Na sobotu 20. ledna od 14: 00 hodin svolaly občanské iniciativy a sdružení na náměstí Míru v Praze protestní shromáždění Ne válce proti Gaze!, na kterém vyjádřily solidaritu s obětmi izraelského bombardování a vojenské intervence do Pásma Gazy. Shromáždění s pochodem organizovali Přátelé Palestiny, Mezinárodní hnutí solidarity a nedávno vzniklé Prague4PalestineYouth.
Pořadatelka Jana Ridvanová v úvodu označila bombardování Gazy s desítkami tisíc civilním obětí a dalšími asi 170 000 zničených a poškozených staveb za genocidu, přestože si je vědoma toho, že soudy zatím genocidu Státu Izrael neprokázaly. Upozornila, že v oblasti zemřela již více jak stovka novinářů.
Po zaznění palestinské hymny se slova ujala Anna Vrbasová. Letos se zdá, že po 76 letech se svět probudil a začíná volat po spravedlnosti a osvobození palestinského lidu. Zároveň vyjádřila nesouhlas s proizraelskými postoji české vlády a prezidentem, který odjel na návštěvu Izraele.
Šádí Shanaáh, který nyní působí na univerzitě v Anglii, zaslal svou zdravici, kterou zveřejňujeme na konci článku. Vyjadřuje v ní zklamání nad tím, jak se zachovali mnozí lidé a instituce, které by měly stát na straně lidskosti, práva, spravedlnosti a moudrosti.
„Mlčí. V tom lepším případě. V tom horším případě se zcela vědomě rozhodli nevidět a neinformovat o lidském utrpení jedné strany a o systematickém, dlouholetém státním teroru druhé strany. V tom nejhorším případě, až příliš častém, aktivně napadají a trestají ty, kteří o něm mluví,“ napsal.
Podle Filipa Outraty je na světě mnoho nespravedlnosti a utrpení. Lidé umírají ve válečných konfliktech jako oběti represivních režimů. Jsou nuceni opouštět své domovy z politických důvodů, kvůli válkám, chudobě a změnám klimatu. Bylo by správné zastávat se všech umírajících a trpících. Zároveň to ale není v lidských silách. Tak proč se rozhodli zastávat se právě Palestiny? Jsou k tomu tři hlavní důvody:
1. V Gaze se umírá právě teď. Právě teď jsou tisíce lidí ohroženi bombardováním, hladomorem, smrtí v důsledku nemožnosti dostat se k potřebné lékařské péči.
2. To, co je v Gaze, je součástí dlouhodobého konfliktu. Je to jedna fáze cyklu násilí a odplaty. A pokud se nezmění situace daná okupací, bude pokračovat dalšími fázemi, dalším nepřátelstvím, násilím a smrtí.
3. Tato válka se nás týká bezprostředněji než jiných, protože Česko ve světě vystupuje jako jeden z nejbližších spojenců Izraele. Je to tedy tak trochu i česká válka a česká zodpovědnost.
Řešení by podle Filipa Outraty mělo by být přívětivé a spravedlivé pro obě dvě strany. To řešení může mít podobu dvou států vedle sebe. Nebo jednoho státu, kde budou oba národy žít spolu. Základem řešení musí být spravedlnost v souladu s mezinárodním právem. Musí platit rovnost pro všechny obyvatele mezi řekou Jordán a Středozemním mořem.
Masové zabíjení civilistů v Gaze není ospravedlnitelné a rozhodně nejde o prevenci proti budoucím teroristickým útokům, ale naopak je může v budoucnu vyvolat. A proto s generálním tajemníkem OSN Antóniem Guterresem, papežem Františkem a dalšími po celém světě požadují konec válečných akcí a okamžité příměří. Požadují rovněž okamžité propuštění izraelských rukojmích, palestinských politických vězňů včetně stovek dětí. Požadují umožnění přísunu humanitární pomoci a hledání politického řešení spravedlivého pro všechny.
„Zastávat se Palestinců a Gazy je v Česku nepopulární. Právě proto jsme tady, abychom o Gaze mluvili. Mlčení je spoluvina a my mlčet nebudeme,“ řekl Filip Outrata závěrem.
Jana Ridvanová připomněla, že v pátek 12. ledna 2024 promítali v pražské Lucerně film Tantura. K jejich překvapení byl zájem české společnosti byl tak veliký, že se lidé nevešli do sálu. Připomněla, že zásluhou Pavla Čižinského a Filipa Outraty vyhráli soud k heslu From the river to the sea, Palestine will be free.
Následně Markéta Hrbková přečetla text bývalé ombudsmanky Anny Šabatové, která si je vědoma zoufalé humanitární situace v Gaze s tisíci mrtvými civilisty, mezi nimiž převažují ženy a děti. To, co izraelská vláda a její ozbrojené síly provádějí, nelze chápat jako obranu území a vlastních lidí, na kterou má ale jinak izraelská společnost jistě právo. Není to ani něco, co by Izraelcům zajistilo trvalé bezpečí. Masivní a systematické porušování lidských práv v Gaze je velká lidská katastrofa, která musí skončit.
Lída Hesová, maminka Zory Hesové, byla v roce 2002 v Pásmu Gazy s Lékaři bez hranic. Její osobní zkušenost je, že Palestinci jsou stejní lidé jako ostatní. Jen žijí v nesvobodné zemi a narodili se jako občané druhé kategorie. V té době se dalo i předpokládat, že zemřou jako občané druhé kategorie. Český člověk si jen těžko dokáže představit, co to znamená. Závěrem dodala, že se musela vrátit ke sledování zahraničních stanic, protože u nás se toho z médií moc nedozví. U nás je prezentován pohled zvenčí.
Útoky vůči občanským novinářům
Poslední projev patřil ženě, která před svým vystoupením začala z prostoru vyhánět novináře. Na mušku si vzala Jana Dolense z alternativní proruské televize Raptor TV, kterému bránila svým tělem v natáčení demonstrace. Dokonce zašla tak daleko, že si na Jana Dolense šla stěžovat policistům pro údajné strkání. Celou dobu jsme stáli vedle této ženy a žádný fyzický kontakt vůči ní jsme od Jana Dolense nezaznamenali.
Některých verbálních útoků a zastrašování se dopouští přímo fotografové, kteří na místě vykřikují na jiné fotografy a novináře, že „nejsou žádní novináři, ale agenti BIS, kteří mají ve skutečnosti protipalestinské názory a přišli pouze monitorovat aktivisty a odhalovat jejich proruské vazby.“
Vlivové působení se nevyhýbá ani policistům, kdy s nimi jeden z mužů pravidelně manipuluje v neprospěch aktivistů a občanských novinářů. Vydává se za odborníka přes extrémismus. Před aktivisty se pro změnu vydává za novináře a používá smyšlenou identitu.
Demonstrace pokračovala pochodem na Václavské náměstí, kde projevy pokračovaly. Z důvodu zdravotních komplikací jsme se zbylého programu neúčastnili a o demonstraci informujeme až dnes s dvoutýdenním zpožděním.
Zdravice Šádího Shanaáha
„Je mi moc líto, že tu dnes nemohu být, tak bych chtěl alespoň na dálku poděkovat Vám, že tu jste.
Chtěl bych obzvláště poděkovat Vám, kteří nejste ani Palestinci, ani Arabové, ani muslimové, protože to jsou právě ty kategorie lidí, které jsou v České republice mnohými nazírány minimálně s podezřením a strachem, většinou s nevolí nebo přímo nenávistí. Důsledkem toho se cítí izolovaně, pošpiněně, zoufale a bezmocně. A právě proto je Vaše přítomnost zde tak nesmírně důležitá. Už jen tím, že tu stojíte, pomáháte. Říkáte jim – nejste sami.
Vaše přítomnost přitom není samozřejmá. Bohužel je vlastně aktem odvahy. Jsme svědky toho, jak lidé, kteří se vysloví pro solidaritu s jinými lidmi, ne s Hamásem, ale s obyčejnými nevinnými Palestinci, jsou v této zemi trestáni. Jsou očerňováni a zesměšňováni, cenzurováni, berou se jim prémie, nebo se dokonce vyhazují z práce.
To je něco, co pořád nedokážu pochopit. To je něco, co stále nedokážu vstřebat. A je to něco, co z toho všeho mě osobně bolí a trápí nejvíce.
Dlouho jsem přemýšlel, proč mě události v Palestině/Izraeli tentokrát tak psychicky srazily na kolena. Zjistil jsem, že to není ani tak ta míra destrukce a utrpení nebo nenávist z určitých částí české společnosti. Co mě zlomilo je způsob, jakým se k tomu všemu postavili lidé, od kterých bych to nečekal a ani čekat neměl. Lidé a instituce, které by přeci měli být na straně lidskosti, práva, spravedlnosti a moudrosti. Demokratičtí politici hlásící se k hodnotám lidských práv. Seriózní média hlásící se k hodnotám nestrannosti a práva na informace. Veřejní intelektuálové a komentátoři. Dokonce někteří akademici a aktivisté jindy brojící za lidská práva a proti státnímu útlaku. Mlčí. V tom lepším případě. V tom horším případě se zcela vědomě rozhodli nevidět a neinformovat o lidském utrpení jedné strany a o systematickém, dlouholetém státním teroru druhé strany. V tom nejhorším případě, až příliš častém, aktivně napadají a trestají ty, kteří o něm mluví.
Je to strašlivý pocit, když se vám před očima odehrává lidská tragédie obrovských rozměrů, ale okolí vám nastavuje záda, často prostředníček. Jako byste za tu tragédii byli zodpovědní vy, jako byste vy byli ti špatní, netolerantní, krvežízniví, monstra. Jak to? Jak to, že já jsem monstrum, když prosím o lidskost, když pláču nad zmrzačenými lidmi?
Je to právě tenhle pocit chladu, to mlčení nebo odsudek od společnosti, která se mě měla přece zastat, co mě zlomilo. Je to, jako byste byli dítě, které přijde ze hřiště domů, do bezpečí rodiny, a chce mluvit o šikaně, které bylo venku svědkem, ale rodiče jej místo účastného vyposlechnutí a objetí spráskají jako psa. Ano, tak se cítím, spráskaný, od své vlastní společnosti. Šokovaný. Vykořeněný.
A myslím, že se tak cítí mnozí z Vás. A proto, ještě jednou, děkuji, že jste tu, že se nebojíte, že jeden druhému jste oporou. Každé slovo podpory, každý krátký vzkaz povzbuzení lidem, které neznáte, ale víte, že to teď nemají lehké, má léčivé účinky. A i když je snadné podlehnout depresi nebo všespalujícímu hněvu, prosím snažte se uchránit své duševní zdraví. Je důležité „být svědkem“, ale nesmí nás to zničit nebo přimět k nelidskosti vůči ostatním. Není nutné zabývat se konspiračními teoriemi, není přijatelné zobecňovat nebo dehumanizovat jiné, stačí, slovy mistra Jana Husa, hledat pravdu, slyšet pravdu, učit se pravdě, milovat pravdu, bránit pravdu, neboť pravda nás vysvobodí.“
