Celý život jsem dělal pochůzkáře v našem malém městě. Teď, když už jsem konečně v zaslouženém důchodu, vám budu vyprávět, milý příteli, můj nejzvláštnější případ, protože jste mě o to tak slušně požádal. Prosím, omluvte vrtochy stáří, kdybych se někdy až příliš odchyloval od tématu. Také ovšem nečekejte nějakou detektivku, ostatně, jak vím, máte jich plnou knihovnu a já nejsem ani Hercule Poirot, ani Sherlock Holmes.
Inu, tedy k příběhu. Není to dávno, zhruba před třemi lety, kdy zrovna Rusové obsadili Krym, potom Ukrajinu a celková situace byla taková, že si mnozí mysleli, že bude válka s Ruskem, a Rusové logicky nebyli moc oblíbení. Navíc našinec měl pocit, že téhle „svoloče z Východu“, jak jsem často slýchával, je tu až až. Jak říkám, před třemi lety si to takhle vykračuju v ulici Pod Bory, když v tom slyším ve vysílačce hlášení, že u kostela došlo k nějaké ruční výměně názorů a ať se tam kouknu. U nás to ke kostelu není nijak daleko, takže jsem tam byl za pět minut. U kostela stojí zvláštní škola pro méně Bohem obdařené, u které se však s velkou oblibou slézávají mladí výrustci, kteří rádi posedávají na schodech před onou budovou, kouří, pijí, co kde seženou, poslouchají tu divočinu, které říkají hudba, hrajou si na těch svých mobilech a já nevím co ještě, popřípadě, když se opijí, občas si některý z těch vejlupků něco domluví s tou a onou kamarádkou a znáte to, co mládí dovede. No a přímo u těch schodů vám stál mladý člověk, později jsem se dozvěděl, že mu bylo šestadvacet, docela vazba to byla, a ten vám držel v ruce, jak se říká za flígr, dva z těch hejsků, každý s hezky červeným obtiskem dlaně na tváři.
Šel jsem k němu a ptám se úředním tónem „jménem zákona, co se tady děje?“ a tak – však to znáte. A on mi zcela klidně odpověděl se znatelným ruským přízvukem, ale hezky česky, že zfackoval ty dva mladíky. Říkám mu ať je pustí a ptám se ho, kdo ale volal na policii, a on se mi doznal, že to on sám se udal. Vůbec jsem ho nechápal proč to vlastně udělal a tak jsem začal vyšetřování. Normálně bych si napřed opsal doklady, ale byl jsem tak zvědav, co se stalo, že jsem ho napřed vyslechl. A on začal mluvit zatímco ti dva napadení tam stáli jako opaření.
„Vítě, maje jméno je Vasil Čudonov, já pocházím z Růska, ale už čtyři roky prácuji pa Česku po stavbách jako příležitostný dělnik. Samozřejmě, tady Vám ukazuji maje doklády.“ Vzal jsem si je od něj a on pokračoval: „Já jsem šel se pomodlit do kostela, protože já věřící, ne katolik, ale to nevadí. A tady jsem šel kolem těch dětí a slyšel jsem jak se baví. Jeden povídal, že jeho matka kunda je, že mu koupila jinou barvu mobilu, než on chtěl a ten dálší, že jeho matka taky pěkná mrdka, že mu dála jenom dvě stovky, a to že ani na pořádný zhulení není.“
Do toho se ozvaly protestní hlasy těch mladíků, že to není pravda, že nehulí a já nevím co ještě. Umlčel jsem je, protože jednak jsem je už znal a jednak proto, že to z nich táhlo na dva hony. Vasil Čudonov pokračoval.
„Takhle se bavili ještě moment dál, a já už to nevydržel a musel jsem jim dát co proto. Každýmu jsem dal facku a sám Vás zavolal. Vite, já mlád. Mě ještě nebylo áni třicet let, ale já už mnoga zažil. Vyrůstal jsem v Maskvě, ale moja máma pila a otec nás i bil, tak já ve třech letech utekl na ulici. Pil jsem vodu z kaluže, žebral a občas i kradl. Přes den jsem žil, žebral, na stanici metra Leningradská, a večer jsem musel bojovat o kousek místa s ostatními dětmi u vodovodního potrubí o kousek tepla. Pak jsem se dostal do party, kde jsme začali čuchat lepidlo a pít vodku. Na jiné pití nebylo. hlavu jsem měl ostříhanou do hola, kvůli vším. Čuchali jsme lepidlo, chlastali samohoňku a tak jsme žili. Protože jsme byli děti, čas od času jsme neodolali a koupili si nějaké autíčko, nebo jinou hračku. Nebo jsme ji ukradli. Někdy jsme se z nudy i bili. Když nás viděli milice, vzali nás a odvezli na stanici, kde nás byli obuškem do bezvědomí. Když se mi to stalo poprvé, bylo mi sedm let. Když mi bylo osm a půl roku, poprvé mi zemřel kamarád na otravu alkoholem a předávkování. Bylo mu devět let. Serjoža se jmenoval. Snažil jsem se změnit svůj život, a po nějakém čase jsem se po několika prosbách u dveří dostal do jednoho sirotčince, jenže tam mě bili, nadávali mi a jednou mi dokonce sestra zlomila nos. Utekl jsem a znova žil životem jako dřív.“
Byl jsem otřesen a i tvář obou těch kluků se změnila ze vzpupné drzosti a sebejistoty v lítost. Vasil ještě ale neskončil.
„Znovu jsem čuchal lepidlo, někdy i toluen, pral se a kradl. Když nebyli peníze, šel jsem s pedofilem, který víc slíbil. Nechtěl jsem to dělat a i když jsem s jedním šel víckrát, bál jsem se pořád. Nikdy tam nemáte jistotu. Jeden mě přivázal k posteli a bičoval mě, než se na mě udělal. Rány se mi pak hojily ještě dlouho. Hrál jsem si s autíčkama, bral drogy, opíjel se a chodil se pedofilama. A přitom všem jsem toužil po mámině obětí, po mámině vůni a po ujištění, že vše bude v pořádku, že už nebude pít, já taky ne, že se budem mít dobře. Zatímco moji kamarádi umírali ve věku od sedmi let, můj příběh má dobrý konec. Dostal jsem se s pomocí jednoho zahraničního sociálního pracovníka do dobrého dětského domova, dřív než bylo pozdě. Poprvé po třinácti letech, jsem v šestnácti ležel v teplé posteli a pil vodu z hrnku. Časem jsem se vyučil zedníkem. Mezitím jsem zjistil, že otec zastřelil v opilosti mojí mámu a spáchal sebevraždu. Mou sestru a bratra, kteří také byli jeden čas na ulici, poslali do stejného domova jako mě. Po vyučení jsem odjel pracovat do ciziny a dostal jsem se až sem. Peníze co mi zbydou navíc, posílám na studium sourozencům a část i dětskému domovu. Jako vděk. A dodnes toužím po mámině obětí. a když jsem slyšel jak o svých rodičích mluví oni a jak zabíjí z nudy svůj život, neudržel jsem se a dal jim jeden výchovný pohlavek a protože mi bylo jasné, že kdyby oni zavolali policii, napovídali vám nevím co a po mě by bylo vyhlášeno pátrání, jako kdybych někoho zabil, protože jsem cizinec, udal jsem se radši sám. Konejte svou povinnost.“
Vasil domluvil a v očích měl slzy. Nebudu lhát, i já měl na krajíčku a ti dva vejlupci tam stáli jako opaření, těkali pohledem na mě a na Vasila a pak najednou propukli v hysterický nářek, ať mu nic nedělám, že si to zasloužili, že se polepší a že budou sekat latinu, zkrátka – kali se. Vasila prosili za odpuštění a chtěli od něj kontakt na ten dětský domov, že už si nikdy nekoupí trávu (ano, to řekli přede mnou jako policistou) a že peníze budou posílat tomu domovu. Nezbylo mi nic jiného než je propustit. Vasil odešel, ale kluci ještě seděli zhroucení na schodištích a já v těch vejlupcích zase uviděl ty děti, co odhodili všechny své masky a pózy a zase touží po matčině obětí. Už nikdy jsem je neviděl ani s cigaretou a dnes se oba hlásí na vysokou školu.
Tak to mi byl, příteli, nejzvláštnější případ mé kariéry – a to jsem vyšetřoval i vraždy. I když Vasil v těch klucích taky něco zabil. Pýchu, drzost a neomylné, mladistvé ego. A za to mu budiž dík, Bůh ví jak by skončili.
