Čtvrtek 6. října, 2022
Evropský rozhled

První sebevražda na protest proti České justici

 

Jaroslav Janota, zdroj: Facebook.com
Jaroslav Janota, zdroj: Facebook.com

 

Na protest proti české justici spáchal ing. Jaroslav Janota sebevraždu.

Soudkyně Krajského soudu v Brně, JUDr. Iveta Šperlichová a přísedící Ing. Dagmar Butnikošarovská a Ing. Františěk Dvořáček měli jasno.

Janota se pokusil zabít exekutora.

Za vraždu mu uložil dvanáctiletý trest. Bez podmínky.

Na první pohled se jeví rozsudek právně bezvadný. Jak to ale už v životě často bývá, první pohled klame. Policie, státní zástupci rozjeli proti Janotovi nemilosrdnou mašinerií proti které se normální člověk, navíc právně nevzdělaný neubrání.

Soud, který by měl být s to zapojit vlastní rozum se na to, jak už bývá u české justice obvyklé vykašlal a zcela bez vlastního racionálního uvažování převzal světu cizí argumentaci státního zástupce a udělal si čárku.
Jde o jeden významný detail, který ovšem mění vše.
Nejprve však v koste to, co se stalo.

Jaroslav Janota byl zadlužen a soukromý exekutoři mu šlapali na paty. Chodil do práce, bydlel sám ve svém panelákovém bytě v Napajedlech u Zlína a snažil se ze své výplaty dluh splácet. Neměl toho hodně, možná měl na sebe uvalit konkurs a měl by dluh za pár let z krku. To se mu ale podle jeho posledních slov nechtělo. Byl to férový chlap, alespoň ho tak popisují jeho přátelé, i ty virtuální z facebooku, kterých nebylo zrovna málo. On chtěl svůj dluh ale splatit do posledního haléře a neschovávat se za právní institut soukromého konkursu, který by věřitele připravil o značnou část pohledávky.

Jednoho dne, konkrétně 12. ledna 2016, když se zrovna zcela vyřízený z těžké manuální práce vracel z noční směny a po hodinovém spánku mu do bytu vlezli soukromý exekutoři. V rozespalosti asi nemohl rozeznat rozdíl mezi lupičem a exekutorem. Je to však jedno. On vetřelce chtěl vyhnat z bytu a šáhnul po své legálně držené zbrani, která mu zbyla ještě z dob, kdy pracoval jako hlídač. Exekutoři tím nejprve vylekal a byt opustili. Ze zcela nepochopitelného důvodu se jeden z exekutorů vracel do bytu a přitom hlasitě telefonoval s policií. Janota ho na venkovní chodbě zaslechl a vydal varovný vystřel do neprůhledných dveří svého obývací pokoje. Kulka exekutora minula, jak bylo později zjištěno, o 70 cm. Soud z toho vyvodil závěr, že kulka mohla exekutora trefit a zabít ho a že Janota to musel brát v úvahu.

Zde soud zcela ignoroval, že zpravidla na chodbě panelákového domu nestojí žádný nábytek, že se zvuky rozléhají a že z lehkostí člověk rozpozná, zda člověk, který hlasitě mluví – telefonuje, se nachází v bytě nebo před bytem na chodbě.

Jaroslav Janota tedy věděl, že svým výstřelem nemohl nikoho zranit, natož pak zabít. Venkovní chodba byla navíc v pravém úhlu ke dveřím od obývacího pokoje. Kulka tedy ani nemohla proletět skrze venkovní dveře a exekutora zranit či dokonce zabít. Soud tento fakt očividně vůbec nebral v potaz a nevinného člověk odsoudil za vraždu, kterou nikdy nespáchal.

Sám Jaroslav Janota se nemohl smířit s tím, že česká justice v něm skutečně vidí pro společnost nebezpečného člověka a že jej chce zavřít na tak dlouhou dobu. Zcela ho selhání justice šokovalo a vyvedlo z míry. V takové společnosti nechtěl žít a to poslední, co mohl ještě udělat bylo na tento nevlídný stav upozornit svým posledním činem. Skutečnou vraždou. Tou vlastní.