V druhém díle o panelové diskusi Jak by měla vypadat armáda ČR se zaměříme na projev panelisty Jaroslava Štefce. Kromě jeho názorů na Armádu ČR a jak by měla fungovat se blíže podíváme Air Policing, neboli střežení vzdušného prostoru NATO, povíme si něco málo k plánování logistiky v aliančních státech a nakonec se zaměříme na stanoviska různých názorových skupin k působení českých vojáků v Afghánistánu.
Upozornění: Všechny díly předloženého seriálu jsou pouze podkladovým materiálem k dalším studiím. Neklademe si za cíl šířit desinformace, ani propagandu, natož nějak ideologicky útočit proti státním institucím. Naší snahou je pouze přiblížit, o čem se v současnosti jedná v tomto spektru aktivistické scény a kdo zastává jaká stanoviska. I přestože ne všechna vyjádření se zakládají na pravdě, z různých hledisek může jít o cenné informace.
Poděkování
Zbrojního analytika a absolventa vojenské akademie jsme před napsáním článku požádali o poskytnutí rozhovoru, aby nám objasnil některé nejasnosti z přednášky, a ačkoliv s rozhovorem nejprve souhlasil, po přečtení otázek si rozhovor s ohledem na své životní zkušenosti rozmyslel. My mu ale přesto tímto děkujeme, že nám chvíli věnoval svůj čas.
Základní teze – Česká republika nemá armádu
Jaroslav Štefec vychází ze základní teze, že Česká republika nemá žádnou armádu. Nemá ji z jednoho jediného prostého důvodu. Armáda je definována jako smlouva mezi státem a občany, kdy stát investuje peníze do konkrétních vojenských struktur, do rozvoje vojenství, sledování věcí ve světě a investuje peníze do nákupu zbraní, techniky a výzbroje, které si normálně běžná skupina obyvatel jako město, nebo on jako jednotlivec, případně i několik měst dohromady nemůžou dovolit. Investuje peníze do tajných služeb. Naopak občan do armády investuje peníze v podobě daní a měl by jí věnovat i část svého života, aby se podílel na likvidaci různých rizik a hrozeb, ať už jde o hrozbu vojenskou, nebo „civilní“, jako jsou například přírodní katastrofy. Armáda by měla být organizovaná a jediná síla s celoimperiálním dosahem. Měla by být schopná zabránit chaosu ve státě, vytvořit struktury, které umožní fungovat nejen státu, ale i občanům. Armáda má zajišťovat nouzové zásobovací linky v kritických oblastech, čehož v současné době není schopná ani náhodou.
Jaroslav Štefec dle svých slov pracoval v minulosti na poměrně vysoké pozici v Armádě ČR a byl i v NATO v Radě národních ředitelů pro vyzbrojování, která rozhoduje o penězích a o tom, co se bude realizovat. O fungování NATO ale ztratil veškeré iluze. Kvůli NATO jsme přišli o armádu, tu dnešní Štefec označuje za expediční sbor, který je schopen jen doprovázet jednotky velkých armád, jako třeba americkou a francouzskou, přičemž o německé zmínil, že ji zatím nechá bokem. Armáda působí v rámci mezinárodních misí, na které jsme vybaveni, ale je to výbava ad hoc, není k ničemu, protože se dokupuje zvlášť pro misi. Armáda není schopná nás efektivně bránit před konkrétními riziky.
Jako profesionální voják ví, jak by měla Armáda ČR vypadat. Armáda by měla být schopná nás bránit v rámci rizik, na které dosáhneme. Nebude fungovat v systému v rámci NATO. Nikdo podle Štefce neví, co znamená NATO a jeho integrované síly. Například proč jsou takové problémy s nákupem izraelských radarů? Jakým způsobem vstupuje do děje Národní úřad pro kontrolu kybernetické a informační bezpečnosti? Už třikrát se projevil destruktivně (ale neuvádí žádný příklad, jedna z našich otázek v neuskutečněném rozhovoru se týkala právě této části). Jaká je role bezpečnostních služeb ČR a jak se chovají? To úzce souvisí.
Zahraniční politiku by u nás mohl vést kůň i vůl
Po kritice Armády ČR a NATO se Jaroslav Štefec pouští do kritiky současné zahraniční politiky ČR. Pokud 3 měsíce nemáme ministra zahraničí, tak je to špatně. Kdyby tam byl kůň, nic se neděje, protože na českém MZV stejně jde jen o rozdělení miliard pro neziskové organizace. Česká republika se nestará o zahraniční politiku a naše samostatné zájmy, ale o neziskové organizace, uvádí.
O pár dní později na svém Facebooku sdělení více upřesňuje. Místo koně by MZV mohl vést i vůl, a to kvůli cestě Tomáše Petříčka na Ukrajinu. Není asi tajemstvím, že přednášku organizovala Nová republika, jejíž představitel Ivan David se nedávno účastnil protiukrajinské demonstrace s osobami, které se přímo setkávají s ozbrojenými brigádami na Donbase.
Jaroslavu Štefcovi se ale nezamlouvala ani nedávná návštěva Američana Paula Ryana, kterému čeští politici vydali ruského hackera Nikulina. Podle mezinárodních zákonů měl být vydán do Ruské federace, myslí si. A průjezdy amerických konvojů označil rovnou za koloniální armádu, přičemž opakovaně odsoudil ministra obrany a premiéra, kteří je šli vítat na Ruzyni.
A kromě toho, že nemáme zahraniční politiku a ani vlastní zájmy, snažíme se být poslušným členem Evropské unie, abychom nepřišli o dotace. A pak se Jaroslav Štefec rozesměje, když ho napadne, že by Českou republiku z Evropské unie mohli rovnou vyloučit jako se to dělávalo za svého času z Komsomolu, což by prý byla úplná tragédie. Odchod Velké Británie z Unie považuje ale za úplně jinou záležitost než by mohla nastat u nás.
Žijeme v policejním státě
Jeden ze zájmů samostatné země má být ochrana svých občanů.
„Napadlo někoho, že žijeme v policejním státě? Počet policistů je až dvojnásobný než počet vojáků. To o něčem svědčí, je to typický znak policejního státu a s připočtením městské policie jde o obrovskou sílu. A stejně policie nedokáže zabezpečit ani větší akci, která by probíhala několik dnů,“ uvedl. „Kdyby u nás probíhala stejná akce jako teď ve Francii mají Žluté vesty, tak to nedají, nejsou schopni stáhnout lidi ani z okresů. Obrovská administrativa, policajti jsou prakticky nechráněni zákony.“
Připomíná případ policisty Šimona Vaice, který zastavil zdrogovaného řidiče a byl kvůli tomu souzen.
Nesouhlasí se zrušením základní vojenské služby a v referendu by se zeptal na nejdůležitější otázku, zda jsou lidé ochotni podílet se na ochraně své země. Pokud jsou, Česká republika bude existovat.
„Destrukce armády i společnosti je řízený proces na vysoce nadnárodní úrovni a jde to mimo nás, byli jsme zneužiti a jsme drsnou kolonii, včetně klanění se vojenské jednotce koloniálních mocností při průjezdu naší republikou,“ uvádí opakovaně.
Zpochybňování závaznosti Severoatlantické smlouvy
Stejně jako předřečník Ladislav Petráš uvádí o Severoatlantické smlouvě, že pouze článek 1 je pro nás závazný, zatímco ostatní jsou pouze deklarativní, a to včetně článku 5, který pojednává o pomoci spojencům v případě vojenského ohrožení.
Informaci o závaznosti pouze článku 1 jsme z oficiálních zdrojů nedokázali potvrdit, neboť NATO, MZV, AČR, ani MO takovou informaci nikde neuvádí, naopak uvádějí, že jsme přijali všechny články Severoatlantické smlouvy bez rozdílu. Jedna z našich otázek na Jaroslava Štefce se tak ptala na zdůvodnění, proč by měl být závazný jen první článek, ale jak už jsme psali, rozhovor se nakonec nekonal.
V tomto smyslu válku v Afghánistánu odstartoval útok na dvě věže v New Yorku. Jednalo se o vojenský útok, na základě kterého USA požádaly NATO o aktivaci článku 5. Jaroslav Štefec dále naznačuje, že článek 5 pojednává jen o ochraně teritoria spojenců, ale Afghánistán pod alianční oblast nespadá, čímž se snaží působení NATO v Afghánistánu právně zpochybnit.
Zde nutno podotknout, že článek 5 se sice týká ochrany severoatlantického prostoru, nicméně nikde se tam nepíše, že akce k jejich ochraně musí také probíhat pouze v tomto prostoru. Smluvní straně Severoatlantické aliance se tam nařizuje, aby: „neprodleně podnikla sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly.“
„Stále nám tady tlučou do hlavy, že máme spojenecké závazky, ale nemáme je,“ pokračuje Štefec. Následně snižuje závažnost Varšavské smlouvy, když uvádí, že Varšavská smlouva byla nic proti tomu, jaké je dnes NATO. Pro ty, kteří se neorientují příliš v historii, připomínáme, že vojska Varšavské smlouvy v roce 1968 vojensky vtrhla do Československa a začala okupace. Velení Varšavské smlouvy sídlilo v Moskvě a jejím cílem bylo legitimizovat pobyt sovětských vojsk na území některých členských států. Smlouva byla v protipólu s NATO a plánovala na NATO zaútočit a obsadit Evropu. Hlavním velitelem byl v padesátých letech maršál Koněv.
Air Policing
Štefec dále kritizuje Air Policing, střežení vzdušného prostoru NATO pomocí radarového dohledu a průzkumu vzdušného prostoru za účelem zvýšení bezpečnosti severoatlantického prostoru. Za tímto účelem vznikl tak zvaný společný pohotovostní a integrovaný systém protivzdušné obrany Severoatlantické aliance NATINAMDS (NATO Integrated Air and Missile Defence System), který je propojením protiraketové obrany NATO MD (NATO Missile Defence) a systému protivzdušné obrany NATINADS (NATO Integrated Air Defence System).
Do něj přispívají dle svých možností všechny členské státy NATO. Ukládá jim to třetí článek Severoatlantické smlouvy:
„Aby bylo účinněji dosaženo cílů této smlouvy, budou smluvní strany, jednotlivě i společně, stálou a účinnou svépomocí a vzájemnou výpomocí udržovat a rozvíjet svou individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku.“
Jaroslavu Štefcovi vadí, že celému systému bude velet asi 6-7 základen ze západní Evropy, zmiňuje Německo, Belgii, Holandsko a Francii, přičemž největší roli bude sehrávat Německo s leteckou základnou v Ramsteinu. Dále mu vadí, že náš obraný systém nebude pod naší kontrolou, ale musí během sekundy umožnit přepnutí z národního systému na velení této struktury. Ale i toto tvrzení je ve skutečnosti zavádějící.
Zde Štefec pravděpodobně naráží na řídící systémy spojení, velení a řízení (BMC3I), které shromažďují a vyhodnocují informace o vzdušném prostoru nad aliančními státy a efektivně přidělují prostředky, jako letadla či rakety, tam kde jsou zrovna potřebné. Klíčovou součástí BMC3I jsou jednotné systémy řízení a velení ACCS, které nahrazují různorodé národní systémy řízení a velení. Česká republika má vlastní středisko řízení a velení u 26. pluku v Brandýsu nad Labem.
Česká republika už v rámci NATINEADS (NATO Integrated Extended Air Defense System) spadala pod severní region s velitelstvím v německém Ramsteinu. Smyslem společné kontroly vzdušného prostoru je dozvědět se, že do země míří objekt ještě dříve, než se objeví nad Českou republikou, takový objekt pak můžeme včas očekávat a adekvátně proti němu zasáhnout.
Dále Štefec uvádí, že pokud by došlo skutečně k válce s Ruskem, tak sklady ve východních zemích jsou určeny jako cíle pro jaderné údery. Pokud opomeneme, že lidé kolem Národní domobrany často předpokládají jadernou válku s Ruskem, systém NATINAMDS obsahuje též prvky pasivní obrany, které si kladou za cíl minimalizovat škody způsobené protivníkem, mezi ně patří maskování podobných cílů.
Štefec ještě spatřuje problém v opravách mostů, neboť jsou opravovány tak, aby neunesly tanky NATO, které váží 68 tun.
Plánování logistiky v NATO
Štefec dále kritizuje jednotné plánování logistiky v NATO. Na tom ale není nic v podstatě nového, neboť už v roce 2011 vzniklo Mnohonárodní centrum pro koordinaci logistiky (MLCC) pro zabezpečení efektivní logistické podpory pro operace NATO. Dříve země NATO měly nezávislé, nekoordinované národní logistiky, což z praktického hlediska znamenalo nižší efektivnost pro nadnárodní logistické operace. Česká republika proto navrhla vytvořit MLCC a 28. října 2009 hlavní představitelé České republiky, Maďarska, Řecka, Slovenska a USA podepsali „Letter of Intent“, kterým se zavázali vytvořit MLCC v České republice. MLCC je tak organizace se sídlem v České republice.
Štefec dále posluchačům naznačuje, že ve Varšavě došlo k podpisu tajné dohody mezi EU a NATO, a tuší, čeho se dohoda týká, ale tyto citlivé informace odmítá sdělovat (a odmítl je sdělit i do rozhovoru). Kritizuje ale na základě těchto informací Evropskou unii, že podepisuje dohody za státy a mluví za ně ve věcech obrany.
Dále kritizuje i samotný „Letter of Intent“, podle kterého se Stropnický zavázal ke spolupráci Armády ČR s německým protějškem. Zmiňuje tlaky, které cílí na to, aby Armáda ČR zlikvidovala svůj informační systém logistiky, což je systém, kde se sleduje, co má armáda ve výzbroji, jaké má zásoby náhradních dílů, zásoby pro případnou mobilizaci a podobně, probíhají přes něj nákupy. Je unikátní v tom, že jej používá dalších 15 armád NATO, a má ho i Brazílie, Izrael, Japonsko, Ruská federace v rámci dodávek náhradních dílů pro sovětskou jednotu. Chtějí ho nahradit SAPem, podle Štefce tím ale dojde k zatížení armády, protože přechod bude stát 5 mld korun. „To se z nás rovnou může stát další spolková země Německa,“ uzavírá tuto kapitolu.
Ani k otázkám, o jaké tlaky na zrušení ISL se jedná, se nevyjádřil.
Bojuje se v Afghánistánu o Prahu? A proč jim vadí Miloš Zeman?
Štefec je pro stažení vojáků z Afghánistánu, neboť se tam nebojuje o Prahu, o tu se bojovalo možná u Madridu, když nám tu stál Hitler u hranice. Stejnou myšlenku vyřkl i bývalý ministr zdravotnictví Ivan David během demonstrace proti válce na Donbase, která se konala 5. listopadu 2018 před Velvyslanectvím Ukrajiny. Ivan David tenkrát ale ještě dodal, že o Prahu se bojuje v Sýrii a na Ukrajině.
Jiné stanovisko má ovšem prezident Miloš Zeman. Podle prezidenta se v Kábulu o Prahu bojuje a mise v Afghánistánu je ze všech misí nejdůležitější, protože pokud by naši vojáci z Afghánistánu odešli, ovládne oblast Tálibán a vznikne tam nový Islámský stát. Miloš Zeman také podporuje naše členství v NATO a tím vším se diametrálně odlišuje od aktivistů, se kterými je často v médiích spojován. Ve skutečnosti čelí v těchto kruzích nezvykle velké kritice.
Poprvé jsme kritiku Miloše Zemana zaznamenali 5. listopadu 2018 během již zmíněného protestu před Velvyslanectvím Ukrajiny, kdy Nikola Čuřík upozornil, že Miloš Zeman udělil státní vyznamenání zbrojaři Strnadovi, pod jehož holding Czechoslovak Group spadá Excalibur Army – firma, která přes polskou firmu Wtórplast prodala na Ukrajinu 33 sovětských samohybných houfnic 2S1 Gvozdika. V Šepetivském opravárenském závodu projdou modernizací a budou předány ukrajinské armádě, která je s vysokou pravděpodobností použije proti ozbrojeným jednotkám na Donbase, tedy proti lidem, s nimiž mladí komunisté sympatizují a podporují je.
Během přednášky mladých komunistů o cestě do Sýrie ze dne 27. listopadu 2018 major v záloze Pruška, který pracoval u II. správy Státní bezpečnosti, v ústředí strany vyjádřil zděšení nad Zemanovou servilitou vůči Izraeli. Miloš Zeman totiž Bašára Asada považuje za teroristu, Palestince taktéž, a Izrael, který podle Prušky „morduje“ odleva doprava všechny státy kolem sebe, tak tam se jezdí klanět. Pro Prušku je takové vystupování hlavy státu naprosto nepřijatelné a označil za štěstí, že Miloš Zeman nemůže být potřetí zvolen, protože asi by už jeho hlas nedostal. Komunisté se totiž dodnes setkávají s představiteli palestinských teroristických organizací, například v libanonském uprchlickém táboře Mar Elias (Svatý Eliaš) navštívili představitele Lidové fronty pro osvobození Palestiny (LFOP) a Demokratické fronty pro osvobození Palestiny (DFOP), ale vydali se i na prohlídku sídlišť, která jsou plně pod kontrolou Hasana Nasralláha z hnutí Hizballáh.
Co se týče podpory české vojenské mise v Afghánistánu, ani zde výroky Miloše Zemana neunikly kritice. Během diskuse z přednášky Filipa Škareckého o současné situaci na Blízkém východě a konfliktu v Sýrii, která se konala 16. ledna 2019 zasedací místnosti OV KSČM v Baranově ulici, zaznělo, že čeští vojáci nehájí v Afghánistánu naše zájmy, protože stojíme na straně „globální teroristické organizace NATO a USA“, zatímco Tálibán je jen lokální teroristická organizace. Kromě toho údajně došlo k jednání mezi Tálibánci a íránskými ajatolláhy o vzájemné spolupráci. S politikou Íránu komunisté sympatizují.
Vojenská rizika
Jaroslav Štefec uvádí, že po válce bude líp, protože ve válce je chaos a z chaosu vzejde pořádek. Je jasné, že k válce dojde, otázka je, jaká to bude válka, koho s kým a jak bude nastartovaná. Armádu potřebujeme a armáda musí být schopná tato rizika minimalizovat, ať už jde o migrační krizi, kdy tu skutečně může dojít k teroristickým útokům. Nicméně v tomto okamžiku Štefec dovysvětluje, že za těmi stojí kde kdo, protože teror se dá dobře organizovat, nemusí za ním stát hned radikální muslimové. „Jediná naše výhoda proti islámského terorismu je, že samotní islamisté jsou největší práskači potenciálních radikálů. Oni vědí, že jim stačí čekat, protože jich populačně přibývá, zatímco nás ubývá. V roce 2050 bude třetina zemí muslimská,“ vysvětluje.
Ovšem podle výzkumu Pew Research Center by v Evropě v roce 2050 mohlo být jen 2x více muslimů, než v roce 2016. Nejvyšší nárůst hrozí Švédsku, kde by muslimů mohla být až třetina populace. V Německu by jich bylo 19,7 %. Co se týče České republiky, za tři dekády by u nás mohlo být 1,2 % muslimů.
Druhá věc jsou skutečná vojenská rizika. Podle Štefce bude Česká republika „jen prostitutkou v ležení mocných, jako v letech 1937-8“.
Jaroslav Štefec vychází z toho, že naším zájmem musí být ochránit naše lidi a území. Armáda by měla mít profesionální jádro se schopností cvičit zálohy. Občané by měli být vedeni k tomu, aby se na obraně státu podíleli.
Vrtulníky, kterými dnes armáda disponuje, považuje za ideální prostředek k ochraně hranic. A ačkoliv kolové transportéry Pandury nepovažuje za zbraň do války, k ochraně hranic se také hodí dobře.
Ozbrojené síly jsou vybaveny velmi různorodě a když si kladou cíle, opisují jen body ze zákona. Například si kladou za cíl zajistit obranyschopnost ČR. Armáda se má ale orientovat na řešení konkrétních rizik. To mají být její cíle.
Za obranu kritických infrastruktur zodpovídají hejtmani. Do této oblasti spadají elektrárny, vodárny, elektrická vedení a jiné. Ale koho k tomu mají, aby je mohli bránit? V zálohách je jen 2,5 tisíce lidí, kdyby měli zajišťovat ochranu, u každé druhé vodárny by byl jeden muž.
Vzor bychom si měli vzít ze Švýcarska, které má 1500 profesionálních vojáků. Česká republika nemá šanci postavit více než 30-tisícovou armádu, která ale nebude vybavena zbraněmi a nebude dobře vycvičená, protože k výcviku nemáme prostory. Navíc taková armáda bude rozpolcená, protože se zde mezi sebou pere několik politických směrů.
Podle Štefce má dobrou organizaci armády Izrael. Mají sjednocenou techniku, logistiku, brání vlastní území a občany. A na rozdíl od švýcarského modelu jejich armáda byla ověřena válkou.
Jeho vize armády je tedy armáda samostatného státu s vlastní zahraniční politikou, schopná s pomocí svých vlastních občanů v případě průšvihů jednak vytvořit logistickou a řízenou strukturu v případě náhlých mimořádných katastrof, na druhé straně zabránit tomu, aby na naše území chodil kdokoliv, jak ho napadne. A konečně v případě skutečného vojenského ohrožení nedbat na spojenecké svazky a ubránit vlastní území. Nicméně v závěru uvádí, že chce Armádu ČR integrovat v rámci V4, který považuje za základní spojenecký svazek pro střed Evropy.
Všechny díly: [1]
