Ve středu 1. června 2016 se v odpoledních hodinách konala ve Slovenském domě v pražské Soukenické ulici tentokrát veřejná schůze Asociace nezávislých médií. Navazovala na květnovou schůzi a byla poslední před udělováním Krameriovy ceny kontroverzním představitelům desinformační scény.
Na přednášku JUDr. Heleny Chaloupkové na téma Mediální právo a chystané novinky v legislativě týkající se médií přišlo kolem třiceti osob, které se zajímaly, jak mají prezentovat své politické postoje a jiné názory v alternativních médiích, aniž by jim hrozil právní postih.
Přišel Stanislav Novotný, zakladatel Asociace nezávislých médií, veřejnosti spíše známý jako bývalý prezident Policie ČR. Doprovázel ho Jan Korál, spoluzakladatel spolku a provozovatel konspiračního portálu NWOO.org. Vedle nich nechyběl Vladimír Skalský, předseda Světového sdružení Slováků v zahraničí a ředitel Slovenského domu v Praze, díky kterému se Asociace nezávislých médií může v domě scházet a mít tam zaregistrované sídlo. Působí mimo jiné v časopisu Slovenské dotyky. Přítomen byl i Petr Žantovský, kterého není třeba veřejnosti představovat.
V publiku seděl Lukáš Petřík za EUPortál, ve výrazném tričku s podobiznou Vladimíra Putina. V předních řadách s kamerou bylo možné vidět Václava Novotného z iniciativy Ne Základnám, která naposledy odmítala společná vojenská cvičení s americkými aliančními partnery. Přišel i bývalý předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky Stanislav Rizman a zároveň bývalý soudce vojenského kolegia Nejvyššího soudu ČSSR. Z méně známých tváří jmenujme Jana Poláčka z časopisu Lípa a ke konci diskuse se dostavil ještě Daniel Solis, který nedávno řečnil na protiimigrantské demonstraci Žarka Raptora Jovanoviče.
Odborná přednáška JUDr. Heleny Chaloupkové shrnovala základy současného výkladu mediálního práva a vedla se v obecné rovině. V následné diskusi čelila doktorka mnohým překvapivým otázkám, ale dokázala si zachovat svou neutralitu a neposkytla žádný návod, jak štvát proti uprchlíkům nebo vést desinformační kampaně v médiích.
Hned první otázka přišla od důchodce, kterému se nelíbí, jak Česká televize označuje Ruskou federaci a Vladimíra Putina za agresory, přestože lze prokázat, že Američané vydávají 10x více na zbrojení a mají po světě 800 základen, zejména kolem federace. Američané jsou naopak podle něj v televizi prezentováni za šiřitele svobody, demokracie a lidských práv. Ptal se, jestli za takové informování lze veřejnoprávní média žalovat.
Podle JUDr. Heleny Chaloupkové jde žalovat cokoliv, ale musí se vás to týkat, pokud jde o civilní žalobu. Pokud by chtěl napadnout nevyváženost a neobjektivnost veřejnoprávního média, tak na to je v zákoně o provozování rozhlasového a televizního vysílání ustanovení § 31 a Rada pro televizní a rozhlasové vysílání, jako orgán dozoru a orgán státní správy, může posoudit, jestli médium porušuje zákon.
Lukáš Petřík se zajímal o problematiku islámu a zákony. Připomněl případy Kláry Samkové a Martina Konvičky. Ptal se, zda může být obviněn z šíření nenávisti vůči náboženské skupině, když řekne, že nějaké náboženství je v rozporu s českými právy. A také jestli název Blok proti islámu je v rozporu s českým zákonem, jak tvrdí ministr Pelikán.
JUDr. Chaloupková připomněla, že není odborníkem na trestní právo, ale v otázce svobody projevu je to vždy o tom, jakým způsobem je kritika vyslovena. Potom se musí posuzovat, na kolik byl ten názor oprávněný, o co byl názor opírán, když ho říkal. Je to o formě a o obsahu. Setkává se s tím, že kritické soudy jsou předmětem civilních žalob. Soudy zkoumají, jestli názor má nějaký reálný základ a jestli názor nepřekročil rámec slušnosti, který se očekává. Takže i když ten názor má reálný základ, u soudu neobstojí, je-li podán v rozporu se slušnými mravy.
Podle Stanislava Novotného se omezuje svoboda slova, když není možné kritizovat náboženství. Ale nejsou na to judikáty. Budou-li judikáty, je třeba je kritizovat a napadat. Ministr spravedlnosti Pelikán v tomto míří zcela od boku.
Jan Korál zmiňuje, že na podnět Evropské unie se na portálu Ministerstva spravedlnosti objevila novela § 355 a § 356 o hanobení národa a rasy.
JUDr. Chaloupková znovu opakuje, že nedělá trestní právo, ale podstatou toho zákona je slovíčko „hanobí“ z hlediska skutkové podstaty. Co je to hanobit?
Lukáš Petřík se na okamžik odkloňuje od běžných témat českých alternativ a zmiňuje problematiku zveřejňování odposlechů v médiích, například v kauze Bárta nebo Nečasové Nagyové, kde se objevovaly dehonestační věci týkající se soukromí, například soukromé rozhovory premiéra s milenkou a jiné.
Doktorka vysvětluje dva různé náhledy na zveřejňování takových záznamů, jeden tvrdí, že to není ve veřejném zájmu, druhý náhled je v tom, že se tím prokazovala provázanost té kauzy, v čem spočívá. Osobně myslí, že zveřejňování záznamů nebylo zapotřebí, ale je to otázkou posouzení, zda to bylo nezbytně nutné. V § 8c trestního řádu se uvádí, že odposlechy smí být zveřejněny teprve poté (pokud není souhlas), až projdou soudem. Ale tyto odposlechy se přesto ven dostaly.
Stanislav Rizman, bývalý předseda trestního kolegia nejvyššího soudu, uvedl, co mu na novinářích nejvíce vadí. Začal citací ze studie docentky Chaloupkové, kde píše, že jako konzument médií přistupuje k jakémukoliv obsahu kriticky. On se ale domnívá, že čtenáři takto k médiím nepřistupují. Zveřejňované informace mají být pravdivé a novinář má vědět, co píše. Od pamětníků ví, že novináři z první republiky, kteří psali o trestních věcech, tak věděli základní věci. Dnes novinář neví, že rozhoduje senát tří soudců a že předseda senátu mohl hlasovat proti a byl přehlasovaný. Ale novinář napíše: „Jožko Mrkvička snížil trest, Jožko Mrkvička zvýšil trest, Jožko Mrkvička zastavil, osvobodil…“
Soudce Rizman dále cituje ze studie Chaloupkové, jak média mnohdy ovlivňují jednání soudů. Pokud nějaký jeho kolega se nechá ovlivnit médii, tak by ho vyhodil, kdyby tu pravomoc měl. Přece není možné, aby soudy rozhodovaly pod tlakem jakéhosi veřejného zájmu, které zprostředkují sdělovací prostředky – takové soudy nechceme. Novináři dále píší své názory na konkrétní věc bez toho, aniž by byli informovaní – viz případ napadení kadeřnice. Situaci srovnává s tím, kdyby on jako právník napsal, zda operace v Motolské nemocnici byla lege artis nebo nebyla lege artis. Je lékař? Viděl chorobopis?
Stanislav Rizman seděl také v senátě, který potvrdil Kájinkovi doživotní trest. Jeden slavný novinář, který o tom píše i do novin, napsal, že všichni svědkové odvolali svoje výpovědi a jiné nepřesnosti. I on by po přečtení článku řekl, že je to strašné, ale on byl mezi těmi, kteří viděli ten spis a ví, že to bylo celé jinak, než je v článku popsáno.
Václav Novotný se zajímal, kdy může převzít autorsky chráněný obsah a jaký je právní výklad slovíčka neprodleně. Podle rozhodnutí jednoho ze soudů je neprodleně do druhého dne, uvádí doktorka.
Jan Korál, mimo jiné neustálý bojovník s Českou televizí, popisoval, jak podává neustále stížnosti na Českou televizi k Radě České televize a není se možné domoci třeba sankcí či jiného potrestání.
Podle JUDr. Chaloupkové je několik rad a každá rada má úplně jinou pozici, pokud chce nějaký výstup, má se obrátit na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání.
Šéfredaktor časopisu Lípa, Jan Poláček, vzpomněl, jak byli jeho redaktoři vystrašení kauzou, která se stala Ludvíku Hessovi s Divokým vínem. Nevědí, co mohou zveřejňovat od jiných autorů. Pro upřesnění – Ludvík Hess zveřejnil básně Václava Hraběte a soud na základě žaloby Jana Miškovského rozhodl, aby byly básně z portálu Divokého vína odstraněny.
JUDr. Chaloupková se u přebírání článků odjinud doporučuje podívat na zákonnou licenci, která se nazývá zpravodajská, kde se hovoří o tom, že se mohou přebírat články nebo výňatky z děl, které jsou o věcech hospodářských, politických a náboženských, jsou-li aktuální. Není-li to ovšem zapovězeno. Pokud je tam poznámka, že přebírání je možné jenom se souhlasem, pak mohou jenom citovat nebo se s nimi dohodnout. Ale přebírat smí jenom tehdy, pokud to není zakázané.
Podle Jana Korála Evropská komise oznámila partnerství s Facebookem, Twitterem, YouTubem a Microsoftem na potírání toho, co řadí k ilegální nenávistné mluvě a dochází k tomu, že z internetových médií jsou mazány komentáře, videa, která mají závadný obsah.
Doktorka Chaloupková k tomu mimo jiné uvedla, že provozovatelé jsou nuceni, aby to dělali, protože je tu čím dál víc lidí, kteří podávají žaloby. Ví o jednom člověku, který si prolustroval na internetu všechny diskuse tři roky zpátky, kdy o něm kdokoliv cokoliv řekl a podal hromadně žaloby. Nejprve vyzval vydavatele, provozovatele, televize atd. Někteří to stáhli a dali mu peníze, jiní ne, soudy rozdaly pokuty…
Různé soudy také rozhodují jinak. Jeden městský soud rozhodl, že se musí vymazat celé vlákno, druhý vrchní soud rozhodl, že se musí vymazat jen jedno sprosté slovo.
Ke konci se diskutovalo o označování lidí nelichotivými výrazy. Lukáš Petřík vzpomněl na urážky tureckého prezidenta německým občanem, Jan Korál se zase zajímal, kdy může o někom prohlásit, že je zločinec. Daniel Solis se zeptal: „Pokud někoho označím za podvodníka, […], třeba někdo napíše odbornou publikaci, ale potom dostanu vyjádření orgánu, který o této odbornosti rozhoduje, že odborné nejsou – potom mohu tohoto člověka nazvat podvodníkem, aniž bych byl právně postihnutelný?“
JUDr. Chaloupková připomněla případ Pitomia. Soudkyně dospěla k názoru, když zkoumala důvody, pro které označení bylo prezentováno, že to bylo k účelu, který byl prezentován – pitomosti, pitominky. V tomto kontextu to bylo v pořádku. Pak byl tímto pojmenováním označen v jiných článcích, kde chyběl tento kontext, a došlo k soudnímu zákazu.
V otázce Daniela Solise je to stále o kontextu, proč to říká a za jakých okolností. Otázkou může i být, nakolik je takový důkaz relevantní.
Pozn. Děkujeme široké veřejnosti s pomocí při identifikaci jednotlivých řečníků, bez kterých by tento zápis nemohl vzniknout.
