V sobotu 11. dubna 2026 se Praha rozpadla na desítky tras Pochodu pro život. Zatímco se ulice měnily v neprostupnou pevnost rozdělenou ideologickými barikádami, v pražské dlažbě se neodrážely jen kroky věřících či protestujících, ale i hluboké selhání policejní taktiky a elementární lidské slušnosti. Tato reportáž není jen o boji za život a svobodu, ale o městě, které se na jeden den stalo labyrintem, v němž se k průchodu kordony musíte stát buď součástí davu, nebo neviditelným hackerem v systému.
Gramatika uprostřed hněvu
Napětí bylo cítit už na Hradčanském náměstí. Policisté stáli v řadách, lidé s transparenty čekali, kam se dav pohne. A uprostřed toho všeho stál starší muž, který se nezajímal ani o kordony, ani o transparenty. Ukazoval na slogan na jednom z kamionů: „Nejlepší je prostě pomoct.“
„To není česky,“ poznamenal suše. „Říká se pomoci.“
Nikdo mu nevěnoval pozornost. Na okamžik se tam objevil, jako by vystoupil z jiné reality – z klidného světa, kde je největším problémem špatná gramatika.
Symboly a zbraně
Když se davy demonstrantů i turistů musely rozestoupit, aby uvolnily cestu hradní stráži, vypadalo to, jako by historie měla větší moc než všechny transparenty světa. Byl to jediný moment ticha. To vzápětí protnuly dvě ženy s transparentem: „Jsem MÁMA, a to je MOJE volba“. Geniálním trikem vyrvaly zastáncům pochodu zbraně z rukou – ukázaly, že mateřství není povinnost, ale svobodná volba každé ženy.
Když jsem se tento moment snažila zachytit fotoaparátem, pocítila jsem náraz – muž s odznakem SPD do mě najel kočárkem. Miminko předtím vytáhl a držel ho v jedné ruce.
Absurditou dne a vrcholnou scénografickou ironií byl muž s transparentem VIVAT ORBÁN, který stál pod sochou prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. Bronzová tvář muže, který budoval tuto zemi na ideálech pravdy, se stala němým svědkem, jak se v roce 2026 interpretují „tradiční hodnoty“ a jak se oslavuje autoritářství.
Růžová armáda a infiltrace
Viceprezidentka Hnutí pro život Zdeňka Rybová dělila účastníky pochodu na desítky proudů, které měly ochromit celé centrum Prahy až po Václavské náměstí. První skupinka pěti lidí se však beznadějně utopila mezi turisty na Karlově mostě. A hned pod Hradem na ně čekali první odpůrci – tichý protest žen a mužů s nápisy, že o lásce v životě ví nejlépe ta, která ho dává. Žádné skandování, jen pohledy z očí do očí mezi těmi, co věří v dogmata, a těmi, co věří v cit.
Radikálnější odpůrce pochodu jsem našla v hledáčku ultrazoomu až u Rudolfina. Sbalila jsem foťák a běžela vstříc tomu, co se mělo stát nejdivočejším odpolednem roku 2026.
Kolem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy stály ze všech stran policejní vozy. Náměstí Jana Palacha bylo plné mladých lidí. Mladík s megafonem četl prohlášení proti Pochodu pro život jen pár metrů od policistů v helmách. A pak se to stalo. Dav stovek mladých lidí se rozběhl všemi směry jako řízený výbuch.
Přidala jsem se ke skupině s růžovými bubeníky. Jakmile jsme zabočili do menších uliček, policie zmizela. Najednou jsme byli jen my a rytmus bubnů. Ulicemi jsme proplouvali bez povšimnutí jako partyzánská průzkumná jednotka.
Podle tisku mělo být centrum plné policejních hlídek, ale ani u Prašné brány žádná nebyla. Byli jsme tam jen my a před námi malá skupinka z Pochodu pro život, která v rytmu bubnování slyšela blížící se apokalypsu. Aniž by došlo k jedinému střetu, jen pod palbou skandování odpůrců, vběhla do pasáže Broadway. Schovala se mezi výlohy obchodního centra. Dokumentaristé měli objektivy připravené na první ránu, ale nestalo se vůbec nic. Jen ticho pasáže prorážel tlukot srdcí.
System Override: Hackerkou ve vlastním městě
V ulici Na Příkopě policejní vozy vytvořily nepropustnou zeď a odpůrci pochodu byli nekompromisně odříznuti od Václavského náměstí. Na okamžik se rozhostilo ticho. Dav stál desítky metrů od kordonu. A pak se stovky mladých nohou daly do běhu. Dav zkusil prorazit betonovou zeď, ale marně. Na Příkopě začala opravdová blokáda, ale zatím jen policejní.
Odpůrci zkoušeli blokádu obejít postranními uličkami. Havířská, Provaznická. Stop! Každý pokus o průnik skončil u policejního kordonu – nakonec je osud zavál až do Rytířské ulice, kde narazili na větší skupinu účastníků pochodu. V ulici, kterou vůbec nikdo nehlídal, to bouchlo. Jeden vulgární výkřik, jeden muž s provokativními gesty a davy šly proti sobě. Z průvodu přiletěly spršky vody z lahví a dav odpůrců se proměnil v běžící šelmu, která je zahnala až do ulice Na Můstku. Teprve pak se na scéně objevily černé helmy.
Uprostřed chaosu se odehrála fraška. Jeden muž z odpůrců a jeden z pochodu stáli před policistou a vzájemně se obviňovali. Když zjistili, že jsou natočení na videu, scéna se rozplynula a mladíci zmizeli.
Policie začala s bizarním tříděním lidí podle ideologického klíče. Věděla jsem, že pokud zůstanu v davu odpůrců, skončím v uzavřeném prostoru u zdi. Rozhodla jsem se pro výměnu stran. Moje tvář neprozrazovala nic, a tak mě policisté, v domnění, že chrání spořádanou účastnici pochodu, vzali pod svou ochranu. Jako jediný „narušitel“ v celém centru jsem prošla policejním kordonem až přímo k pódiu na Václavské náměstí.
V ten moment jsem se stala hackerkou ve vlastním městě. Našla jsem bezpečnostní díru v policejním algoritmu, který dělil Prahu na my a oni. Backdoor exploit!
Odhalení a lockout
Můj průnik byl bezchybný, dokud jsem nepotkala „soukromého lovce extrémistů“, který mě identifikoval jako cíl pro svůj kompromitující materiál. Než stihl stisknout spoušť fotoaparátu, zmizela jsem v nejbližší restauraci – o ocitla jsem se zase na druhé straně policejní blokády.
Při druhém pokusu proniknout do střežené zóny už bylo centrum definitivně uzavřeno. Pasáže i metro byly neprodyšné. Připomínaly checkpointy na hranicích znepřátelených států.
Společně s mladou ženou, která se potřebovala dostat do práce, jsme stály před uzavřenou zónou, kterou by šlo překonat snad jen kanalizací, po střechách nebo v převleku za poslíčka s pizzou. Ten den jsem pochopila, jak křehká je naše svoboda: stačí jedna demonstrace a pro kolemjdoucí, turisty i místní to znamenalo jediné: centrum, kterým se najednou nedalo volně projít.
