Češi mají západní Evropu a potažmo Ameriku zidealizovanou. Vidí vyšší kupní sílu a s tím související větší blahobyt. Pokud spíše necestují, tak přes objektiv médií vidí kulturu, která se neskládá pouze z bělochů jako u nás v Česku, ale také z černochů, asiatů, Indů a spousty dalších etnických skupin. Už to tak je a nám Čechům to připadá normální. Jenže zde je ten rozdíl. Rozdíl mezi tím, kde jsme, když v Česku vyjdeme na ulici, a co vidíme, když se díváme na západní pořady. Někde „být“ nebo „vidět v televizi“ rozhodně není stejné.
Stalo se mi již několikrát, že jsem od Angličana či Francouze po jeho či jejím příjezdu do České republiky slyšel udivení: „Tady jsou všichni bílí. Jsou tu všichni stejní.“ A tak to je. Když vidíte multikulturalismus jen v médiích, nepřijde vám to, ale jakmile skutečně fyzicky jste v prostředí, kde se jednotná národní kultura postupně rozpadá, již to nevnímáte stejným způsobem jako pouze z pohodlného křesla svého domova.
Jsou tu jistě individuální rozdíly. Někomu to vadí více, někomu méně, ovšem za sebe můžu říct, že i když hlavním argumentem pro multikulturalismus je zmírnění stárnutí evropské populace (Evropa velmi rychle stárne) a tudíž i zvýšení fertility, NESTOJÍ TO ZA TO.
Také je možné, že zde hrají roli i ekonomické důvody firem a korporací, protože cizinci se často spokojí s nižšími mzdami a co bude s evropskou populací a cizími menšinami v budoucnu mají firmy samozřejmě zcela „na háku“.
Pro zachování alespoň částečné objektivity musím zmínit, že není možné situaci multikulturalismu v Evropě srovnávat s problémem cikánů v ČR. Je to v mnoha věcech jiný problém.
Bělocha to šokuje. Nesouhlasím s tím, aby se mé město a můj stát přizpůsoboval náboženským a etnickým menšinám, jejichž počty se právě díky tomu budou neustále zvyšovat, a aby si tyto menšiny na úkor naší evropské křesťanské kultury nárokovaly větší a větší práva.
K roku 2008 bylo ve Francii přes 12 milionů přistěhovalců (1), v roce 2011 v Anglii přes 8 milionů (2). V Německu se také jedná o podobná čísla: v roce 2011 kolem 10 milionů (3). Samozřejmě zde mluvíme již nejen o první, ale i o druhé či třetí generaci.
Někdo by mohl namítat, že na rozdíly v tom, jak vypadáme, si lze zvyknout, ovšem mně připadá přístup západních národů k menšinám již značně semletý právě samotnou politikou multikulturalismu: Oni již ani nechtějí slyšet něco o tom, že by pro ně multikulturalismus mohl být v něčem špatný, a vždy proti tomu argumentují tak, že přeci všechny národnosti jsou rovnocenné. Dle mého názoru už to dělají jen proto, že neví, jaké to je mít jednotnou kulturu a naprosto jednotný stát. Postupně, ale jistě, a dobrovolně, upouštějí od svých zásad a od svého evropského původu. A já odmítám tvrdit, že je tento přístup nutný.
S tím, jak se lidé od sebe liší, se i snižuje hloubka společenského soužití. Společenský dialog staví na něčem jiném. V České republice alespoň nahrubo víme, co od sebe můžeme očekávat. Na Západě má však stále větší množství lidí více a více rozdílné zázemí a původ, až se i počet společných témat snižuje a místo toho se populace místo hledání vyšší kultury věnuje spíše problematice, jak jednotlivým skupinám umožnit pohodlný život. Integrace selhává.
Francie to myslela dobře: „La France pour tous“ (Francie pro všechny). Místo toho, aby se přistěhovalci začleňovali do naší kultury, tak si často tvoří své vlastní čtvrti, ve kterých už další generace vyrostou, aniž by je vůbec napadlo snažit se začlenit do kultury daného národa, a místo toho si nárokují svá náboženská práva, která se v případě radikálního islámu neslučují s křesťanskou národní tradicí.
Poznámka redakce Evropského rozhledu:
Jméno autora je nám známé, ale respektujeme jeho přání zůstat v anonymitě.
.
(1) http://www.insee.fr/fr/themes/document.asp?reg_id=0&ref_id=IMMFRA12_g_Flot1_pop
(3) https://www.destatis.de/DE/PresseService/Presse/Pressemitteilungen/2013/05/PD13_188_121.html
.
K tomuto tématu se pro ER vyjádřil i doc. ThDr. Ivan O. Štampach:
Je tu jistá analogie v zemědělství. Monokultura, tj. opakované pěstování stejné plodiny na jednom poli, půdu vyčerpává a snižuje budoucí výnosy. Vysévání směsí a střídání plodin poli prospívá. Podobně i lidská monokultura se brzy vyčerpá, zůstane bez podnětů.
Zajímavá a dnes vládnoucí anglo-germánská kultura je výsledkem míšení keltských Anglů, germánských Sasů a Normanů, původně Skandinávců, leč v té době identifikovaných se vznikající francouzskou kulturou.
Dnešní skvělá španělská kultura je výsledkem míšení potomků Římanů mluvících lidovou latinou, Keltů a Maurů mluvících arabsky. I vzhledem jsou Španělé, včetně španělské šlechty, směsí jižního semitského, severoafrického a severního typu.
Česká kultura se formovala ve vlnách lidí obývajících Čechy a Moravu, germánských Markomanů, keltských Boiů (otdud Boiohemia – vlast Boiů) a pak Slovanů. Daleko později to v části Moravy doplnila valašská kolonizace z Balkánu (14.–17. stol.). Tahle směs je docela zajímavá, ne?
Obyvatelstvo Malty spojuje italskou kulturu vystvenou na čas (v novověku) britskému vlivu s původním semitským jazykovým a rasovým substrátem (s maltštinou příbuznou arabštině, ale se spoustou prvků přejatých z románských jazyků).
Celá dnešní a dlouhá staletí inspirativní indická kultura vznikla míšením a soužitím původního obyvatelstva tmavé pleti mluvícícho drávidskými jazyky a nového obyvatelstva světlé pleti mluvícího indoíránskými jazyky. Smíšením jejich náboženství vznikl dnešní hinduismus, třetí nejpočetnější náboženství dnešního světa.
A tak bychom mohli pokračovat v množství případů, kdy míšení ras a jazyků (a s nimi spjatých kultur) vytvořilo skvělé syntézy trvalého významu.
