Ukrajina chce mír. Evropa chce mír. Svět říká, že nechce bojovat, a Rusko říká, že nechce útočit. Někdo lže. To není axiom, ale už to není ani hypotéza.
Dámy a pánové!
Před dvěma dny jsem byl na Donbasu, na delimitační čáře. Právně – mezi Ukrajinou a dočasně okupovanými územími. Ve skutečnosti na delimitační čáře mezi mírem a válkou. Kde na jedné straně je školka a na druhé straně je projektil, který ji zasáhl. Na jedné straně je škola, na druhé straně je projektil dopadající na školní dvůr.
A vedle toho je tu 30 dětí, které chodí… ne, ne do NATO, ale do školy. Někdo má hodiny fyziky. Se znalostí základních zákonitostí i děti chápou, jak absurdně zní výroky, že odstřelování provádí Ukrajina.
Někdo má hodiny matematiky. Děti si mohou bez kalkulačky spočítat rozdíl mezi počtem případů odstřelování za tyto tři dny a případy, které se v letošní Mnichovské bezpečnostní zprávě zmínily o Ukrajině.
A někdo má hodiny dějepisu. A když se na školním dvoře objeví kráter po bombě, děti mají otázku: zapomněl svět na své chyby z 20. století?
K čemu vedou pokusy o ústupky? Jako otázka: “Proč zemřít pro Gdaňsk?” se změnila v nutnost zemřít pro Dunkerk a tucty dalších měst v Evropě a na světě. Za cenu desítek milionů životů.
To jsou hrozné lekce historie. Chci se jen ujistit, že vy a já čteme stejné knihy. A že stejně rozumíme odpovědi na hlavní otázku: jak se stalo, že v 21. století je Evropa znovu ve válce a lidé umírají? Proč trvá déle než druhá světová válka. Jak jsme se dostali k největší bezpečnostní krizi od studené války? Pro mě, jako prezidenta země, která přišla o část území, tisíce lidí a na jejíž hranicích se nyní nachází 150 000 ruských vojáků, techniky a těžkých zbraní, je odpověď zřejmá.
Architektura světové bezpečnosti je křehká a potřebuje aktualizaci. Pravidla, na kterých se svět dohodl před desítkami let, už nefungují. Nedrží krok s novými hrozbami. Nejsou efektivní pro jejich překonání. Je to jako sirup proti kašli, když potřebujete vakcínu proti koronaviru. Zase to havaruje. Kvůli různým věcem: sobectví, sebevědomí, nezodpovědnosti států na globální úrovni. V důsledku toho máme zločiny jedněch a lhostejnost druhých. Lhostejnost, která z vás dělá spoluviníka. Je symbolické, že o tom mluvím právě zde. Právě zde před 15 lety Rusko oznámilo svůj záměr zpochybnit globální bezpečnost. Co řekl svět? Appeasement. Výsledek? Nejméně – anexe Krymu a agrese proti mému státu.
OSN, která má bránit mír a světovou bezpečnost, se nemůže bránit, když je porušována její Charta. Když jeden z členů Rady bezpečnosti OSN anektuje území jednoho ze zakládajících členů OSN. A samotná OSN ignoruje Krymskou platformu, jejíž cílem je mírová deokupace a ochrana práv Krymčanů.
Před třemi lety zde Angela Merkelová řekla: “Kdo vyzvedne trosky světového řádu? Jen my všichni společně.” Publikum tleskalo ve stoje. Bohužel ale kolektivní potlesk nepřerostl v kolektivní akci. A nyní, když svět mluví o hrozbě velké války, vyvstává otázka: je zde ještě co vyzvednout? Bezpečnostní architektura v Evropě a na světě je téměř zničena. Je příliš pozdě přemýšlet o nápravě, je načase postavit nový systém. Lidstvo to udělalo dvakrát a zaplatilo příliš velkou cenu – dvě světové války. Máme šanci zvrátit tento trend, dokud se nestane konzistentním vzorem. A vystavět nový systém místo milionů obětí. Máme staré lekce z první a druhé světové války, ne naši vlastní zkušenost z možné třetí, chraň bože.
Mluvil jsem tady o tom. A na půdě OSN. O tom, že v 21. století už nejsou žádné zahraniční války. Že anexe Krymu a válka na Donbasu ovlivňuje celý svět. A to není válka na Ukrajině, ale válka v Evropě. Řekl jsem to na summitech a fórech. V roce 2019, 2020, 2021. Bude mě svět poslouchat v roce 2022?
To už není hypotéza, ale ještě to není axiom. Proč? Je potřeba důkazů. Jsou důležitější než slova na Twitteru nebo prohlášení v médiích. Je vyžadována akce. Potřebuje to svět, nejen my.
Budeme bránit naši zem s podporou partnerů, nebo bez nich. Ať nám dají stovky moderních zbraní nebo pět tisíc helem. Vážíme si každé pomoci, ale každý by měl pochopit, že tu nejde o charitativní příspěvky, o které by měla Ukrajina žádat nebo je připomínat.
To nejsou žádná vznešená gesta, za která by se měla Ukrajina klanět. Je to váš příspěvek k bezpečnosti Evropy a světa. Kde je Ukrajina už osm let spolehlivým štítem. A už osm let odmítá jednu z největších světových armád. Která stojí podél našich hranic, nikoli hranic EU.
A rakety Grad zasáhly Mariupol, nikoli evropská města. A po téměř šesti měsících bojů bylo zničeno letiště v Doněcku, nikoli ve Frankfurtu. A vedro je vždy v průmyslové zóně Avdiivka – tam bylo horko v posledních dnech, nikoli v Montmartru. A žádná evropská země nemá vojenské pohřby každý den ve všech regionech. A žádný evropský vůdce nemá ponětí, jaká jsou pravidelná setkání s rodinami zesnulých.
Ať je to jakkoli, budeme bránit naši krásnou zemi bez ohledu na to, zda máme na hranici 50 000, 150 000 nebo jeden milion vojáků jakékoliv armády. Abychom Ukrajině skutečně pomohli, není nutné říkat, kolik vojáků a techniky je na hranicích, jaká máme čísla.
Abychom Ukrajině skutečně pomohli, není nutné neustále mluvit pouze o datu pravděpodobné invaze. Svou zemi budeme bránit 16. února, 1. března a dokonce i 31. prosince. Mnohem více potřebujeme znát jiná data. A každý dobře ví, která.
Zítra je na Ukrajině Den hrdinů Nebeské setniny. Před osmi lety učinili Ukrajinci volbu a mnozí za to položili život. Měla by o osm let později Ukrajina neustále volat po uznání evropské perspektivy? Od roku 2014 nás Rusko neustále přesvědčuje, že jsme zvolili špatnou cestu, že na nás v Evropě nikdo nečeká. Neměla by Evropa neustále říkat a činy dokazovat, že to není pravda? Neměla by dnes EU říkat, že její občané jsou pozitivně naladěni na vstup Ukrajiny do Unie? Nezaslouží si Ukrajina přímé a upřímné odpovědi?
To platí i pro NATO. Říkají nám: dveře jsou otevřené. Ale zatím pouze autorizovaný přístup. Pokud nás nechtějí někteří členové Aliance, nebo všichni členové Aliance, buďte upřímní. Otevřené dveře jsou dobré, ale potřebujeme otevřené odpovědi, ne roky otevřené otázky. Není právo na pravdu jednou z našich rozšířených příležitostí? Nejvhodnější čas bude na příštím summitu v Madridu.
Rusko říká, že se Ukrajina snaží vstoupit do Aliance, aby získala zpět Krym silou. Je potěšující, že se v jejich rétorice objevují slova “vrátit Krym”. Ale nepozorně si přečetli pátý článek Charty NATO: kolektivní akce slouží k ochraně, nikoli k útoku. Krym a okupované oblasti Donbasu se jistě vrátí Ukrajině, ale pouze mírovou cestou.
Ukrajina důsledně realizuje dohody z Normandie a dohody z Minsku. Jejich základem je nezpochybnitelné uznání územní celistvosti a nezávislosti našeho státu. Usilujeme o diplomatické urovnání ozbrojeného konfliktu. Poznámka: pouze na základě mezinárodního práva.
Co se tedy skutečně děje v mírovém procesu. Před dvěma lety jsme se dohodli s prezidenty Francie, Ruské federace a kancléřkou Německa na úplném příměří. A Ukrajina tyto dohody úzkostlivě dodržuje. Jsme maximálně zdrženliví na pozadí neustálých provokací. Neustále předkládáme návrhy v rámci Normandské čtyřky a Trilaterální kontaktní skupiny. A co vidíme? Střely a kulky z druhé strany. Naši vojáci a civilisté jsou zabíjeni a civilní infrastruktura je ničena.
Poslední dny se staly obzvláště názornými. Stovky masivních výskytů odstřelování zbraněmi zakázanými minskými dohodami. Je také důležité přestat omezovat vstup pozorovatelů OBSE na dočasně okupovaná území Ukrajiny. Jsou ohroženi. Jsou zastrašeni. Všechny humanitární záležitosti jsou blokovány.
Před dvěma lety jsem podepsal zákon o bezpodmínečném přístupu zástupců humanitárních organizací k zadrženým. Ale oni prostě nejsou vpuštění na dočasně okupovaná území. Po dvou výměnách zajatců byl proces zablokován, ačkoliv Ukrajina poskytla dohodnuté seznamy. Nelidské mučení v nechvalně známé věznici Izolace v Doněcku se stalo symbolem porušování lidských práv.
Dva nové kontrolní body, které jsme otevřeli v listopadu 2020 v Luhanské oblasti, stále nefungují – a pozorujeme přímé obstrukce pod smyšlenými záminkami.
Ukrajina dělá vše proto, aby dosáhla pokroku v diskusích a politických otázkách. V Trilaterální kontaktní skupině a v minském procesu jsme předložili návrhy – návrhy zákonů, ale vše je zablokováno – nikdo o nich nemluví. Ukrajina požaduje okamžité odblokování procesu vyjednávání. To ale neznamená, že hledání míru je omezeno pouze na toto.
Jsme připraveni hledat klíč ke konci války ve všech možných formátech a platformách: Paříž, Berlín, Minsk, Istanbul, Ženeva, Brusel, New York, Peking – je mi jedno, kde na světě bude vyjednán mír na Ukrajině.
Je jedno, jestli se účastní čtyři země, sedm nebo sto, hlavní je, že mezi nimi bude Ukrajina a Rusko. Co je opravdu důležité, je pochopit, že mír je potřebný nejen pro nás, ale že mír na Ukrajině potřebuje celý svět. Mír a obnovení územní celistvosti v mezinárodně uznávaných hranicích. To je jediný způsob. A doufám, že nikdo nepovažuje Ukrajinu za pohodlnou a nárazníkovou zónu mezi Západem a Ruskem. To se nikdy nestane. To nikdo nedovolí.
A jinak – kdo je další? Budou se země NATO muset navzájem bránit? Chci věřit, že Severoatlantická smlouva a pátý článek budou účinnější než budapešťské memorandum.
Ukrajina získala bezpečnostní záruky za opuštění světové trojky v rozvoji jaderného programu. My tu zbraň nemáme. Také nemáme žádnou bezpečnost. Nemáme také část území našeho státu, která by byla rozlohou větší než Švýcarsko, Nizozemsko nebo Belgie. A co je nejdůležitější – nemáme miliony našich občanů. Tohle všechno nemáme.
Ale něco máme. Právo požadovat posun od politiky appeasementu k zajištění bezpečnosti a záruk míru.
Od roku 2014 se Ukrajina pokusila třikrát svolat konzultace s garantujícími státy budapešťského memoranda. Třikrát bez úspěchu. Dnes to Ukrajina dělá počtvrté. Já jako prezident to udělám poprvé. Ale jak Ukrajina, tak já to dělám naposledy. Iniciuji konzultace v rámci budapešťského memoranda. Jejich svoláním byl pověřen ministr zahraničních věcí. Pokud se znovu nebudou konat, nebo jejich výsledky nezaručí bezpečnost naší země, bude mít Ukrajina plné právo věřit, že budapešťské memorandum nefunguje a všechna rozhodnutí o balíčku z roku 1994 budou zpochybněna.
Navrhuji také svolat v nadcházejících týdnech summit stálých členů Rady bezpečnosti OSN za účasti Ukrajiny, Německa a Turecka za účelem řešení bezpečnostních problémů v Evropě. A vypracovat nové, účinné bezpečnostní záruky pro Ukrajinu. Záruky dnes, dokud nejsme členem Aliance a ve skutečnosti se nacházíme v šedé zóně – v bezpečnostním vakuu.
Co jiného teď můžeme dělat? Nadále účinně podporovat Ukrajinu a její obranné schopnosti. Poskytnout Ukrajině jasnou evropskou perspektivu, nástroje podpory dostupné kandidátským zemím a jasné a komplexní časové rámce pro vstup do Aliance.
Podpořit transformaci v naší zemi. Založit Fond stability a obnovy pro Ukrajinu, program pronájmů pozemků, dodávky nejnovějších zbraní, strojů a vybavení pro naši armádu – armádu, která chrání celou Evropu.
Vyvinout efektivní balíček preventivních sankcí k odvrácení agrese. Zaručit energetickou bezpečnost Ukrajiny, zajistit její integraci do energetického trhu EU, když se Nord Stream 2 používá jako zbraň.
Všechny tyto otázky potřebují odpovědi.
Zatím máme místo nich ticho. A dokud tady bude ticho, tak nebude ticho na východě našeho státu. Tedy – v Evropě. Tedy – na celém světě. Doufám, že to nakonec celý svět pochopí, a Evropa pochopí.
Dámy a pánové!
Děkuji všem státům, které dnes podporují Ukrajinu.
Slovy, prohlášeními, konkrétní pomocí. Těm, kteří jsou dnes na naší straně. Na straně pravdy a mezinárodního práva. Neoslovuji vás jménem – nechci, aby se některé další země styděly. Je to jejich věc, jejich karma. A je to jejich svědomí. Nevím ovšem, jak budou schopni vysvětlit své jednání těm dnes dvěma zabitým vojákům a třem zraněným na Ukrajině.
A hlavně – třem dívkám z Kyjeva. Jedné je deset let, druhé šest a třetí je pouze jeden rok. Dnes zůstaly bez otce. V šest hodin ráno středoevropského času. Když byl ukrajinský zpravodajský důstojník, kapitán Anton Sydorov zabit v důsledku dělostřelecké palby zakázané minskými dohodami. Nevím, co si myslel v poslední chvíli svého života. Rozhodně nevěděl, jakou agendu musí někdo splnit, aby ukončil válku.
Ale přesně znal odpověď na otázku, kterou jsem položil na začátku. Přesně věděl, kdo z nás lže.
Ať jeho památka žije navěky. Kéž navěky žije památka všech, kteří dnes a za války zemřeli na východě našeho státu.
Děkuji.
