V sobotu 11. dubna 2026 se Praha rozpadla na desítky tras Pochodu pro život, ale všechny vedly k jedinému cíli: totální paralýze centra a zkoušce naší schopnosti vidět v tom druhém člověka. Zatímco se ulice měnily v neprostupnou pevnost rozdělenou ideologickými barikádami, v pražské dlažbě se neodrážely jen kroky věřících či protestujících, ale i hluboké selhání policejní taktiky a elementární lidské slušnosti. Tato reportáž není jen o boji za život či za volbu, ale o městě, které se na jeden den stalo labyrintem, v němž se k průchodu kordony musíte stát buď součástí davu, nebo neviditelným hackerem v systému.
Gramatika uprostřed hněvu
V momentě, kdy se vzduchem neslo napětí a kolem nás duněly policejní boty s botami hradní stráže, stál před kamiony s nápisem „Nejlepší je prostě pomoct“ postarší pán. Nedíval se na kordony ani na transparenty, ale pohoršeně ukazoval na reklamní slogan. „To není česky,“ poznamenal suše, „říká se pomoci“. Pána si nikdo nevšímal; mihl se na Hradčanském náměstí jako surrealistický přízrak. Tak metaforicky začal celý den: lpěním na formě ve chvíli, kdy pod rukama mizela lidskost a dav byl už plný skrytého hněvu a adrenalinu.
Symboly a zbraně
Když se davy demonstrantů i turistů musely rozestoupit, aby uvolnily cestu hradní stráži v uniformách, vypadalo to, jako by historie měla větší moc než všechny transparenty světa. Byl to jediný moment ticha. To vzápětí protnuly dvě ženy s transparentem: „Jsem MÁMA, a to je MOJE volba“. Geniálním trikem vyrvaly zastáncům pochodu zbraně z rukou – ukázaly, že mateřství není povinnost, ale svoboda.
Když jsem se tento moment snažila zachytit fotoaparátem, pocítila jsem bolest – muž s odznakem SPD do mě úmyslně najel kočárkem. Jeho zbraní nebyla dýmovnice, ale symbol rodiny použitý k útoku. Miminko předtím pro jistotu vytáhl a držel ho v jedné ruce.
Absurditou dne a vrcholnou scénografickou ironií byl muž s transparentem VIVAT ORBÁN, který stál pod sochou prvního československého prezidenta T. G. Masaryka, symbolu demokracie a humanismu. Kamenná tvář prezidenta, muže, který budoval tuto zemi na ideálech pravdy, se stala němým svědkem, jak se v roce 2026 interpretují „tradiční hodnoty“ a jak se oslavuje autoritářství.
Růžová armáda a infiltrace
Viceprezidentka Hnutí pro život Zdeňka Rybová jako generál plánující dobytí města dělila dav na desítky proudů, které měly jako přívalová vlna zaplavit celé centrum Prahy až po Václavské náměstí. Realita byla tristní. První skupinka pěti lidí z pochodu se beznadějně utopila mezi turisty na Karlově mostě. A hned pod Hradem na ně čekala realita – tichý protest žen a mužů s nápisy, že o lásce v životě ví nejlépe ta, která ho dává. Žádné skandování, jen pohledy z očí do očí mezi těmi, co věří v dogmata, a těmi, co věří v cit.
Znuděná touto fraškou jsem na Karlově mostě vytáhla ultrazoom a místo soch jsem v hledáčku lovila radikály připravené k přímé akci. Lokalizovala jsem je u Rudolfína. Sbalila jsem foťák a běžela vstříc tomu, co se mělo stát nejdivočejším odpolednem roku 2026.
Kolem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy stály ze všech stran policejní vozy a náměstí Jana Palacha bylo zaplavené radikální mládeží. Mladík s kšiltovkou, rouškou a mobilem četl do megafonu svůj odpor k Pochodu pro život, stál jen pár metr od skupiny policistů v helmách. A pak se to stalo. Dav stovek mladých lidí se rozběhl všemi směry jako řízený výbuch.
Přidala jsem se k davu s růžovými bubeníky a najednou jsem byla v jiném vesmíru. Žádná policie, žádné blesky fotografů. Byli jsme jen my, bubny a nehlídané uličky. Bylo to ticho před bouří, které nikdo nehlídal, o kterém nikdo nevěděl. Ulicemi jsme proplouvali bez povšimnutí jako partyzánská průzkumná jednotka.
Zprávy z tisku slibovaly neprodyšné centrum, Prahu plnou policistů z několika krajů, kteří budou hlídat každý kout, ale u Prašné brány nebyla ani jedna uniforma. Jen my, na jedné straně dav mladých lidí s růžovými bubeníky, na straně druhé malá skupinka Pochodu pro život, která v rytmu bubnování slyšela blížící se apokalypsu. Aniž by došlo k jedinému střetu, jen pod palbou skandování odpůrců, vběhli do pasáže Broadway. Schovali se mezi výlohy a prázdné chodby obchodního centra. Dokumentaristé kolem nich zatajili dech, objektivy připravené na první ránu. Ale nestalo se vůbec nic. Jen ticho pasáže proráželo bušení vystrašených srdcí.
System Override: Hackerkou ve vlastním městě
V ulici Na Příkopě se svoboda pohybu zastavila. Policejní vozy vytvořily nepropustnou zeď a řetěz uniforem dav odpůrců nekompromisně odřízl od Václavského náměstí. Na okamžik se rozhostilo ticho. Dav stál desítky metrů od kordonu. A pak se stovky mladých nohou daly do rychlého pohybu. Běžící dav zkusil prorazit betonovou zeď, ale marně. Na Příkopě skončil taneční průvod s bubeníky a začala opravdová blokáda, zatím tedy jen ze strany policie.
Odpůrci běhali postranními uličkami jako v horečnatém snu. Havířská, Provaznická – stop! Každý pokus o průnik skončil u policejního kordonu – až je osud zavedl v Rytířské přímo proti početné skupině Pochodu pro život. V ulici, kterou nikdo nehlídal, to bouchlo. Jeden vulgární výkřik, jeden muž s provokativně roztaženýma rukama a davy šly proti sobě. Z Pochodu pro život lili na odpůrce vodu z PET lahví a dav odpůrců se proměnil v běžící šelmu, která zahnala pochod až do ulice Na Můstku. Teprve pak se na scéně objevily černé helmy.
Uprostřed chaosu se odehrála fraška. Dva muži, jeden vulgární od odpůrců a druhý z pochodu, který rozléval vodu, na sebe před policistou žalovali jak školáci. Stačilo říct: „Mám to na videu a oba lžete,“ a scéna se rozplynula. Mladíci zmizeli a policie začala s bizarním tříděním lidí podle ideologického klíče. Věděla jsem, že pokud zůstanu v růžovém davu, skončím natlačená ke zdi. Rozhodla jsem se pro výměnu stran. Moje tvář neprozrazovala nic, a tak mě policisté, v domnění, že chrání spořádanou účastnici pochodu, vzali pod ochranu. Jako jediný „narušitel“ v celém centru jsem prošla policejním kordonem až přímo k pódiu na Václavské náměstí.
V ten moment jsem se stala hackerkou ve vlastním městě. Našla jsem bezpečnostní díru v policejním algoritmu, který dělil Prahu na my a oni. Stačilo smazat z tváře výraz odporu a nahrát masku spořádané účastnice. Systém mě okamžitě autorizoval. Byla to dokonalá zadní vrátka – zatímco můj původní doprovod policisté naráželi ke zdím, mně policisté s úctou otevírali cestu. Jako trojský kůň s ultrazoomem jsem prošla celým firewallem až do hlavního procesoru: přímo k pódiu na Václavském náměstí. Backdoor exploit!
Odhalení a lockout
Můj průnik byl bezchybný až do momentu biometrického rozpoznání bývalým kamarádem, který mě identifikoval jako cíl pro svůj kompromitující materiál. Než stihl stisknout spoušť fotoaparátu, zmizela jsem v nejbližší restauraci.
Při druhém pokusu proniknout do střežené zóny už bylo centrum definitivně uzavřeno. Pasáže i metro byly neprodyšné. Připomínaly checkpointy na hranicích znepřátelených států.
Společně s mladou ženou, která se potřebovala dostat do práce, jsme stály před uzavřenou zónou, kterou by šlo překonat snad jen kanalizací, po střechách nebo v převleku za poslíčka s pizzou. Ten den jsem pochopila, jak křehká je naše svoboda pohybu: stačí jedna demonstrace a pár ideologických nálepek a město se vám uzavře, jako byste byli nikdo.
