Uplynul měsíc od chvíle, kdy se každoročně koná pietní vzpomínka na vyhlazení Lidic – malé středočeské obce, kterou v červnu 1942 srovnali se zemí nacisté. Pieta tradičně začala bohoslužbou pod širým nebem na odkrytých základech kostela svatého Martina. Kostel už nestojí, ale jeho kamenné základy dál tiše připomínají to, co bylo zničeno: společenství, domov, lidské životy.
Letos duchovní během obřadu otevřeli příběh o Kainovi a Ábelovi – starozákonní symbol bratrovraždy. Příběh o bolesti, žárlivosti a svědomí, které mluví i tehdy, když všechno ostatní zmlkne. Slova zazněla nejen během ranní bohoslužby, ale znovu i u hromadného hrobu 173 lidických mužů – místa, kde byli tito obyvatelé postupně stříleni, zatímco kolem hořela jejich vesnice.
Duchovní připomněli, že právě v textech Starého i Nového zákona lze hledat odpovědi i na otázky dneška. Příběh o Kainovi a Ábelovi, v němž bratr zabije bratra ze žárlivosti, ukazuje, jak snadno může bolest a zlo proniknout do lidských vztahů. Stejně jako tehdy, i dnes se mohou národy obrátit jeden proti druhému a rozpoutat válku. Hlas Boha však podle duchovních zní ve svědomí každého z nás – a varuje, abychom zlo nenechali v sobě přerůst. Vzpomínka na Lidice proto není jen návratem do minulosti, ale i apelem k vnitřní bdělosti.
Piety se zúčastnila celá řada významných politických představitelů. Nechyběl prezident Petr Pavel, který se bez okázalosti pohyboval přímo mezi lidmi. Přítomni byli i předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová, předseda Pirátů Zdeněk Hřib či europoslankyně Kateřina Konečná. Právě levicová skupina, včetně Levicového klubu žen, má s Lidicemi dlouhodobé pouto – tradičně zde každoročně vysazuje růžové keře.
Navzdory politickým rozdílům proběhl akt důstojně a bez konfliktů. Mnohem silněji než politika zde mluvila paměť a úcta.
Mezi přítomnými byli i přeživší tzv. lidické děti – Veronika Rýmonová, Jiří Pitín, Pavel Horešovský a Jiří Korecký. Jejich přítomnost dala aktu zvláštní vážnost a připomněla, že příběh Lidic není jen historickým faktem, ale živým svědectvím.
Zvláštní moment nastal při předávání Pamětních odznaků Památníku Lidice. Ocenění letos obdrželi mimo jiné žáci Japonské školy v Praze-Řepích – za více než dvacet pět let trvající spolupráci s památníkem. Tento tichý most mezi kontinenty ukazuje, že paměť nezná hranice.
Překvapivý byl i počet návštěvníků se zdravotním omezením – řada vozíčkářů se vydala do odlehlých částí Lidic, aby uctila památku obětí. Jejich přítomnost byla nenápadná, ale hluboce dojemná. I tím se ukázalo, že paměť není jen formální ceremonií, ale skutečnou osobní účastí – někdy i přes bolest a překážky.
