V sedmém díle se zaměříme na projev bývalé poslankyně a pedagožky Marty Semelové, tak jak jej pronesla dne 5. listopadu 2018 před pražským Velvyslanectvím Ukrajiny během demonstrace proti válce na Donbase. Nejprve zveřejníme doslovný projev Marty Semelové, poté jej vložíme do širšího kontextu historických a politických událostí. Dozvíme se tak něco bližšího o fašismu v Rusku, ale i o procesu dekomunizace na Ukrajině. Nakonec si připomeneme komunistickou genocidu v Československu, která pro její aktéry a popírače (i podporovatele) nadále zůstává bez právního postihu.
Projev Marty Semelové
Marta Semelová na rozdíl od Komunistického svazu mládeže příliš necestuje, nebyla proto ani v Sýrii, ani na Ukrajině, dokonce ani v Rusku. Celou dobu je pouze v České republice. Proto je ráda, když může vyrazit na podobná shromáždění jako je shromáždění proti válce na Donbase, a může se dozvědět pravdivé informace o situaci v místech konfliktu. V sobotu (před 5. listopadem) se setkali s řadou přátel ze zahraničí, a poslechli si, jakou tam mají situaci.
Podle Marty Semelové jsou v České republice lidé pod velkým tlakem médií a pod velkým tlakem lží a mlčení o tom, co se skutečně děje. Výsledkem je to, čeho jsme byli svědky v minulých měsících, kdy se plnila náměstí v Praze lidmi, kteří byli pod vlivem těchto médií, pod vlivem antikomunismu, nenávisti a záště.
„Já to říkám i z toho důvodu, že tam chodí řada mladých lidí na setkání. Musíme si uvědomit, že tito mladí lidé neznají historii, neznají to, co se dělo. Neznají fašismus, to co se stalo v průběhu druhé světové války, kolik lidí zahynulo a kolik lidí kvůli fašismu umírá i v současné době v místech celého světa. A myslím si, že úkolem nás všech je, abychom tyto věci objasňovali, abychom přispěli k tomu, aby věděli pravdu o tom, co se tady děje, a proto chci za náš Krajský výbor KSČM Praha poděkovat za toto setkání, a vyjádřit poděkování, ale také solidaritu se všemi lidmi na celém světě, kteří trpí právě kvůli fašismu.“
Fašismus v Rusku
Marta Semelová poukazovala, že se musí bojovat proti fašismu po celém světě. Pod pojmem fašismus se však dá definovat celá škála levicových až pravicových směrů, které mohou být nacionální, rasistické, xenofobní, antikomunistické, populistické i antikapitalistické a mnohé další. Do pravolevého spektra je fašismus těžko zařaditelný. Nemusí jít vždy terminologicky o Mussoliniho fašismus, zvlášť pokud o fašismu mluví komunisté.[1]
Krajně pravicový fašismus je v současnosti zastoupen například rakouskými Svobodnými (FPÖ) [1], o kterých jsme naposledy psali v rámci jejich napojení na rakouský buršácký spolek Germania. V Rusku by do této kategorie mohla spadat parlamentní populistická Liberálně-demokratická strana Ruska, a to navzdory tomu, že se sama označuje za středovou. V Evropě udržuje kontakty s ultrapravicovými hnutími, například s českou SPR-RSČ. Předseda strany Vladimir Žirinovskij proslul antižidovskými projevy.
Středový fašismus má v Evropě zastoupení v Italském sociálním hnutí (Moviento Sociale Italiano) [1], strany, která vznikla v roce 1947 jako strana italských neofašistů.
Levicový fašismus má pak blízko ke komunismu, ovšem s nacionálními prvky. Příklad můžeme hledat opět v Rusku u Nacionálně bolševické fronty. [1]
V Rusku je až 85 tisíc aktivních neonacistů, což z historického hlediska je nepochopitelné. Za druhé světové války v boji proti fašistům padlo 25 milionů Rusů. Přesto od roku 2004 – 2012 došlo v Rusku k 549 rasově motivovaným vraždám a k 3500 vážným zraněním ne-ruských obyvatel, počty mohou být ale daleko vyšší, neboť jen v malém procentu se trestné činy kvalifikují jako extremistické.[2]
V Rusku byla v roce 2005 soudně zakázána Nacionálně bolševická strana Ruska, která sjednocovala pravolevé extremisty a byla silně provokativního charakteru. Stranu zakládal Eduard Limonov spolu s punkovým zpěvákem Jegorem Letovem a Alexandrem Duginem. Strana ale vystupovala proti Putinovi.
Zakázán byl také Slovanský svaz, který se hlásí k pravoslavné církvi a používá symboliku SS a vlajku se znakem podobným svastice.[2]
Jan Grohman v článku „Ruský neonacismus a pravoslavný extremismus“ na Armádních novinách již v roce 2014 po anexi Krymu rozebíral zdůvodnění Vladimíra Putina, že se tak stalo z důvodu ochrany ruských obyvatel Ukrajiny před fašistickou vládou v Kyjevě. Přitom v Rusku je fašismus zastoupený přímo ve Státní dumě a v Rusku působí 35-40 extrémistických a neonacistických organizací. Extrémisté přitom mohou pracovat u policie nebo armády, což dokazují příslušníci aktivní v Ruské národní socialistické straně nebo Ruském národním svazu. V Rusku navíc bují pravoslavný extremismus. Po „vystoupení“ Pussy Riot vznikly v Rusku ortodoxní hlídky za účelem ochrany církevního majetku a památek. [2]
Co se týče přímo konfliktu na Ukrajině, v několika případech se k zahraničním bojovníkům přidali neonacisté. To rozebírá Miroslav Mareš v článku „Čeští zahraniční bojovníci v ukrajinském konfliktu: právní aspekty a využití v propagandě“ na Vojenských rozhledech. Zde se píše, že „étos fašistického Majdanu“ vytvořil podmínky k zapojení českých bojovníků do konfliktu. V době napsání článku bylo známo 5 bojovníků, kteří dříve působili v neonacistické scéně. Jeden působil v batalionu Azov, druhý v Pravém sektoru. Kolem 15-ti osob sloužilo u separatistu DLR. [3]
Na Slovensku je znám případ rasistického skinheada Maria Reitmana, který prohlašuje, že na Ukrajině střílí pouze „fašisty“ (=ukrajinské vojáky). Zajímavostí bezesporu je, že OV KSČM Frýdek-Místek o něm píše jako o hrdinovi Novoruska. [4]
O fašismu na Ukrajině, tak jak jsme si tento termín definovali na začátku kapitoly, jsme psali už v šestém díle, nebudeme proto tuto část opakovat.
Zajímavostí je, že v minulosti u některých jednotlivců v Komunistickém svazu mládeže rostly sympatie k ruskému národnímu bolševismu, ale širší vedení svazu tyto tendence odsoudilo. Odpadlíci od KSM založili Národně bolševickou stranu Československa a čelili fyzickému násilí od KSM, Antifašistické akce i Národního odporu. [5]
Komunisté a Ukrajina
Zatímco do většiny postsovětských zemí komunismus přišel po druhé světové válce, na Ukrajině byl již 20 let před válkou. Ukrajina byla z historického hlediska testovací zemí komunistických praktik, osvědčené metody se poté praktikovaly v dalších zemích. Na Ukrajině se dodnes připomínají černé roky 1932-33, kdy v důsledku uměle vyvolaného hladomoru Stalinem zemřelo na Ukrajině odhadem 10 milionů lidí. Střední třída byla na Ukrajině systematicky likvidována, včetně elity národa v podobě spisovatelů i malířů. Následky jsou patrné dodnes v podobě politické nezralosti. Alespoň tak uvedl svojí přednášku Volodymyr Vjatrovyč, předseda Ústavu národní paměti Ukrajiny, během čtvrtečního večera 13. prosince 2018 na půdě ukrajinské ambasády v Praze.
Málokdo ví, že na Ukrajině v posledních třech letech proběhla dekomunizace země pod velením Volodymyra Vjatrovyče. O tom, že tento proces nebyl po chutí ani českým komunistům, svědčí skutečnost, že ukrajinské komunisty jezdil na Ukrajinu v procesu jejich zrušení zastupovat právník Čestmír Kubát a situace se diskutovala například na besedě s Jevhenijí Bilčenko v Jazzové sekci 27. září 2018.
Proces dekomunizace probíhal na Ukrajině již mnohem dříve, ještě před nástupem prezidenta Janikovyče k moci. Otevíraly se archivy s materiály komunistických bezpečnostních složek a například hladomor byl označen za genocidu ukrajinského národa. Už tehdy jejich politika byla opačná než v sousedním Rusku, kde archivy naopak zavíraly a Rusové zdůrazňovali, že Ukrajina špatně vykládá historii.
Po nástupu Janukovyče k moci se proces dekomunizace zastavil. Janukovyč na zasedání Rady Evropy prohlásil, že ukrajinský hladomor nelze považovat za genocidu, protože nebyl namířen na své oběti diskriminačně, ale šlo o problém v celé sovětské společnosti. Na Ukrajině byla zavedena cenzura a začala vznikat novinářská hnutí jako Stop cenzuře. Začaly se zkracovat učebnice, aby vyhovovaly sovětskému pohledu na historii a o hladomoru se už nevyučovalo. Protesty na Majdanu propukly, když Janukovyč zastavil proces vstupu Ukrajiny do Evropské unie.
Málokdo ví, že v říjnu 2014 byly první volby, kdy se komunisté na Ukrajině nedostaly do Parlamentu. V dubnu 2015 vešly v platnost čtyři Zákony o dekomunizaci Ukrajiny. Od prosince 2015 je na území Ukrajiny zakázána činnost Komunistické politické strany.
V zákonech byla zakázána propagace komunismu či komunistických symbolů a veřejnosti byly zpřístupněny archivy sovětských tajných služeb. V rámci dekomunizace došlo k přejmenování přes 50 tisíc ulic a náměstí, kolem tisíce měst a vesnic. Jen Leninových soch bylo demontováno přes 1500. Odstraňování soch Lenina se říká „leninopád“.
Začátkem roku 2018 Volodymyr Vjatrovyč prohlásil, že dekomunizace na Ukrajině je téměř u konce a po přejmenování 9 posledních obcí bude dekomunizace co se týče přejmenování úspěšně dokončena. Podle slov Vjatrovyče, dekomunizace je jedním z prostředku, jak můžeme zastavit ruskou agresi proti Ukrajině. [6]
Komunismus je v České republice mimo zákon, nikdo jej však nevymáhá
Schvalování předlistopadového komunistického režimu je podle zákona stejně trestné jako například schvalování genocidy, málokdy však komunisté čelí trestnímu stíhání, když tento režim schvalují.
S odkazem na publikaci Krajní pravice a krajní levice v ČR od autorů Basta M., Mareše M., Smolíka J a Vejvodové P. se v kapitole Represe na straně 75 píše, že Komunistický svaz mládeže, ten samý, který nyní řečnil před Velvyslanectvím Ukrajiny, čelil trestnímu oznámení za popírání Katyňského masakru (vyvraždění polských důstojníků), ale v roce 2011 Policie ČR toto trestní oznámení odložila. KSM čelilo i procesu zákazu svého občanského sdružení, které sice v roce 2008 nabylo právní moci, ale v roce 2010 bylo rozhodnutí MVČR zrušeno. Nejvyšší správní soud uznal KSM za extremistickou, nicméně neshledal, že by organizace představovala bezprostřední hrozbu. [5]
Komunistické represe se tak projevují pouze na úrovni monitoringu ze strany bezpečnostních složek a jsou o nich zmínky ve zprávách o extremismu. [5]
Komunisté tak v České republice mohou bez dalšího postihu popírat komunistické zločiny a překreslovat dějiny, ačkoliv na to existují paragrafy, které by je za takovou činnost mohli poslat na několik let do vězení.
Martě Semelové například prošlo tvrzení, že komunistická strana nedonutila Miladu Horákovou k přiznání, na základě kterého ji následně popravili a její ostatky dodnes ukrývají, aby nemohla být řádně pohřbena.
Komunisté na Pankráci popravili celkem 177 odpůrců režimu a jejich ostatky tajně pohřbívali do šachtových hrobů na ďáblickém hřbitově, nebo je zpopelňovali v krematoriu. Do šachet byly vhazovány také ostatky dětských obětí komunistického režimu, dětí, které byly mučeny za účelem vynuceného přiznání rodičů k protikomunistickým aktivitám, nebo které zemřely ve věznicích v důsledku nedostatečné péče. V šachtách se může nacházet až 14 tisíc obětí komunistického režimu, a to hned vedle masového hrobu, kam jen pár let předtím nacisté vhazovali ostatky českých národních hrdinů druhé světové války.
Předchozí díly: [1], [2], [3], [4], [5], [6], [7 – tento díl]
Odkazy:
[1] Fašismus: Paralelní spektrum
[2] Armádní noviny: Ruský neonacismus a pravoslavný extremismus – Jan Grohmann
[4] Mario Reitman, hrdina Novoruska ze Slovenska.
[5] Krajní pravice a krajní levice v ČR (Bastl M., Mareš M., Smolík J., Vejvodová P., 2011)
[6] Facebook Velvyslanectví Ukrajiny v Praze, 11. prosince 2018
