Jmenuji se Václav Vašek a narodil jsem se v roce 1949. Jsem bývalý důstojník – vojenský pilot. V armádě Československa a posléze Česka jsem sloužil, včetně studia na vysoké škole, mezi roky 1969–1994 a to až po funkci zástupce velitele letectva. Podotýkám, že z armády jsem odešel z vlastní vůle. Poté, až do října 2014, jsem vykonával povolání dopravního pilota. Ve vzduchu se pohybuji trvale již více než 50 let. Od roku 2008 jsem předsedou odbočky Svazu letců ČR v Žatci. Tolik krátké curriculum vitae.
Nosil bych jen dříví do lesa, kdybych měl i zde v úmyslu detailně vysvětlovat důvod vzniku Svazu letců ČR (dále SL ČR) a popisovat jeho dlouhou historii, která byla několikrát násilně ovlivněna nebo přerušena. To vše lze dnes docela jednoduše dohledat. Nebyl jsem ještě na světě nebo jsem nebyl v takovém věku, abych měl možnosti a schopnosti zabránit jeho rozehnání v letech 1938, 1948 a 1969. Dnes jsem ale už dlouho v takovém věku, abych mohl disponovat dostatkem životních i profesních zkušeností a abych dokázal posoudit, zda mají letci tohoto státu co říci k aktuální společenské situaci.
Projde-li mladý aviatik od počátku dobrým výcvikem, potom zcela přirozeně a nenásilně nabude takových vlastností, jako je odpovědnost, smysl pro realitu a férové jednání. Také proto znám jen velmi málo letců, kteří mají strach projevit svůj názor proti názoru většinově resp. oficiálně prosazovanému. Jedná se o lidi, kteří jsou připraveni nenadálé nesnáze okamžitě řešit, nikoli je nějak „okecávat“, utíkat před nimi, strkat hlavu do písku, nebo se zdržet hlasování, jako je to mnohým našim zákonodárcům vlastní. Letadlo nelze odstavit u pangejtu a čekat, jak to dopadne. – A to je hlavní důvod tohoto zamyšlení.
Nastává čas (v životech lidských pokolení už po kolikáté?) nazývat věci a jevy pravými jmény.
Propaganda – nic nového pod sluncem
Střízlivě uvažující člověk ví, že dějiny od nepaměti psali a psát se snaží toliko vítězové, nebo ti, kteří si to o sobě dočasně myslí. Do budoucna tomu určitě nebude jinak. Také je známo, že téměř od nepaměti, tedy od dob, kdy už církev začala nevědomým občanům vymývat mozky tím „správným“ směrem, nebylo žádoucí připustit vlastní názor a nedej bože přemýšlet. Pak začal být zneužíván vynález knihtisku (a je dodnes), posléze radiové a televizní vysílání až po soudobý internet. Aby si náhodou veřejnost nezačala myslet to, co není žádoucí, vždy a za každého režimu, byla a je tu všudypřítomná propaganda – pupeční šňůrou spojená s cenzurou. Jejím cílem je jednak zatajit pravdu a jednak odvést pozornost od opravdu stěžejních témat. Proto je davu předhozeno – tu ptačí chřipka, šílené krávy (to pomíjím, jaký z toho mají prospěch farmaceutické koncerny), anebo nutnost zásahu tam či onde v zájmu lidských práv apod.
Chci-li se zamyslet tak trochu z oboru, nemohu si nevšimnout způsobu vyšetřování leteckých nehod (leccos o tom vím) z relativně nedávného období. Viník sestřelu letounu Boeing-777 na lince MH-317 nad územím Ukrajiny byl označen ministrem zahraničí USA necelých 24 hodin po události, ale, doufám, že objektivní, vyšetřování celého případu se táhne již více než rok. Proč? Podobně příčinu letecké nehody letounu A-320 na lince 4U-9525 ve francouzských Alpách oznámil pařížský prokurátor již 48 hodin po události. Ten je pro mne stejný laik jako americký ministr zahraničí. Komu slouží tyto tendence? Kdo je autorem zadání pro tak ukvapenou mystifikaci? Nebo není ukvapená?
Přestože jsem mimo aktivní vojenskou službu již řadu let, snažím se stále udržovat přehled o obranyschopnosti tohoto státu. Nechci vytahovat kostlivce ze skříně v podobě rozkradeného obrovského vojenského potenciálu v průběhu devadesátých let minulého století a dopodrobna analyzovat, co by kdyby. To je bohužel status quo a z něj prostě musíme vycházet. Je naprosto mimo realitu to, co říkají ministři obrany, ať už se jedná o astrologa, zasloužilého dramatického umělce, či zpívající právničku a jim podobné odborníky. Pochopitelně to, co oni říkají, říkat musí – někdo jim to, mírně řečeno, poradil. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Fenomén vědomé a řízené dezinformace jsem dlouho prožíval v režimu nezpochybnitelné vedoucí úlohy KSČ a prožívám jej opět už dlouho i v režimu, kdy pravda a láska znovu nezpochybnitelně vítězí nad lží a nenávistí.
Řeči, kterými vlivní otupují akceschopnost nevlivných
Ten, kdo je upřímně přesvědčen, že masmédia popisují objektivní realitu, buď nemá naprosto žádné zkušenosti v tomto směru, nebo je naivní a nepoučitelný jedinec a není mu pomoci. Takový ať toto čtení odloží.
A tak není divu, že se dovídám podobná ujištění, která se dovídali moji rodiče v roce 1938 a která jsem se dovídal jako mladý muž na jaře a v létě 1968: „Západ nás v tom přece nemůže nechat samotné“. ŘEČI, kterými ti vlivní otupují případné vášně těch nevlivných. Jeden rozdíl je možno ale přece jen vystopovat. Na rozdíl od aktuální situace náš stát disponoval v obou předchozích zlomových momentech víceméně akceschopnými ozbrojenými silami. Nic na tom nemění skutečnost, že v obou případech by toho asi mnoho a na dlouho nezmohly proti soustředěnému úderu buď po zuby vyzbrojeného Wehrmachtu (ze severu, západu a jihu), nebo převahy pěti armád Varšavské smlouvy (ze severu, východu a jihu).
Nemohu si nepoložit otázku, jak by si AČR při aktuálních počtech použitelné živé síly, se svým stylem výcviku pro přímý boj, poradila s útokem všehoschopného protivníka odhodlaného zemřít v boji, disponujícím sílou 5 000 mužů – typicky imigrujících vetřelců, nemajících co ztratit a útočících souběžně na několika místech na policejní stanice, na těch málo vojenských posádek u nás a na sklady firem, které obchodují s vojenským materiálem (s jakým, o tom ministr obrany nemá oficiálně jasno ani po dvou týdnech od útoku – viz Vrbětice). Výsledek by byl katastrofální. Proč?
Protože naše obranná doktrína prostě a jednoduše žádného vnitřního nepřítele nepředpokládá a vnější ohrožení přece za nás vyřeší aliance na základě článku č. 5 smlouvy. Naprosto jednoznačně o tom hovoří Doktrína AČR z r. 2010 v kapitole 2., čl. 0200, cituji:
„Obranu ČR tvoří souhrn opatření k zajištění svrchovanosti, územní celistvosti, principů demokracie a právního státu, ochrany života obyvatel a jejich majetku před vnějším napadením. Za plánování a řízení obrany ČR je odpovědná vláda. Kromě ní se na řízení obrany ČR podílejí také ostatní ústavní orgány, činitelé a instituce, které k tomu mají příslušnými zákony vymezeny své úkoly“.
Namísto seriózních analýz skutečných hrozeb a definování reálných rizik generují pracovníci rezortu obrany sci-fi texty s názvy jako „Výhled vývoje AČR do roku 2030“ za situace, kdy nevíme, jak se bude situace v Evropě vyvíjet příštího půl roku. Oni už ale s jistotou vědí, že hlavní způsob nasazení toho, co se hrdě a tak trochu nemístně nazývá AČR, bude v zahraničních operacích. Chápal bych to v situaci, kdy bychom disponovali bojeschopnou armádou a ve výhledu, v řádu desítek let, ji chtěli modernizovat. Takový stav ale není. Bohužel příslušný parlamentní výbor je s tím nevyhodí, přestože také on dle uvedeného článku Doktríny nese svoji odpovědnost. I to o lecčem svědčí.
Naprostá absence vůdčích idejí a cílů…
Největší hrozbou pro Evropu současnosti není Rusko, ale naprostá absence vůdčích idejí a cílů, založených na sebevědomí jednotlivých států i Evropy jako celku, na schopnosti prosazovat je silou a za jejich prosazení snášet utrpení a umírat. Tak tomu bylo mnohokrát v minulosti. Práva Romů či homosexuálů, ani „umění“ Pussy Riot je nejspíš nenahradí. Nejhorším krokem EU v otázce bezpečnosti bylo zavedení tzv. Schengenského prostoru, aniž by byly patřičným způsobem zabezpečeny vnější hranice Evropy. Jejich ochrana byla ponechána na svévoli příslušných vnějších států, v nichž ale byly jako na povel redukovány stavy ozbrojených sil. Nabízí se otázka, kdo tento povel vydal? Dříve bylo na místě se obávat místních lumpů. Ty ale měla naše policie zmapované. Pokud by mne ve tři v noci přepadli v konkrétní ulici, kriminalisté věděli, že mají jít pro Nováka nebo Horvátha. Pokud měl pachatel kudlu, šli rovnou pro Lakatoše. Dnes lumpové různého původu svobodně projíždějí Evropou, loupí, znásilňují, kdekoli se jim zlíbí a jen pár hodin po zločinu mohou být nejen o město, ale i o stát dál (viz brutální vyvraždění celé rodiny na Moravě – pachatel se nachází pod ochranou USA).
EU se zapletla do likvidace režimů v Africe a na Blízkém východě
Jestliže jsem si však myslel, že po Schengenu nemůže přijít nic horšího, nehorázně jsem se mýlil. EU se zapletla do likvidace režimů v Africe, které tam efektivně udržovaly pořádek podle pravidel svojí kultury. My jsme jim už po několikáté (kolonizace apod.) vnutili některé prvky svojí kultury naprosto bez souvislostí. Výsledek pseudodemokracie, která tam byla implantována, se nyní dostavuje.
O perspektivě rizika exodu z jihu a jihovýchodu do Evropy bylo jednáno v rámci EU a přistupujících států tzv. Visegrádské trojky již v roce 1992 v Paříži. Byl jsem účastníkem zmíněného jednání a vím, že tato hrozba už tehdy měla definovány naprosto konkrétní rozměry. Rovněž návrh jejího řešení se razancí diametrálně odlišoval od soudobého pojetí bezbřehého přijímání nekonečné vlny tzv. uprchlíků. Takže jestli se dnes představitelé EU, potažmo naši politici, tváří překvapeně, pak se opět jedná o pózu.
Bezpečnostní systém EU nejen, že nezačal být budován, ale výdaje na obranu jednotlivých států Evropy byly řízeně likvidovány. Evropská vláda a parlament považují za důležitější řešit oprávněnost názvu „Pomazánkové máslo“. Jsme připraveni svým skomírajícím zdravotnickým systémem řešit problémy plynoucí z epidemií, které s sebou vlna utečenců z míst s naprosto jinými nemocemi přinese? Není na čase se zeptat, komu tato situace poslouží? Nejedná se opět o farmaceutické koncerny?
Mnohdy není snadné definovat problém. Důležitější je však navrhnout řešení. Nyní nám hrozí spíše větší ozbrojený konflikt, než pouhá lokální válka. Patrně se nebude odehrávat s konkrétně určeným protivníkem, v jasně odlišených uniformách, na konkrétní linii dotyku. Evropě hrozí paralelní a dlouhotrvající válka, přičemž nebudou dopředu známa epicentra úderů. Je konečně žádoucí nazvat věci a jevy pravými jmény a neschovávat se za světohrozbu – Putina. Jedná se o trapné odvádění pozornosti od opravdového nebezpečí. Jeho země stojí před stejným problémem jako slavná Evropa. Je jenom dobře, že v Evropě přibývá lavinovitě počet lidí, kteří používají svůj úsudek a proto účinnost oficiální propagandy nebude mít významně dlouhého trvání. Stačí vnímat, k čemu už dnes dochází ve Francii, ve Velké Británii, v Belgii, v Itálii, v Řecku, v Srbsku, nejnověji už i v Maďarsku.
Kdo s kým vlastně bojuje? – neuvěřitelná motanice
Dětinské strašení uměle vytvořeným Islámským státem (Daeš) je toliko pro nevědomé. Ať mi někdo fundovaný logicky vysvětlí následující motanici:
Turecké letectvo bombarduje Kurdy v Sýrii, kteří bojují proti ISIL. Letectvo NATO, startující ze základen NATO v Turecku bombarduje pozice ISIL v Sýrii a Iráku, jenž bojuje proti Asadovi a Kurdům, kteří bojují proti Turkům a ISIL. Asad bojuje s podporou Íránu a Hizbaláhu proti ISIL a Turkům. Všichni, kteří bojují proti teroristům ISIL v Sýrii, Iráku a jinde ve světě, brání (vytvořením bezletové zóny bez posvěcení Radou bezpečnosti OSN) syrskému letectvu bombardovat pozice ISIL na svém vlastním území. Současně turecká a americká letadla dopravují vzdušnými výsadky zbraně a zásoby na území ovládaná ISIL v Sýrii a Iráku. Spojenec USA, Saúdská Arábie, podporuje ISIL v boji proti šíitským vládám v Iráku a Íránu a současně likviduje ISIL a Muslimské bratrstvo u sebe doma. Kurdové jsou hrdinové, když bojují proti ISIL a Asadovi a teroristé, když bojují proti Turkům a uzavírají spojenectví s Asadem. Radši do toho všeho nebudu motat Palestinu, Jemen, ale ani právě probíhající tajné dohovory o globálních vojenských otázkách mezi Pentagonem a ministerstvem obrany RF apod. Stejně jsem se v tom ztratil hned na začátku, pakliže nechci spekulovat o jakési zákulisní dohodě. Asi právě proto, že v tomto případě uvádím informace z oficiálních zdrojů za poslední období. To jen pro ty, kteří stále ještě naivně důvěřují oficiálním výkladům…
Mnohem a mnohem nebezpečnějším fenoménem se pro nás, Evropany, stále razantněji, jeví islám jako takový. Jeho obhájcům doporučuji vyslechnout projev prof. Petra Piťhy, probošta Kolegiální kapituly Všech svatých na Pražském hradě. Dovoluji si tvrdit, že za ještě větší hrozbu pro Evropu, než jakou je beze sporu příliv tzv. utečenců, považuji druhou resp. třetí generaci neintegrovaných potomků bývalých uprchlíků. Radikalizace těchto rekrutů je ryzím latentním podhoubím pro likvidaci naší kultury.
Vlastenectví jako prázdný pojem
Vraťme se ale na zem a opět do podmínek ČR. Pokud si rezort obrany vůbec dokáže uvědomit a označit opravdové nebezpečí, bylo by prospěšné vrátit se k vylité vaničce i s miminkem po roce 1989. Vyhledejme v archívech staré mobilizační plány se vším, co k nim patřilo. Vůbec nevadí, že byly studenoválečnické. Byly v nich na svou dobu velmi fundovaně řešeny a realizovány zásady přežití společnosti. Překonejme ješitnost (zejména v otázce obranyschopnosti v současnosti se nemáme rozhodně čím vytahovat), nestyďme se tyto plány modifikovat a aplikujme je na soudobou situaci. Je jasné, že mobilizační nedotknutelné zásoby se snáze obnovují, jestliže by reálně existovaly, než znova vytvářejí, když byly rozkradeny. Je ale jen více méně administrativní záležitostí obnovit rozvrácený branný zdravotnický systém. Každý praktický lékař měl povinnost do tohoto sytému předat zásadní údaje o každém muži, který dospěl do plnoletosti. Srovnejme to s aktuálními pokusy o vzkříšení branné povinnosti „po vzoru aliančních partnerů“. Povinné odvody by byla dobrou myšlenkou, kdyby neexistovala klauzule, která dává možnost mužům v populaci 18–60 let odmítnout bránit tuto zemi. To znamená, že odmítají bránit svoje rodiny (viz §6 Novely branného zákona, kterou už schválila současná vláda a nyní leží v poslanecké sněmovně). Odmítnout takový mladý muž může z důvodu svědomí nebo náboženského vyznání. Potom do 15 dnů ode dne účinnosti stavu ohrožení nebo válečného stavu odvedenci, který odmítl vykonávat mimořádnou službu, zaniká branná povinnost. To by bylo něco pro Josefa Švejka. Že prý bude možnost vykonávat nějaké jiné prospěšné práce? To říká tento stát, který není schopný zorganizovat prospěšné práce pro nezaměstnané či pro odsouzené k veřejně prospěšným pracím. V podmínkách rozsáhlého vedení bojové činnosti budeme schopni toto zabezpečit pro řádově 20 000 lidí? O jaké prospěšné práce se bude jednat, pakliže nemají být spojené alespoň se zabezpečením bojové činnosti? Tomu dost dobře nerozumím, ale hlavně nevěřím. Proč si představitelé našeho státu dlouhodobě berou vždy nesprávný příklad? Podívejme se na Švýcarsko. Tam existuje systém domobrany. Bojeschopní muži jsou vycvičeni, periodicky přecvičováni, mají zbraně doma a jsou připraveni. Švýcarsko je neutrální a mezi jeho sousedy se patrně nenajde žádný, který by ho chtěl napadnout. Ale je to pocit sounáležitosti, chtějí se bránit, je to vztah ke svým rodinám, ke svému majetku. Je smutné, že u nás je pojem Vlastenectví skoro sprostým slovem. Za tento stav ale nemohou oni naši mladí muži. K tomu jsou opět systematicky vedeni dlouhodobou masmediální kampaní. Přesně stejně, jako si mladí lidé sami o sobě nevymysleli, že staří lidé jsou přítěží národa.
Výše zmíněné návrhy jsou zatím relativně snadno proveditelné kroky. Dozajista náročnější asi bude změnit taková ustanovení obranné doktríny státu a uvolnit takovou část HDP, aby AČR opět mohla začít se sebeoznačováním – plnohodnotná součást ozbrojených sil. AČR je od roku 1993 v permanentní reorganizaci. To je mimochodem hlavní důvod mého odchodu, po jedné z řady výměn názorů na toto téma s tehdejším ministrem obrany (odborníkem na astrologii) a s náčelníkem generálního štábu. Dnes, po 20 letech reorganizací chybí prostředky na výcvik, výstroj, pohonné hmoty, munice i pro to málo vojáků z povolání, schopných bojovat, ale i dostatečné množství efektivních zbraňových systémů. Sama česká armáda se odzbrojila do té míry, že může pouze dělat svaly na Islandu s vypůjčenými bojovými letadly, byť těch pár pilotů vykazuje špičkovou úroveň výcviku. Náš stát přece ztratil suverenitu právě proto, že rezignoval na svoji armádu. Záchranu také nelze spatřovat ve skutečnosti, že byl bývalý Náčelník generálního štábu angažován do vysoké velitelské funkce ve strukturách NATO.
Jestliže bychom se chtěli opravdu vážně zabývat návratem bojeschopnosti AČR, museli bychom najít odvahu vrátit do její struktury operačně taktický stupeň velení a řízení, doplnit bojové jednotky na rozumné stavy, znovu vytvořit útvary a jednotky s teritoriální působností, schopné účinně řešit mimořádné situace, jako je např. právě eliminace případných bojových akcí přistěhovalců apod.
Armádě nejvíc podráží nohy nekompetentnost, kariérismus a klientelismus. Právě několik reorganizací, kdy jedna ještě neskončila a už začala druhá, zastřešovali géniové vojenské vědy. Proč právě obrana státu byla a je postihována vedením neodborníky? Co by veřejnost řekla, kdyby ministerstvu kultury přišel šéfovat červenolampasový generál? I když mám za to, že tam by nadělal méně škody, než je tomu naopak. Kromě prezidenta tuto anomálii všichni považují za normální. I prezidenti se však podepsali na této situaci jmenováním ministrů obrany. Všichni tři čeští prezidenti měli a mají plná ústa jejich předchůdce Masaryka, ale jen když se jim to hodilo a hodí. Byl to právě on, kdo prosazoval výstavbu tehdejší československé armády a byl autorem myšlenky, že vzduch je naše moře.
Jsme pod čarou ponoru
A tak se vracím k základní myšlence mojí úvahy: Nazývejme věci pravými jmény. Jsme pod čarou ponoru, co se týká obranyschopnosti státu, a na palubě se pořád tancuje. Nalháváme si, že bude lépe, místo toho abychom si přiznali, že nebude. Koukejme se dál, než na horizont jedněch voleb. Přestaňme si hrát na to, co je korektní a co nikoli.
To, že Putinovo Rusko je říše zla, vysloví bez uzardění polovina politické reprezentace, protože papouškují mocného strejdu, ale že cílené zavádění multikulturalismu je nesrovnatelně větší zlo, se bojí vyslovit skoro všichni. Osobně znám několik politicky významných lidí, kteří v hospodě mluví jako normální lidé, ale v televizi vystupují jinak: „korektně“. Je zřejmé, že se něčeho bojí. Čeho?
Jeden z mála, kteří se nebojí jasně pojmenovat situaci, se dnes jeví gen. Jiří Šedivý. (Viz Armádní generál Šedivý: Válka přinese masu islámských přistěhovalců i k nám. S ní přijdou teroristé. Ještě máme čas, ale nic jsme nepochopili.) Nicméně také on se, jako bývalý NGŠ, významně podílel na „reorganizaci“ naší armády do současného, neakceschopného stavu.
Takže konečně a hlavně – konejme a přestaňme vršit prázdná slova a vytvářet nesmyslné dokumenty. Naši potomci a jejich budoucnost si to přinejmenším zaslouží.
Moje úvaha a zároveň výzva se nese v první osobě jednotného čísla, ale klidně by mohla být vedena v čísle množném. Nemálo letců, bývalých i aktivních, sdílí můj názor. Kdybych to nevěděl, netvrdím to. Můj postoj je postojem všech členů zapsaného spolku Letci – Žatec, 24. odbočky SL ČR.
Je důležité, aby mladí lidé, ať už jsou adepty létání, či nikoli, věděli, že značnému počtu aviatiků, sdružených ve SL ČR, není lhostejná perspektiva jejich bezpečnosti.
Moje generace byla a je tou současnou dehonestována za to, že neměla dostatek odvahy se vzepřít režimu po roce 1968. Lidem o generaci starším (našim rodičům) jsou vyčítána padesátá léta. To je věčné téma vládnoucí generace Havlů, Klausů, Kalousků, Schwarzenbergů, Langerů, Nečasů, Paroubků, Sobotků, Baudyšů, Vondrů a jejich pomocníků. Jaké dědictví svým nástupcům zanechali a zanechají oni? Jejich následovníci a soudci jim vystaví rovněž účet (věřím tomu, protože znám názory svého nejstaršího vnuka), jako oni právem vystavili účet Gottwaldům, Zápotockým, Husákům apod. Budou-li na to mít ještě čas.
Snad na úplný závěr není od věci podotknout následovné. Určitě si nemyslím, že se setkám se všeobecným souhlasem a nadšením. Na druhou stranu nemám za to, že mne sto procent lidí odsoudí k veřejné popravě či lynčování. Pokud se mi podaří vyvolat alespoň nějakou diskusi, účel byl splněn. V tomto případě se mlčení nestává zlatem.
13. srpna 2015
Text jsme převzali ze stránky Letci Žatec
K tématu:
• DVTV: Islámský stát není pro Turky zásadní problém, říká novinářka – 1. 9. 2015
• Welcome: Emigrate to the Czech Republic! – zvací stránka pro imigraci do ČR
• Spojené státy se dohodly s Tureckem: Kurdy do bezpečné zóny v Sýrii nepustí – 4. 8. 2015
»Bezpečná zóna, kterou chce v Sýrii u svých hranic vytvořit Turecko, nebude přístupná kurdským bojovníkům válčícím proti Islámskému státu. V pondělí se na tom dohodli američtí a turečtí představitelé, informuje The Wall Street Journal.«
• Proč z šedesáti výcvikových táborů ISIS USA nebombardovaly ani jeden? – 31. 8. 2015
»Zpravodajští analytici považují tábory za klíčovou součást úspěchů celé teroristické organizace, protože „dodávají neustále nové bojovníky.“ Bílý dům odmítl komentovat, proč tábory stále stojí a otázky odkázal na Pentagon. Mluvčí Pentagonu zaujal stejný postoj: „Nesmím moc zacházet do detailů našeho procesu výběru,“ řekl. Americkou neochotu bombardovat tábory odhalují také zprávy Amerického Centrálního velitelství, které uvádějí, žádné tábory nebyly zasaženy. Za Jediný důvod, proč tomu tak je, činitelé připisují „obavy velitelů z vedlejších ztrát.“«
• DVTV: Bez vytáček: Politici dnes neberou ohled na lid, ale na finanční a mediální špičky – 26. 7. 2015
• Interview ČT24: Michal Hašek (ČSSD), hejtman, Jihomoravský kraj, předseda Asociace krajů ČR – 1. 9. 2015
• Švýcarská armáda se rozsáhle připravuje na masivní imigraci a anarchii po rozpadu EU – 4. 7. 2015
»Na rozdíl od předchozích cvičení se tak aktuální scénář více konkretizoval. V Stabilo Due 2012 šlo o „nepokoje ve Švýcarsku a okolí vlivem konfliktu smyšlených zemí Elbonie a Danubie a přílivu utečenců z Portugalska, Španělska, Francie, Itálie a především z Řecka“. V Duplex Barbara 2013 byl nacvičován scénář, kdy „v zadlužené Francii (během cvičení nazývána Saônie) dochází ke konfliktům mezi jejími regiony a smyšlená polovojenská organizace obsadila kvůli získání financí a jiných zdrojů 3 švýcarská pohraniční města – Neufchâtel, Lausanne and Genevu“.«
• Ekonom Kohout k migraci: O tomto se ve Švédsku nesmí mluvit, mám čísla – 1. 9. 2015
»Samozřejmě mi vadí i ti, kteří mají tendence ke kriminalitě. Ve Švédsku dramaticky vzrostla kriminalita v průběhu let, kdy se země otevřela masové imigraci. Počet přepadení a násilných přepadení v přepočtu na 10 000 obyvatel vzrostl od roku 1950 do roku 2014 celkem 8,18 krát. Zdivočeli snad Švédové? Ale ne. Jen si dovezli imigranty ze zemí, kde panují drsnější mravy. Statistiky švédského Úřadu pro prevenci kriminality (Brottsförebyggande rådet) celkem přesně vyčíslují míru rizika jednotlivých menšin. Například imigrant ze severní Afriky má 4,7 krát vyšší pravděpodobnost než etnický Švéd, že získá záznam v trestním rejstříku. Imigrant z rovníkové Afriky má 5,3 krát větší pravděpodobnost, že bude odsouzen. To jsou tvrdá data z oficiálních zdrojů. Ve Švédsku je ovšem tabu o nich psát a veřejně diskutovat. Mimo Švédsko se o nich neví, protože tyto zdroje se nepřekládají do jiných jazyků.«
• Armádní generál Šedivý: Válka přinese masu islámských přistěhovalců i k nám. S ní přijdou teroristé. Ještě máme čas, ale nic jsme nepochopili – 16. 9. 2014
»Takže nevěříte, že by Spojené státy změnily názor, pokud jde o pozemní boje a zůstanou jen u bombardování? Hledaly spojence mezi arabskými státy, ale podle posledních zpráv se někteří umírnění islamisté v Sýrii dohodli s organizací Islámský stát. Nebude složité najít v regionu spojence, kteří by se zapojili do pozemních operací?
Samozřejmě že to složité bude. Ale hlavní spojenec na území Iráku je irácká armáda, která by měla splnit svoji roli, a zcela zjevně se Američanům, ale ani jiným státům nechce zapojovat do takové dlouhé války, když nelze předpokládat, že by to byla nějaká rychlá akce, ale že by to byla další hodně dlouhá mise. A po zkušenostech, které máme z Iráku a Afghánistánu, určitě nebude snaha, abychom začali něco dalšího, aniž by bylo jasné, jak to v budoucnosti skončí.«
• Globální sociálně-ekonomický systém útočí na Ježíšův plán
Promluva papeže na setkání se stoupenci alternativní ekonomiky, Bolívie
»Prvním úkolem je postavit ekonomii do služeb lidí: lidské bytosti a příroda nemají sloužit penězům. Řekněme NE ekonomii vyřazování a nerovnosti, v níž peníze vládnou namísto toho, aby sloužily. Tato ekonomie zabíjí. Tato ekonomie vyřazuje. Tato ekonomie ničí Matku Zemi.
Ekonomie by neměla být akumulačním mechanismem, nýbrž dobrou správou společného domu. To znamená, že by měla žárlivě opatrovat tento dům a odpovídajícím způsobem distribuovat dobra mezi všechny. Jejím účelem není pouze zajistit potravu či „slušné živobytí“, ačkoli by bylo velkým pokrokem, kdyby zajistila přístup ke „třem P“, o která bojujete. Opravdu komunitní ekonomie, řekl bych ekonomie křesťanské inspirace, má zaručovat lidem důstojnost, „blahobyt bez vylučování čehokoli“ (Jan XXIII. Mater et Magistra, 3). Tuto poslední větu vyslovil papež Jan XXIII. před padesáti lety. Ježíš v evangeliu říká, že tomu, kdo bez váhání podá sklenici vody žíznícímu, to bude přidáno v nebeském království. Zmíněná ekonomie zahrnuje ona „tři P“, ale také přístup ke vzdělání, zdravotnickým službám, inovacím, uměleckým a kulturním výrazům, sportu a rekreaci. Spravedlivá ekonomie musí vytvářet takové podmínky, aby každý člověk mohl mít dětství bez příkoří, rozvíjet v mládí svoje talenty, pracovat s plnými právy a dosáhnout ve stáří důstojné penze. Jde o ekonomii, v níž lidská bytost v harmonii s přírodou dává strukturu veškerému systému produkce a distribuce, aby schopnosti a požadavky každého nalezly adekvátní výraz v sociální dimenzi. Vy a také další národy shrnujete tato očekávání jednoduše a krásně slovy „dobře žít“.
Tato ekonomie není pouze žádoucí a nezbytná, ale také možná. Není to utopie či fantazie. Je to velice realistická perspektiva. Můžeme to udělat. Dostupné zdroje ve světě, plody mezigenerační práce lidí i darů stvoření jsou více než postačující k integrálnímu rozvoji „každého člověka a celého lidstva“ (Pavel VI., Populorum progressio, 14). Je tu však jiný problém. Existuje systém s jinými cíli. Systém, který tím, že nezodpovědně urychluje rytmy produkce a zavádí v průmyslu a zemědělství metody, které ve jménu „produktivity“ poškozují Matku Zemi, nepřetržitě upírá miliardám bratří elementární ekonomická, sociální a kulturní práva. Tento systém útočí na Ježíšův plán, útočí na jeho dobrou zvěst.
Rovná distribuce plodů země a lidské práce není pouhá filantropie. Je to morální povinnost. Pro křesťany je tento závazek ještě silnější, je přikázáním. Jde o to vrátit chudým a národům to, co jim patří. Všeobecné určení statků není řečnická ozdoba sociální nauky církve. Je to realita, která předchází soukromému vlastnictví. Vlastnictví, zejména tehdy, týká-li se přírodních zdrojů, musí vždycky sloužit potřebám lidí. A tyto potřeby se neomezují na pouhou spotřebu. Nestačí vyšplíchnout jen pár kapek, když chudí rozvíří tuto sklenici, která se nikdy nevylije sama od sebe. Asistenční programy, které poslouží v nouzi, by měly být pojímány jenom jako přechodné a příležitostné odpovědi. Nikdy nebudou moci nahradit opravdovou inkluzi, která dá důstojnou, svobodnou, kreativní, participativní a solidární práci.«
