Dnes jsou tomu čtyři roky, kdy nás navždy opustil náš první polistopadový prezident Václav Havel. Stovky lidí si jeho památku přišly se symboly srdcí připomenout na Pražský hrad, kde mimo jiné krátce prohovořil i bratr Václava Havla. V souvislosti s pietní akcí přijal Hrad bezpečnostní opatření, během kterého do areálu byly vpouštěny jen ty osoby, které se podrobily prohlídce. Jedná se tak o jedno z dalších politických gest, které veřejnosti jasně říká – xenofobie do Hradu smí, láska a pravda nikoliv.
Všechny vstupy do Pražského hradu hlídali policisté a ozbrojení vojáci. Do areálu směly jen osoby, které se podrobily prohlídce detektorem kovů a osobní prohlídce zavazadel. Před vstupem do areálu Hradu se tak utvořila dlouhá fronta lidí a mnozí z nich se nakonec rozhodli na Hrad nejít. Někteří šprýmaři z davu provolávali: „Já jsem příznivcem Konvičky, mohu jít přednostně a bez kontroly?“ O několik dní dříve se totiž na stejném místě konala nenávistná demonstrace proti islámu a Hrad žádná bezpečnostní opatření nepřijal.
My jsme se kontrole podrobili ze zvědavosti. S policisty se povídalo celkem příjemně, z jejich strany o úmyslné obstrukce rozhodně nešlo, plnili pouze své úkoly a to i s otevřeným přiznáním, že tam vlastně stojí kvůli politické zvůli. Nepopírali, že tato opatření byla přijata jen a jen kvůli pietnímu pochodu za zemřelého polistopadového prezidenta a při jiných shromážděních se nedělají. Při vstupu do Hradu nám tolerovali pepřový sprej a nic proti němu ani neměli, při kontrole blikající tyčinkou jsme z kapes museli vytáhnout klíče. Horší chvilka nastala, když jsme museli sundat i baťohy, položit je na mokrou zem a nechat policisty prohlížet naše osobní věci se svítilnou v ruce. Naštěstí jsme u sebe neměli nic, za co bychom se mohli stydět.
Když se nám podařilo kontrolou projít, na každém kroku jsme potkávali ozbrojené vojáky. Nejvíc jich bylo u katedrály svatého Víta, kde plápolalo několik málo svíček. Původně jsme chtěli jít až k bráně a prohlídnout si svíčky z blízka, ale vojáci a nějací pánové v civilu se kolem nás shlukli a velmi přísnými pohledy beze slov nám naznačovali, že máme jít pryč. Člověk si najednou nebyl ničím jistý a přeci jenom oni měli zbraně a my ne…
Hrad byl toho večera velmi opuštěný a tichý. Jindy zde proudí davy turistů od časných ranních hodin až po uzavření areálu, ale dnes tu procházelo tak nanejvýše deset lidí.
