V sobotu 2. května 2026 se v dolní části Václavského náměstí v Praze uskutečnilo pietní shromáždění k 12. výročí tragických událostí v Domě odborů v Oděse. Akci, kterou iniciativy Ne základnám a Alternativa zdola uvedly pod narativem „za oběti nacistického řádění“, provázela mimořádná bezpečnostní opatření, historické paralely s druhou světovou válkou i otevřené slovní střety s kolemjdoucími.
Kontroverzní historické paralely
Hlavní řečník Miroslav Kelnar ve svém projevu vsadil na emoce a kontroverzní historické paralely. Tragédii z roku 2014 propojoval s činy ukrajinských kolaborantů z druhé světové války, přičemž zmiňoval jména jako Vasyl Meleško či Ivan Marčenko.
Tato argumentace však zcela ignoruje osmdesátiletý časový odstup i odlišný politický kontext. Zatímco v roce 1943 šlo o nacistické vyhlazovací operace, v Oděse v roce 2014 došlo k tragickému selhání bezpečnostních složek při vnitrostátním konfliktu.
Vasyl Meleško je spojován s vyhlazením běloruské vesnice Chatyň, při němž zahynulo 149 obyvatel, z nichž polovina byly děti. Byl velitelem roty 118. praporu ochranné policie (Schutzmannschaft). Tato jednotka však nebyla „ukrajinská“ v národním smyslu, ale podléhala německému velení. Tvořili ji dezertéři, váleční zajatci a kolaboranti. Oddíly byly rozděleny podle území, na němž působily, a tomu odpovídala i národnost členů roty. Masakr tak spáchala převážně ukrajinská jednotka v reakci na útok sovětských partyzánů na německý konvoj u vesnice Kozyri.
Miroslav Kelnar dále zdůraznil případ Ivana Marčenka jako údajného dozorce z vyhlazovacího tábora Treblinka. Je však nutné připomenout, že dodnes není s jistotou známo, kdo byl krutý dozorce přezdívaný „Ivan Hrozný“ z Treblinky. Dlouho se věřilo, že jím byl Ivan Demjanjuk, později se však ukázalo, že důkazy jsou nejednoznačné a mohl jím být právě Ivan Marčenko. Nejvyšší soud Izraele Ivana Demjanjuka v roce 1993 zprostil viny. Marčenkova vina nebyla u soudu nikdy potvrzena, protože nebyl dopaden a krátce po válce zmizel. Používat ho proto jako příklad „povahy ukrajinského národa“ v roce 2026 je historicky neobhajitelné.
Podle Kelnara se Ukrajinci tímto způsobem zapsali do historie, zároveň však odmítl tvrdit, že by celý ukrajinský národ byl stejný. Tento výrok lze vnímat jako právní pojistku, aby nemohl být obviněn z podněcování k nenávisti vůči ukrajinskému národu. Nicméně celý jeho projev směřoval k budování nenávistného stereotypu.
Kelnar se ve svém projevu opřel i do vlády Petra Fialy, které vyčetl nezájem o tragédii v Oděse. Pomíjí přitom fakt, že incident se odehrál v roce 2014, tedy dávno před vznikem Fialova kabinetu, a že z mezinárodněprávního hlediska nepřísluší české vládě vyšetřovat vnitřní konflikty jiných států.
Vyšetřování událostí v Oděse bylo pod drobnohledem Rady Evropy a OSN. Česká republika jako člen těchto organizací jejich zprávy bere na vědomí.
Po Kelnarových obviněních se v publiku projevil nebezpečný stupeň radikalizace a dehumanizace: dav reagoval tvrzením, že politiky Oděsa nejenže nezajímá, ale že by útok na Dům odborů Fialova vláda dokonce podpořila. Pokud tomu účastníci skutečně věří, mohou vnímat i morální právo proti takové vládě bojovat jakýmikoli prostředky.
Kelnar místo uklidnění situace pokračoval v budování obrazu „nepřátelské elity“ a začal jmenovat konkrétní politiky, kteří podle něj podpořili „nezákonný“ Majdan. Na seznam zařadil i Lubomíra Zaorálka. Vytvořil tak bizarní spojenectví mezi ideovými odpůrci – zatímco Karel Schwarzenberg byl symbolem proevropského aktivismu, Zaorálek je dnes touto scénou vnímán spíše jako šiřitel narativů blízkých Kremlu.
Absurditu celého shromáždění podtrhl moment, kdy do historicko-politického výkladu Miroslava Kelnara vstoupil kolemjdoucí s dotazem, „jak mu chutnala Babišova kobliha“. Tato scéna v kostce ilustrovala patovou situaci české veřejné debaty: zatímco jedna strana operuje s vysoce emotivními a historicky ohnutými obrazy tragédií, druhá reaguje dehonestujícími politickými nálepkami.
Činitelé zodpovědní za tragédii v Oděse uprchli do Ruské federace
Eva Novotná z iniciativy Ne základnám se ve své řeči opřela o skutečná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva týkající se neefektivity ukrajinského vyšetřování. Stručně uvedla, že Ukrajina porušila právo na život a má povinnost vyplatit pozůstalým po každé oběti patnáct tisíc eur.
Neuvedla však další část rozsudku, podle níž sehrály roli v tragických událostech dezinformace a propaganda šířené Ruskem a podle níž oděští činitelé, jimž je přičítána vina za nezabránění tragédii, uprchli do Ruské federace. Tam získali občanství a podíleli se na ruské invazi na Ukrajinu. Jmenováni byli policejní náčelník Volodymyr Fučedži a náčelník hasičů Volodymyr Bodelan.
Řečnice tak sice správně citovala kritiku Evropského soudu pro lidská práva ohledně průtahů ve vyšetřování, ale zcela opomněla jejich zásadní příčinu. Tou je především fakt, že klíčoví podezřelí uprchli do Ruské federace, která jim udělila občanství a odmítá je vydat k trestnímu stíhání.
Majdan není triumfem fašistů
Milan Krajča označil za viníky tragédie v Oděse „banderovské fašistické síly tehdy triumfujícího Majdanu“. Tato rétorika, typická spíše pro stalinistickou éru, však záměrně ignoruje politickou situaci tehdejší Ukrajiny, kde nacionalistické strany v demokratických volbách zcela propadly. Stejně tak opomíjí fakt, že pochod fotbalových chuligánů se zvrhl v násilí až poté, co na ně zaútočili ozbrojenci neznámého původu a zastřelili několik osob z jejich řad. Chuligáni se domnívali, že šlo o proruské aktivisty, kteří se před nimi ukryli v Domě odborů.
Komunisté mezi oběťmi z Domu odborů často zmiňují sedmnáctiletého studenta Vadima Papuru, a nejinak tomu bylo i v projevu Milana Krajči. Vadim Papura toho dne skutečně zahynul po pádu z okna hořící budovy, což nijak nezmenšuje tragédii. Je však také důležité zmínit, že zápalné lahve nelétaly pouze do Domu odborů – Molotovovy koktejly byly z budovy házeny i na fotbalové chuligány. Vyšetřování nicméně dospělo k závěru, že požár založili právě fotbaloví chuligáni.
Mimořádná bezpečnostní opatření a zklamání publika
Závěr shromáždění, kdy Eva Novotná předčítala jména obětí, se stal dějištěm otevřeného konfliktu mezi publikem a proukrajinskými aktivisty za přítomnosti antikonfliktního týmu.
Letos bylo shromáždění pod zvýšeným dohledem Policie ČR. Prostor pro pietu byl ostře vymezen červenobílou páskou, kolem níž stáli uniformovaní policisté, zatímco další desítky se pohybovaly v civilu po okolí. Zdá se, že se stát rozhodl situaci důkladně monitorovat – nejen dění na pódiu, ale i v jeho bezprostředním okolí.
Letošní shromáždění postrádalo i tradiční vizuální tečku – vypouštění černých balonků, na které bylo publikum z minulých let zvyklé. Absence tohoto prvku vyvolala zklamání a účastníci hodnotili pietu jako méně naplněnou než v předchozích ročnících.
K celkové stísněnosti přispěla i atmosféra Václavského náměstí, které se v současnosti nachází ve fázi rozsáhlé rekonstrukce. Účastníci si stěžovali, že jsou nuceni tísnit se na staveništi, a zvažovali, zda by nebylo vhodnější konat pietu na důstojnějším a klidnějším místě.
V diskusích mezi účastníky rezonovalo i téma osobních tragédií – mnozí přiznávali, že kvůli svým postojům ztratili kontakt s nejbližšími členy rodiny. Tato sociální izolace vede k tomu, že se více upínají k radikálním komunitám se stejnými postoji jako k posledním ostrůvkům, kde jsou stále přijímáni.
Na místě byli přítomni především zástupci alternativních médií; účast mainstreamových redakcí nebyla zaznamenána.
