Ve čtvrtek 7. listopadu 2019 pochodovali k Velvyslanectví Ukrajiny mladí i staří komunisté s rukami sevřenými v pěst, aby vyjádřili nesouhlas s událostmi na Donbase, za jejichž hlavní viníky označují ukrajinskou vládu. Den akce si nevybrali náhodou, 7. listopad připadá na den Velké říjnové socialistické revoluce (VŘSR), bývalý státní svátek Svazu sovětských socialistických republik a na den zahájení Měsíce československo-sovětského přátelství. Velvyslanec Ukrajiny události s humornou ironií shrnul na sociální síti Twitter.
Protestní shromáždění nazvané Demonstrace proti fašismu pořádala Společnost přátel DLR a LLR spolu s Českým mírovým hnutím, Komunistických svazem mládeže (KSM), Levou perspektivou, Alternativou zdola, Ne Základnám a pražskou KSČM.
Společně se sešli u sochy maršála Koněva na Praze 6, symbolu boje za legitimitu socialistického budování a socialistických myšlenek, kterou nesmí prohrát.
Protest moderoval Nikola Čuřík, který svolal demonstraci před sochu maršála Koněva v boji proti fašismu a fašizujícím tendencím nejen na Ukrajině, ale také v České republice.
Narativ I. Ukrajinci jsou fašisté
Podle nedávno zveřejněné publikace Re-Vision of History s podtitulem Russian Historical Propaganda and Ukraine (Y. Hrytsak) [1] je to právě narativ ruské propagandy, že Ukrajinci jsou fašisté, často jim stačí poukázat na Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN) nebo na Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA) označovanou jako Banderovci.
Odborníci, například Yana Prymachenko, ale poukazují, že OUN sice před rokem 1939 s nacisty sympatizovali, ale je potřeba připomenout, že před rokem 1939 ještě němečtí fašisté nepáchali tak hrozné zločiny v podobě Holocaustu. Naopak to byl Sovětský svaz a Stalin, kteří masově vyvražďovali v tomto období Ukrajince.
Od úplného počátku Německo v ukrajinských nacionalistech nespatřovalo potenciálního partnera, neboť nacisté věřili, že nemají žádnou politickou váhu. Je pravda, že nacionalisté uvítali finanční a materiální pomoc z Abwehru a byli připraveni ke spolupráci, ale Němci nabídli spolupráci jen některým jedincům a ne celé organizaci.
Jestli se někteří ukrajinští nacionalisté podíleli na zločinech páchanými nacisty je potřeba důsledně prošetřit a otevření archivu na Ukrajině tomu může napomoci. Některá tvrzení ruské propagandy už byla vyvrácena. Například účast Bukoviny kurin – ozbrojené jednotky OUN – v masovém vystřílení Židů v Babín Jaru. Podle posledního výzkumu jednotka dorazila do Kyjeva v listopadu 1941, a tak se nemohla podílet na popravách z 29.-30. září.
Navzdory tvrzení ruské propagandy vojáci UPA a OUN nikdy nesloužili v koncentračních táborech. K tomuto účelu vznikl Wachmannschaft SS. Jeho součástí byli sovětští váleční zajatci, mezi nimi bylo mnoho etnických Ukrajinců, ale neměli vazby na UPA a OUN.
Ukrajina není ani v současnosti fašistická jako celek. Například komise Babín Jaru působí na Ukrajině dodnes a připomíná tuto dávnou tragédii. V roce 2018 ukrajinští školáci vytvořili koncept pamětního muzea Babín Jar, který je ke shlédnutí na stránkách Institutu historie Národní akademie věd Ukrajiny.
Po Nikolu Čuříkovi se slova ujala Marta Semelová z pražské KSČM. Ta nešetřila kritikou, když upozorňovala na to, jak se v současnosti převracejí hodnoty, hrdinové jsou vydáváni za vrahy a vrahové za hrdiny. Na ty, kteří nás osvobozovali, je házeno bláto a špína. V České republice za vším stojí primátor Hřib a starosta Kolář, kteří těmto hrdinům nesahají ani po kotníky. Při osvobozování Československa padlo 144 tisíc rudoarmějců, v pražské operaci jich padlo 8 tisíc. Po celém světě jsou rozesety hroby těchto hrdinů.
V podobném duchu mluvil i Milan Krajča, který si plánuje 75. výročí osvobození naši vlasti připomenout důstojně tak, že zabrání tomu, aby se v Praze opakovaly zločiny, kterých byli svědky i na Ukrajině. Ničili tam památky a skončilo to válkou proti vlastnímu obyvatelstvu.
I Josef Skála pokračoval v naběhlém narativu. Součástí hybridní války se stala už i historie druhé světové války. Druhá světová válka odhaluje pravdu o celém 20. století – ukazuje, kdo měl v plánu nás poněmčit nebo vyhubit, kdo nás vydal napospas bestiálnímu režimu a kdo nás musel zachránit za cenu tolika obětí. Banda darebáků se snaží sochu Koněva znesvětit. Šlape po platné mezinárodní smlouvě, která je nadřazena našim zákonům. Většina společnosti si to nepřeje.
Narativ II. Už si nepamatujeme, kdo nás osvobodil v II. světové válce
V jíž zmíněné publikaci zaměřené hlavně na ukrajinské prostředí zmiňují, že jedním z narativů ruské propagandy je připomínání, že Ukrajina zapomněla, kdo porazil nacisty. Podobnou paralelu lze shlédnout i v českém prostředí.
Odborníci, jako již zmíněná Yana Prymachenko, říkají, že Ukrajinci stále pamatují, jak vysokou cenu zaplatili ve válce, kterou způsobily geopolitické ambice Hitlera a Stalina. Podepsání paktu Molotov-Ribbentrop dne 23. srpna 1939 otevřelo cestu k druhé světové válce a odhaduje se, že v ní zemřelo 10-14 milionů lidí. Ale celkový počet obětí se špatně kalkuluje, protože stále není přístup k archivním materiálům. Hlavní informace o Rudé armádě jsou stále drženy v tajemství v archivech Ministerstva obrany Ruské federace. Mají k nim přístup jen ruští vojenští historici.
Rusové si vyhrazují exkluzivní práva na to, kdo porazil nacisty v druhé světové válce, ale často to nekoresponduje s historickými fakty. Ukrajina, Polsko a Bělorusko zaplatily jednu z nejvyšších cen ve válce. V Rudé armádě bojovalo 7 milionů Ukrajinců, což je asi 23 % celkové velikosti Ozbrojených sil SSSR. Z nich 3,5-4 miliónů položilo ve válce svůj život. 2,5 milionů Ukrajinců obdrželo ocenění a medaile za účast ve Velké vlastenecké válce. Ukrajinci bojovali i v antihitlerovských koalicích a byli součástí polské armády, kde bylo 106-112 tisíc etnických Ukrajinců. Ukrajinci bojovali také po boku Američanů, bylo jich až 80 tisíc. V kanadské armádě jich bylo 35-50 tisíc. Ve Francouzské cizinecké legii bojovalo 5 tisíc Ukrajinců.
Polsko si navíc dobře pamatuje, co na jejich území provedli Němci a Sověti 22. srpna 1939 v Brestu. I jak 5. března 1940 komunisté odsoudili k popravě 25 700 polských zajatců bez soudu a vyšetřování.
Jaromír Vašek uvedl velmi vzácnou návštěvu – dětský pěvecký sbor Eťud-Tais z Alčevska z Luhanské lidové republiky. Ten má 30 členů, ale v září nabrali nové děti, tak už jich je 60. Nejstarší děti sboru se podařilo dostat do České republiky, a to děvčata z kvarteta Molodo Zeleno (Mladí Zelení – Lejla Abudan, Sofia Potapova, Alina Povolocká, Violetta Vatanina). Sbor vystupuje na oslavách různých socialistických svátků.
Minulou neděli měli koncert na Moravě, v sobotu 9. listopadu v 16:30 hodin vystoupí v pražské budově ÚV KSČM v zasedací místnosti č. 66. Od 17:30-17:45 bude následovat beseda.
Účastníci protestu následně položili květiny a svíčky před sochu maršála Koněva a ve společném průvodu se vydali před budovu Velvyslanectví Ukrajiny za pokřiku „Ne fašismu!“, „Banderu tu nechceme!“, „No passaran!“ a „Koněva nedáme!“ Ruky svírali v pěst a nad hlavami jim vlály vlajky KSM, Levé perspektivy či Doněcké lidové republiky.
Poté se slova ujal opět Nikola Čuřík, podle kterého fašizující tendence vidíme v mnoha zemích, ale na Ukrajině dosáhly jiné dimenze. Ukrajinský premiér Oleksij Hončaruk navštívil koncert neonacistické metalové kapely Sokyra Perun a pózoval před jejich banery. Zároveň popřel, že by fandili proruským nebo jiným silám, fandí všem antifašistům jakékoliv národnosti.
Jaromír Vašek se opřel do slibů prezidenta Zelenského, který sliboval, že zastaví palbu na Ukrajině a zavládne mír, jenže válka na Donbase stále pokračuje. Navíc Zelenskyj má za sebou také skutečného oligarchu, Ihora Kolomojského. Útoky ukrajinských vojáků míří na celou infrastrukturu a střílí i po školách a školkách, a to i během vyučování, takže se děti učí v krytech nebo naopak doma. Většina obyvatel Donbasu chce jít do Ruska nebo mít samostatný stát, i s lupou v ruce by jste stěží hledali člověka, který by se chtěl vrátit na Ukrajinu.
V květnu 2018 založili v Luhansku (oni říkají Lugansku) české kulturní centrum Julia Fučíka, které pracuje ve prospěch kulturních vztahů mezi lidem České republiky a LLR a DNR. Luhanský kulturní soubor z Alčevska díky tomu přivítal do Prahy.
Narativ III. Krym, Donbas a jihovýchod Ukrajiny by měl patřit k Rusku
V publikaci, o kterou se v tomto článku opíráme, se rozebírá i narativ, že většina obyvatel z Donbasu se chce připojit k Ruské federaci.
Některé ruské zdroje říkají, že většina obyvatel Donbasu a jihovýchodu Ukrajiny se identifikují jako etničtí Rusové. Podle výpočtu webové stránky Nakanune.ru je „novoruská populace z více než 80 % ruská“, nebo že pro zlepšení statistik dochází na Donbase k násilné ukrajinizaci, ale donbaská ruská povaha je silnější. Tvrzení, že Donbas patří do ruského světa se začala na sociální síti VK objevoval po smrti proruského separatisty Motoroly, „symbolu Ruské národní osvobozenecké války v Novorusku“, který „chránil ruskou doněckou zemi před ukrajinskými okupanty“. V tomto narativu jsou Ukrajinci označováni za ty, kteří jsou okupanti a agresoři ve své rodné zemi. (Yaroslav Hrytsak)
V okupovaných částech Ukrajiny lze samozřejmě najít mnoho lidí, kteří se chtějí vrátit na Ukrajinu. Nejznámější je případ Oleha Sencova či Volodymyra Balucha z vesnice Serebrjanka na Krymu. Podle režisérky Anžely Rudenko z Rádia Svoboda během natáčení dokumentu o Baluchovi vyplynulo, že takových lidí v oblasti je více, ale jsou zastrašeni to říkat nahlas. Lidé na ulici si nepovídají, aby náhodou neřekli něco, kvůli čemu by je někdo udal ruským bezpečnostním službám. I o tragickém osudu krymských Tatarů píšou média celého světa. Není potřeba proto hledat takové lidi s lupou.
Premiér na koncertě neonacistické kapely
Ukrajinský premiér Oleksij Hončaruk pozdravil veterány na koncertě neonacistické kapely Sokyra Perun v noci 14. října 2019, kterou měl uspořádat obviněný z vraždy novináře Olesa Buziny Andrej Medvedko.
Později Hončaruk pro média uvedl, že nikdy písně této kapely neslyšel a není ani jejím fanouškem. Na koncert přišel na pozvání Svazu veteránů pouze z úcty k nim. Věří, že veteráni jsou lidé, kteří pro naši zemi udělali hodně a proto jejich pozvání přijal s respektem. Také tvrdí, že se nejednalo výhradně o koncert kapely Sokyra Perun, ale vystupovaly tam i jiné kapely.
Vystoupení Hončaruka je ke shlédnutí zde.
Wilhelm Feigl z KSM se zúčastnil cesty mladých komunistů na Donbas a vyslechl si zde svědectví přímých účastníků událostí z roku 2014. Zjistil, že válka na Donbase začala podobně, jako se teď děje u nás. Ty paralely jsou očividné. Když se kapitalismus hroutí do krize, zavádí eliminaci svých hlavních hrozeb, jako zakazování komunismu a antiimperialistů. Vzpomíná opatření Polska proti komunistům, či usnesení Evropského parlamentu, které přirovnává komunismus k fašismu a podporuje zákazy komunistických symbolů. U nás probíhají útoky na pomníky rudoarmějců, jako byl ten v Ostravě, ale je tu i boj proti soše Koněva. Jako komunisté bojují za to, jak se budou vykládat dějiny, nebojují za sochu Koněva, ale za legitimitu socialistického budování, socialistické myšlenky a nesmějí prohrát.
Čuřík následně četl jména obětí v Domu odboru v Oděse.
Reakce ukrajinského velvyslance
Ukrajinský velvyslanec Jevhen Perebyjnis později večer na sociální síť Twitter napsal: „Nevím proč, ale komunisté a jiní obdivovatelé „lenina-stalina-ruska“ každý rok přicházejí slavit výročí tzv. Říjnové revoluce před naší ambasádu. Vždyť my v Ukrajině máme komunistickou ideologii, stejně jako nacistickou, zakázanou a „vřsr“ určitě neslavíme.“
Tento protest nebyl první, koná se každý rok. Reportáž z minulého ročníku si lze přečíst na následujících odkazech:
Všechny díly: [1], [2], [3], [4], [5], [6], [7], [8], [9], [10]
Odkazy:
[1] Re-Vision of History s podtitulem Russian Historical Propaganda and Ukraine / Y. Hrytsak et al.; ed. By V. Yermolenko. – Kyiv : K.I.S., 2019. – 92 p., ISBN 978-617-684-247-7, [dostupná online]
