Evropský rozhled

Na Pražský hrad dorazil průvod s velkým srdcem. Přečtěte si projevy, které tam zazněly

Na čtvrté výročí úmrtí prezidenta Václava Havla prošel Prahou pietní průvod, jemuž dominovalo velké srdce. Donesli ho na Pražský hrad, protože věřili, že tam nyní chybí nejvíce.

 

Nesli jsme srdce pražskými ulicemi, protože jsme přesvědčeni, že ulicemi by se měl nosit symbol pravdy a lásky a nikoliv šibenice.
Nesli jsme srdce pražskými ulicemi, protože jsme přesvědčeni, že ulicemi by se měl nosit symbol pravdy a lásky a nikoliv šibenice.

 

Na Hradčanském náměstí se společně se srdcem a cinkajícími klíči vyfotili. Srdce totiž Hradu předají, až tam bude někdo, kdo si ho zaslouží. Na místě zanechali jen fotku. Samotný symbol však nezmizí, bude volně k zapůjčení na různé demonstrace, neboť se na něj složil lid. Vyrobil ho akademický malíř Ondřej Kraják.

Před Hradem se svým projevem vystoupil bratr zemřelého prezidenta, vědec Ivan Havel.

„Já jsem vlastně ve dvou rolích. Jednak jako zástupce svého bratra, v kteréžto roli vám děkuju moc za to, že jste se srotili. A jednak jako jeden z vás, který vzpomíná rád na našeho prezidenta, který už čtyři roky není mezi námi,“ uvedl a zmínil, že vzpomínky na Václava Havla by se měly konat každý rok.

Kromě něho na akci promluvil rovněž spisovatel Petr Placák a Kryštof von Mende. Ti uvedli, že do ulic patří pravda a láska, nikoliv šibenice, a že strach žene vyděšenou společnost do náruči extrémistů. Jejich projevy přinášíme níže.

 
Kryštof von Mende, herec na volné noze, přečetl prohlášení organizátorů akce

Dnes 18. 12., v den úmrtí prezidenta Václava Havla, jsme donesli ke Hradu srdce, jenž je pro nás havlovským symbolem lásky a pravdy. Donesli jsme ho ke Hradu, protože jsme přesvědčeni, že právě srdce dnes na Pražském hradě chybí nejvíce.

Nesli jsme srdce pražskými ulicemi, protože jsme přesvědčeni, že ulicemi by se měl nosit symbol pravdy a lásky a nikoliv šibenice. My, kteří cítíme a ctíme odkaz Václava Havla, jsme sem donesli srdce, jelikož si myslíme, že demokratické hodnoty, které prezident Havel propagoval, našemu nynějšímu nejvyššímu ústavnímu činiteli chybí. A chybí i velké části obyvatel této země.

Donesli jsme ho sem pro zachování míru a demokracie. Návrat lásky k bližnímu a úcty k pravdě a toleranci. Nesli jsme srdce, protože věříme, že dnes více než kdykoliv jindy je třeba se ho držet. Toto srdce je náš maják, který nám nedovolí zabloudit v současném nebezpečném světě plném lži a nenávisti, strachu a hrozeb.

Věříme, že této zemi při jejím znovuzrození vrátil Václav Havel jistý humanistický charakter a že současné potíže jsou způsobeny právě tím, že se od tohoto charakteru odchýlila. Donesli jsme sem srdce, protože se chceme stůj co stůj dále držet tohoto charakteru, tohoto odkazu a demokratických hodnot, které představuje.

Donesli jsme sem srdce, protože máme naději. A naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl bez ohledu, jak to dopadne. Ať pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.

 
Spisovatel Petr Placák

Když Václav Havel před 4 lety umřel, bylo jasné, že s jeho odchodem na věčnost konči etapa, kterou bych nazval érou idealismu. Cítil jsem to tehdy úplně hmatatelně, fyzicky, a nebyl to věru příjemný pocit. Jako kdyby měl Havel za svého života sílu zadržovat vlnu iracionální naštvanosti, nevíry a nenávisti ke všemu, co tady bylo po listopadu 89, která se po jeho smrti ve společnosti vzedmula.

Přitom české země prošly za čtvrt století, které uplynuly od pádu komunismu, všestranným rozvojem, který má obdobu snad jen s dobou konce 19. a začátkem 20. století – od hospodářství po životní prostředí a kvalita života před rokem 1989 se s tím, jak žijí lidé dnes, nedá srovnat.

Ti, kdo svou současnou popularitu staví na tvrzení, že všechno, co zde dosud bylo, jsou korupce, podvod a zlodějina, lžou. Nenechme si vzít étos 17. listopadu technokraty, kteří tvrdí, že tak složitý organismus, jako je stát, či společnost, lze řídit jako firmu. Nenechme si vnutit spasitelskou mentalitu stejně jako strach a nevíru ve svobodu a otevřenou společnost, které popichují extremisté ve snaze získat uprchlickou krizí vylekanou společnost na svou stranu.

Pokud se mezi unijními státy znovu obnoví hranice, odstartuje to proces, jehož vývoj nikdo předem neodhadne, a Evropa se může znovu velmi lehce ocitnout v situaci, ve které se nacházela mezi dvěma světovými válkami – rozdělená mezi mocenské bloky, které spolu soupeří, přičemž tak vždy odskáčí ti slabší, mezi které Česko bezpochyby patří. Evropa se jistě musí dokázat bránit nekontrolovanému přílivu migrantů, to však neznamená obnovit vnitřní hranice, ale naopak posílit vnější schengenskou hranici společnými silami.

Součástí étosu listopadu 1989 je idea sjednocené a svobodné Evropy jako otevřeného prostoru, jak byl postupně budován po roce 1945 nejdříve v její západní polovině. Představa unie rovnoprávných evropských národů byla jednou provždy odstranit příčiny velké evropské občanské války, která s přestávkami a v různých rovinách Evropy trvala od roku 1914 až do pádu železné opony v roce 1989.

Ti, kteří se dnes staví do role ochránců národních zájmů a volají po uzavření hranic, připravují půdu pro opětovné rozdělení kontinentu a znerovnoprávnění této země ve spleti různých geopolitických zájmů, které tak milují autokratické režimy, ať už se jedná o Putinovo Rusko, nebo Čínu.

Nenechme si vzít Havlův idealismus technokraty stejně jako cynickými obchodníky s lidským strachem. Být Čechy – na to jsme měli dost času před listopadem 1989, kdy byla země okupována Sověty a vládli nám domácí kolaboranti. Dnes, kde je umožněna idea solidární a spolupracující Evropy, je třeba být Evropany. Chraňme unijní Evropu jako jedinečný projekt, který poprvé v moderních dějinách umožňuje svobodně a důstojně existovat i malým národům.

Amerika byla a je dosud silná díky svému idealismu a víře v sebe samu. Pěstujme idealismus svobodných občanů Evropy založený na lidských a občanských právech a důstojnosti každého jednotlivce, jak jej vyznával Václav Havel.

Nenávist se pojí se strachem. Nebojme se. Děkuji.