na velitele NATO, ať se stará o své a nestará se o nás?

Ladislav Petráš prošel všechny základní vojenské velitelské funkce, od velitele roty až po velitele motostřelecké divize. To byly desítky tisíc lidí, s kterými spolupracoval za dobu své služby. Váží si všech vojáků včetně vojáků základní vojenské služby, se kterými sloužil.

Mladí vojáci, kteří byli vytržení od rodin a nešli sloužit z přesvědčení, ale ze zákona, zvládli za dva roky složitou bojovou techniku. Podle Petráše se mohou rovnat dnešním profesionálním vojákům, kteří jsou na kontrakty 6 let ve službě.

Váží si i všech velitelů, se kterými sloužil u bojových útvarů na západní hranici. U západních hranic naplněnost velitelského sboru byla 60-70 %. Za týden sloužil i 92 hodin, takže to co měl někdo za půl měsíce, on měl za jeden týden.

Nedovede si představit, že by se odtud vojáci vraceli domů živí a zdraví, kdyby v nich nebyla kázeň a neměli vztah k lidem, kdyby neměli znalosti a dovednosti, které na vojně získali.

Nedovede říct, proč generál Bečvář a Pavel jsou takoví. To je jejich služba a jsou to jejich charakterové vlastnosti. Někdo slouží vlasti a někdo slouží své kariéře a když má možnost, přehodí výhybku. To je o charakteru.

 
Komentář pod čarou

V úterý 19. února 2019 se v chrámu Panny Marie vítězné na Male Straně generál Petr Pavel zmínil i o svém vojenském působení a členství v komunistické straně před rokem 1989.

Narodil se v roce 1961 a jeho otec byl voják, děda byl tesař na dole a babička tkadlena, dobrovolná zdravotní sestra. Babička byla ze silně věřící rodiny. Dědu označil za dříče a naivního komunistu asi od roku 1925, který věřil, že nám všem bude líp, ale jediné, co z toho měl, bylo, že měl zničené zdraví, protože se v práci udřel. Nikdy z toho neměl žádnou výhodu, ani funkci a ani otci generála Pavla to nijak nepomohlo, protože odešel do armády, když mu bylo 15 let. Jeho otec jako téměř všichni vojáci až na malé výjimky v té době, byl ve straně, ale nikdy od něj neslyšel jediné slovo nějaké propagandy, neslyšel od něj nic k pseudohodnotám, které tehdy komunistická strana říkala, naopak ho vedl k hodnotám, ve kterých ho vychovávala i babička.

Když přišel do armády i on, kdy končil vysokou školu v roce 1983, nastoupil ke speciální jednotce do Prostějova a v roce 1985 do komunistické strany vstoupil i on. Vstoupil do ní s jistou dávkou naivity, ale podpořenou dobou, která tehdy přinesla Gorbačova, perestrojku, v situaci, která pár let před tím nastala v Polsku a která naznačovala, že může dojít k poměrně výrazným změnám.

Zřejmě vlivem prostředí nebo prostě nedostatkem vzdělání a rozhledu stejně jako mnoho jiných nevěřil, že by se systém dokázal zhroutit tak snadno a rychle, věřil spíš v jeho evoluci, stejně jako lidé v roce 1968, kteří věřili, že se dá socialismus reformovat, že se mu dá nasadit lidská tvář, aby byl bližší tomu, co lidé chtěli a očekávali.

Když poslouchá zaryté kritiky, kteří říkají, že každý měl nesouhlasit, každý měl být disident, tak říká, že možná měl, bere to jako svou chybu, ale na druhou stranu i když na ty čtyři roky není rozhodně hrdý, zároveň má ale pocit, že se nemusí stydět za to, že by komukoliv ublížil, nebo členství využil ve svůj prospěch. Tehdy byl velitelem speciální roty a dostal tam zabrat a nešlo o prospěch ke kariéře.

A pak už přišel rok 1989 a nastala úplně jiná situace. Jako většina lidí v armádě to bral jako součást doby, ale rozhodně by neřekl, že většina jeho kolegů v uniformě, kteří měli zároveň stranickou knížku, že by to byli přesvědčení komunisté a že by většina z nich to využívala k osobnímu prospěchu nebo někomu chtěla škodit. Většina to brala jako součást doby.

Jestliže se po vojácích a po důstojnících chtělo, aby tu knížku měli, tak to brali jako nutné zlo. Oni spíše platili stranické známky každý měsíc a museli sedět na schůzích, které by si radši odpustili, ale taková byla doba.

Takže pokud ho někdo po tolika letech v armádě chce nazývat soudruhem, nebere mu to, ale rozhodně se s tím neidentifikuje a není na to hrdý, takže se nemá za co omlouvat.

 
Když jste zmínil postoj velení, protože já jsem z Ne Základnám, což asi všichni ví, my si hlídáme muniční sklady, všechny tyhle a když se podíváte do Mladé Boleslavy, tak kdo vlastně řídí AČR? No velení AČR to asi nebude…

Ladislav Petráš nicméně věří, že velení AČR naší armádu řídí, ale nedovede si představit, že by dnes velitelé na sebe vzali odpovědnost v tom smyslu, o které se zmínil zástupce z Ne Základnám. Dnes je výhodnější zalézt do kouta a počkat, až se přežene vítr, až se ukáže, co je dobré, co je vhodné, co je pro mě.

 
Já bych ještě navázal na pana Šplíchala. Upřímně řeknu, že v armádě je tolik plukovníků, ale jenom jeden z nich řekl, že vrátí vyznamenání a řeknu, co je NATO. Je jich tam 20-50? Takto vypadá psychický motiv armády.

Ladislav Petráš opět vyjadřuje souhlas. Koresponduje to s tím, co říkal před chvílí, kdy je lepší zalézt do závětří a někde počkat. Vzít na sebe odpovědnost je vždy složité. Vzít za sebe odpovědnost za životy lidí, nejenom za sebe, to je velká odpovědnost a na to lidé musí být připraveni hlavně po té morální stránce. Bez morálky národa to nejde. Morálku národa utváří politická elita, kterou jsme si zvolili. Tak co chceme jiného?