Skupina ekonomů sdružená v Laboratoři světové nerovnosti vydala na konci roku 2017 výroční zprávu o nerovnosti ve světě. Nepřekvapí, že jako nejlepší místo pro život v ní vychází Evropská unie, zajímavější je, že Čína a Rusko si vedou lépe než USA. Zpráva zdůrazňuje význam států a jejich politik pro vývoj nerovnosti a kritizuje ničivé následky rozsáhlých privatizací, probíhajících od konce sedmdesátých let 20. století.
Zpráva je k dispozici v osmi jazycích: anglicky, francouzsky, španělsky, německy, rusky, arabsky, hindsky a čínsky. Ukazuje, že největší nerovnost panuje na Blízkém východě a nejmenší v Evropě. V USA a v Kanadě je vyšší než v Rusku a Číně.
Největší část růstu světového bohatství si přivlastňují ti nejbohatší. Podíl chudší poloviny lidstva na světovém růstu odpovídá hospodářskému vzestupu rozvojových zemí a dosaženým úspěchům v boji proti extrémní chudobě. Nejméně rostly v posledních desetiletích příjmy globální střední třídy, která zahrnuje chudších 90 % populací vyspělých zemí v Evropě a Severní Americe.
Částečně tak lze snad pochopit klesající ochotu chudší části obyvatel vyspělých zemí pomáhat lidem ze zemí chudých. Nenávist nebohatých vůči chudým je ovšem tragickým případem chybné volby cíle — je trapné závidět chudší polovině lidstva, že dohromady získala z celkového světového hospodářského růstu ani ne polovinu toho co pouhé 1 % nejbohatších.
Podíl 1 % nejbohatších na celkovém národním příjmu ve vyspělejších zemích světa od osmdesátých let 20. století vzrostl, zatímco v méně rozvinutých zemích s největší nerovností, jako Brazílie, Blízký východ nebo subsaharská Afrika, se drží na více méně stálé vysoké úrovni. V Indii se po výrazném růstu ustálil mírně nad úrovní subsaharské Afriky, v Rusku vylétl během 90. let 20. století až k hodnotám Blízkého východu a Brazílie, ale v první dekádě 21. století poklesl na úroveň subsaharské Afriky, kde se v posledních letech drží. Stejné úrovně dosáhl podíl 1 % nejbohatších na celkových příjmech Spojených států amerických. Nejmenší část národního příjmu si 1 % nejbohatších přivlastňuje v Evropě, poměrně nízký je tento podíl i v Číně.
Když roste podíl 1 % nejbohatších, podíl 50 % nejchudších klesá. Ve srovnání jednotlivých zemí nicméně vidíme některé rozdíly. Evropa z něj opět vychází jako světový ostrov rovnosti, podíl chudší poloviny obyvatelstva na celkových příjmech je tu nejvyšší. Nejnižší je na Blízkém východě, v Brazílii ovšem dosahuje mírně vyšší úrovně, shodné se subsaharskou Afrikou. Na stejnou úroveň poklesl v USA. V Číně je podíl 50 % nejchudších na celkovém příjmu podobný jako v Indii, v Rusku o trochu vyšší.
Zpráva dává příjmovou nerovnost do souvislosti s nerovností majetkovou. Zejména kritizuje rozsáhlé privatizace, prosazované od konce 70. let 20. století, které přesouvají majetek z veřejné sféry do soukromé. Poměrnou úspěšnost Evropy v regulaci nerovnosti přičítají státním službám, které zvyšují životní úroveň i příjmy chudší části obyvatelstva, například školství. Privatizace ovšem vedly k tomu, že státy dnes mají prakticky nulový majetek, nebo jsou dokonce zadlužené, a tak ztrácejí schopnost poskytovat své služby.
Data použitá ve zprávě jsou dostupná na webu wid.world. Tam je možné například prohlížet grafy vývoje příjmů nejbohatších a nejchudších v jednotlivých zemích — aspoň v těch, pro které jsou všechna data k dispozici.
Ze Západní Evropy si můžeme prohlédnout vývoj ve Francii od roku 1900 do roku 2014. Podíl nejbohatšího 1 % (modře) tam klesal, a podíl chudší poloviny obyvatelstva (červeně) rostl, především od 20. let do roku 1945. Během 50. let příjmová nerovnost ve Francii mírně rostla, v 60. začala výrazněji klesat. Poklesu nerovnosti učinila přítrž neoliberální kontrarevoluce na konci 70. let, ale ke katastrofálnímu nárůstu nerovnosti nedošlo. Podíl nejbohatšího 1 % na národním příjmu se dnes pohzbuje kolem úrovně 50. let, podíl nejchudších 50 % dokonce od 90. let mírně vzrostl a přiblížil se zpátky k 70. letům.
S francouzskou rovnostářskou idylou kontrastuje obraz USA od roku 1913 do 2014. Podíl 1 % nejbohatších (modře) na celkových příjmech země tam prochází občasnými velkými výkyvy, zejména ve 20. a 30. letech, ale v zásadě setrvale klesá do 70. let 20. století, a pak zase, s výkyvy již menšími, setrvale stoupá zpátky na úroveň počátku 20. století. Podíl chudší poloviny obyvatestva na celkových příjmech (červeně) je evidován až od 60. let, a tak je na něm v grafu vidět jen velmi krátký růst. Klesat začal už na začátku 70. let, když podíl 1 % nejbohatších klesat přestal. Obzvlášť varovné je, že růst nerovnosti v USA bude zřejmě pokračovat — zárukou toho je čerstvá Trumpova daňová reforma.
Na tom, jaký podíl z ruských příjmů šel kdy 1 % nejbohatších (modře) a jaký chudší polovině obyvatelstva (červeně) mezi roky 1905 a 2015, si můžeme povšimnout několika zajímavostí. Pokles nerovnosti v Rusku začal nejpozději už s revolucí roku 1905, možná i dřív, na grafu není vidět nic, co by ukazovalo na vliv Velké říjnové socialistické revoluce 1917. V době stalinismu nerovnost v Sovětském svazu naopak mírně rostla, k jejímu poklesu, zejména k výraznému zvýšení podílu nejchudších 50 % na příjmech země, došlo mezi roky 1956 a 1968. Po dvaceti letech stagnace začala příjmová nerovnost růst už v roce 1988, tedy spolu s prvními náznaky politických změn, ještě před pádem komunistických režimů a rozpadem sovětského bloku. Propad podílu chudší poloviny Rusů se zastavil ještě za Borise Jelcina, mírný skokový nárůst tohoto podílu odpovídá druhému, nedokončenému Jelcinovu prezidentskému období. Podíl 1 % nejbohatších ovšem přestal růst až za Vladimira Putina (a jeho částečný propad spadá do prezidentského období Dmitrije Medvěděva).
Data pro Čínu jsou k dispozici jen od roku 1978. Vidíme podobný pokles podílu chudší poloviny obyvatel na příjmech země (červeně) a nárůst podílu nejbohatšího 1 % (modře) jako v Rusku, vývoj je však plynulejší a prozatím se zdá, že se oba podíly ustálily okolo 15 %.
Indie se nápadně podobá USA, a to nejen tím, že údaje o příjmu nejchudších 50 % jsou tam k dostupné až od pozdější doby než ty o příjmu nejbohatšího 1 %.
Pro Česko nejsou dostatečná data k dispozici, ale Východní Evropu mezi důkladně prozkoumanými státy zastupuje Polsko, byť pouze od roku 1983. Stejně jako v Rusku následuje po období socialistické rovnosti, kdy 50 % nejchudších Poláků vydělávalo dohromady „závratných‟ 30 % celkových příjmů země, postkomunistický nárůst nerovnosti, ten se však narozdíl od Ruska ustálí bez větších otřesů na běžných evropských poměrech podobných Francii.
Vidíme, že pro každého, kdo nepatří k majetné elitě, je nejpříznivější částí světa Evropa a nejlepší strategií do budoucna držet se Evropské unie. Napodobováním Ruska ani Číny bychom si nepolepšili, i když některé zajímavé náměty pro inspiraci bychom tam najít mohli. Oproti tomu USA jsou především odstrašujícím příkladem tragicky chybné hospodářské a sociální politiky a rozhodně není žádoucí podřizovat Evropu jejich vlivu.
