Čtvrtek 6. října, 2022
Evropský rozhled

Dnešní 17. listopad: Osobnosti promluvily o svobodě

Na pražském Albertově se sešly tisíce lidí, aby společně uctily památku 17. listopadu. K pamětním deskám se studenti s rektory dostali až dvaadvacátého, protože sedmnáctý listopad jim byl ukraden extremistickým hnutím docenta Konvičky, který vnímá svobodu jen jako obhajobu pro šíření nenávisti k náboženským menšinám – nově s podporou prezidenta republiky Miloše Zemana.

 
2015_11_22_Albertov_01
 

Studenti svůj zpožděný Mezinárodní den studentstva zahájili zpěvem studentské hymny Gaudeamus igitur, následovaly projevy významných akademiků a zástupců studentů, poté studenti zpívali českou hymnu a pokládali květiny a zapalovali svíčky u pamětní desky, přesně tak, jak by to udělali i 17. listopadu 2015.

Více než kdy jindy si účastníci pietního shromáždění uvědomovali, že demokracie není zadarmo a že za svobodu se musí bojovat nejen 17. listopadu, ale každý den našeho života.

Akci přišlo podpořit odhadem 5 tisíc účastníků, což je mnohem více, než kolik jich přišlo 17. listopadu podpořit extrémistické ideje prezidenta Zemana a Konvičkova hnutí. Mezi nimi byl přítomen i Muneeb Alrawi, předseda Ústředí muslimských obcí v České republice.

Akci zaštítili někteří rektoři vysokých škol, jmenujme rektora Jihočeské univerzity Libora Grubhoffera či rektora ČVUT Petra Konvalinku.

 
jedna
 
David Hurný z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy

 
David HurnýVážení studenti, vážení přátelé,

dovolte mi, abych řekl pár slov jménem studentů Přírodovědecké fakulty. Mezinárodní den studentstva je každoroční připomínkou událostí roku 1939 a 1989. Připomeňme si tato významná data.

V roce 1939 si český národ připomíná 28. říjen jako den založení Československa. Součástí byly poklidné studentské demonstrace hlásící se k demokratickým principům první republiky. Nacistickými okupanty však byli zavražděni student medicíny Jan Opletal a pekařský učeň Václav Sedláček. Pohřební průvod Jana Opletala vycházel právě odsud z Albertova.

Následné demonstrace se zúčastnily tisíce lidí, kteří protestovali proti okupaci. Reakcí okupantů bylo uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939, hromadné zatýkání studentů a popravy devíti jejich vedoucích představitelů. Útrapy koncentračních táborů nepřežilo asi dvanáct set ze zatčených studentů.

Události 17. listopadu si také občané připomněli roku 1989. Povolené pietní shromáždění studentů přerostlo v protikomunistickou demonstraci, jež byla nemilosrdně potlačena. Právě tento zásah se stal impulsem pro společenské změny vrcholící později pádem komunistické moci a vznikem demokratického státu.

Listopadové události v obou případech představovaly boj s totalitou, netolerancí a násilím. Oprávněně jsou tak symbolem svobody. Byli to studenti, kteří sebrali odvahu a vystoupili ve jménu svobody a lepší budoucnosti. A společnost je následovala. Z tohoto důvodu je pro nás 17. listopad každoročně symbolem sounáležitosti našeho národa jako celku. Je naším posláním a povinností si připomínat události, které se staly 17. listopadu 1939 a 1989.

Získanou svobodu a demokracii nelze brát jako samozřejmost, ale je potřeba si jí vážit a pečovat o ní pro budoucí generace. Nedovolme, aby 17. listopad byl kýmkoliv účelově zneužíván pro jeho dílčí politické a ideologické zájmy. Odsuzujme populismus a šíření lží, vyzývejme k poklidné kritické diskusi a sami se do ní zapojujme. Diskutujme o aktuálních tématech na základě ověřitelných faktů. Vyvarujme se extremismu, ale též jednoduchého nálepkování názorových oponentů. Buďme, stejně jako naši předchůdci, aktivní, ale zároveň i pokorní. Buďme hybnou silou společnosti a důstojně se tak přihlasme k odkazu 17. listopadu.

Děkuji za pozornost.

 
dva
 
Docent Mikuláš Bek, rektor Masarykovy univerzity

 
Mikuláš BekDobré odpoledne, dámy a pánové,

dovolte mi, abych vás pozdravil jménem akademické obce Masarykovy univerzity.

Je pravda, že mi Češi jsme plebejský národ. Z důvodu historických jsme přišli nejprve o elity aristokratické, později o elity měšťanské. Kořeny každého z nás sahají do nějaké venkovské chalupy. To naše plebejství má ale dvě stránky.

Jednou z nich je plebejství lokajské. To je to plebejství, které se krčí před vrchností, plebejství, které se krčí před despociemi, ať už byly historicky na západ nebo na východ od nás. To je plebejství, které se odreagovává na těch, kteří jsou slabší, ať už to byli v minulosti Židé, nebo jsou to dneska možná uprchlíci.

To je lokajství, které nemá úctu k pravidlům. Zejména tehdy, když se nikdo nedívá, nebo když je si jisto tím, že je beztrestné je porušovat.

Vedle toho ale existuje plebejství svobodné. Plebejství osvobozené prací a vzděláním, jehož symboly byly třeba Palacký, Rieger nebo Masaryk. To je plebejství, které je hrdé, sebevědomé a připravené pomáhat slabším. A úkolem vysokých škol je pomáhat nám najít cestu k tomu, aby v nás všech vítězilo to svobodné plebejství, nejen to plebejství lokajské.

Ať žije svoboda!

 
tri
 
Profesor Petr Konvalinka, rektor ČVUT
 

Petr KonvalinkaDobré odpoledne,

dámy a pánové, milé studentky, milí studenti, vážení přítomní,

dovolte mi, abych vás pozdravil jménem akademické obce Českého vysokého učení technického v Praze a poděkoval vám za to, že jste přišli v takovém počtu. Vážím si toho.

17. listopad je označován jako den boje za svobodu a demokracii. V roce 1939 za svobodu a demokracii umírali studenti na ulicích i v koncentračních táborech. V roce 1989 byli biti studenti na ulicích, protože chtěli svobodu a demokracii. A bohužel budeme muset i my za svobodu a demokracii znovu bojovat. Pomůžeme vám s tím!

Děkuji,

ať žije svoboda!

 
ctyri
 
Profesor Libor Grubhoffer, rektor Jihočeské univerzity

 
Libor GrubhofferDobré odpoledne,

vážení a milí, dámy a pánové,

dovolte, abych vás také já přivítal za sebe i za akademickou obec Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

V úterý 17. listopadu jsme si připomněli památku Jana Opletala a dalších obětí fašistické totality. Museli položit svůj život, aby pan profesor Bělehrádek, první rektor Karlovy univerzity těsně po druhé světové válce hned v květnu, mohl přivítat první studenty nové generace svobodných studentů zde v Praze na Karlově univerzitě.

Bohužel svoboda trvala krátkou dobu, nastoupila totalita jiná, totalita komunistická, neméně vynalézavá ve svých zrůdnostech. A tak další oběti studentů a akademických pracovníků, profesorů vysokoškolských, strádalo, umíralo a přicházelo o svoje zdraví například v uranových dolech. A tak to šlo dál, až do normalizace. Normalizace byla zakončena zde na kultovním místě našeho národa, na našem Albertově.

Já bych chtěl vyjádřit velké díky dnešní generaci univerzitních vysokoškolských studentů. Vždyť v lepším případě byli teprve čerstvě na světě. A přesto jsou tady, přesto dokázali toto skutečné setkání zde na Albertově uspořádat. To je obrovská věc, protože to znamená, že existuje mezigenerační paměť. Mezigenerační paměť, která jediná může zajistit, abychom byli vždy ve střehu. Vždy připraveni demokracii a svobodu bránit a znovu se za ní být.

Děkuji ještě jednou dnešním studentům! A vězte, že mi kantoři, nejenom rektoři, ale spousta kantorů je na vaší straně, jsme na jedné lodi.

Ať žije svoboda!

 
pet
 
Profesor Martin Kovář, prorektor Univerzity Karlovy

 
Martin KovářMilé studentky, milí studenti,

přeji vám hezké nedělní odpoledne. A protože mám text, který pro vás napsal pan rektor Zima, tak ho s dovolením budu číst, protože to je jeho text a nebudu mluvit svými slovy.

Milé studentky, milí studenti, kolegyně a kolegové, přátelé,

zdravím vás všechny tady na Albertově, který má pro vás vysokoškoláky i pro nás, vaše kantory, tak mimořádný význam. Zdravím vás a jsem rád, že jste se dnes sešli v místech, která jsou neodmyslitelně spjata s moderními českými dějinami, s bojem studentů za svobodu.

Velmi mě mrzí, že tu dnes vzhledem k plánované cestě do zahraničí nemohu být s vámi. Zdravím vás proto aspoň na dálku. Jsem s vámi a vyjadřuji vám plnou podporu.

To, že ne všem z nás byl 17. listopadu právě v tento památný den umožněn přístup na tato místa, pokládám za bezprecedentní příznak toho, že demokracie se vším, co k ní patří, není nikdy zcela v bezpečí. Hodnoty naší civilizace totiž neohrožují jen strůjci odporných teroristických útoků, ale i ti, kteří těchto činů zneužívají k rozmíchávání primitivní nenávisti.

Proti prvním, i proti těm druhým, musíme nekompromisně bojovat. Dnes se tu naopak ve velkém počtu sešli lidé, jimž jsou principy, na niž stojí demokratické společenství na celém světě, vlastní. Což mě naplňuje optimismem a také odvahou, nadějí. Nadějí v to, že odkaz 17. listopadů, spojení se svobodou, bojem za lidská práva, vládou zákona, toleranci a lidskost za všech okolností obhájíme.

Děkuji vám a věřte, že jsem s vámi,

Tomáš Zima

 
sest
 
Docentka Mirjan Friedová, děkanka Filosofické fakulty Univerzity Karlovy

 
Mirjam FriedováDobré odpoledne,

milí studenti, milí kolegové, vážení a milí spoluobčané a přátelé,

já se omlouvám, že budu trošku číst ze svých poznámek, jsem jednak roztržitá akademička, mohla bych zapomenout, co mám na srdci, a jednak jsem byla týden v zahraničí pracovně a nestačím se divit, co všechno se stihlo udát za ten krátký týden, tak jsem z toho i trošku rozrušená.

Jsme tady dneska protože slavíme letos 26. výročí, dvacet šest let od listopadu 1989. Dvacet šest let, to je věková hranice, kdy v Česku obvykle studenti ukončují vysokoškolská studia, kdy člověk opouští studentský život a přechází definitivně do dospělé společnosti a stává se dospělým členem naší společnosti. Univerzity tuhle proměnu stvrzují aktem promoce a při té promoci my vždycky našim čerstvým absolventům připomínáme hodnoty, kterými se ta dospělost vyznačuje, a tyhle hodnoty bych tady dnes společně s vámi ráda připomněla celé naší společnosti.

Dospělost se vyznačuje zodpovědným samostatným úsudkem založeným na schopnosti kriticky přemýšlet o sobě i o světě. A zejména v době spekulací a paniky je strašně důležité hledat spolehlivé zdroje, rozpoznat informovanou analýzu od zkratkového uvažování a politické demagogie.

Dalším ze znaků dospělosti je i přijetí zodpovědnosti, být aktivním členem občanské společnosti. To znamená aktivně kultivovat náš společný veřejný prostor, protože veřejný prostor je prostě prostor nás všech a všichni jsme za něj zodpovědní. Svět se mění, mění se velmi rychle, až překotně a samozřejmě nás tím staví před strašnou spoustu nových a obtížných výzev. Hledejme společně nejlepší řešení.

Ale zároveň nezapomínejme, že i v tomto proměnlivém světě jsou věci, které se prostě nemění a měnit se nesmí. Myslím hodnoty jako lidskost, solidaritu, vzájemný respekt a svobodu. Musíme tyhle hodnoty chránit a prát se za ně za každých okolností.

A tohle říkám s plným vědomím toho, že jsme-li dospělá společnost, nesmíme se nechat snadno zastrašit, jakkoliv to může být mnohem těžší než dřív, teď, když máme čerstvě v paměti pařížské události a já bych tady ráda připomněla i bejrútské události a malijské události. Nesmíme se nechat zastrašit. Nesmíme dovolit obyčejnému strachu, abychom zapomněli na to, že je třeba proti zlobě bojovat lidskostí, proti strachu odvahou, říkat někdy i nepohodlné věci, že proti zášti máme bojovat láskou, proti nenávisti a pomstychtivosti prosím bojujme odpuštěním a proti demagogií odborností a vzdělaností.

Jedním z úkolů univerzit je studenty, absolventy a potom i celou společnost na tohle všechno připravit a připomínat, na jakých pilířích má naše společnost stát. Proto jsme tady dnes, abychom české společnosti připomněli hodnoty 17. listopadu, tentokrát důstojně, a bez účasti lidí, kteří propagují naprosto nepřijatelné extrémistické postoje.

Na závěr mi dovolte připomenout, že tohle nejsou jenom slova. Jménem Filosofické fakulty Univerzity Karlovy vás velmi srdečně zvu na týden diverzity, který se koná příští týden od pondělí 23. do čtvrtka 26. na filosofické fakultě, kde formou přednášek, kulatých stolů, uměleckých představení a společných vycházek otvíráme, nabízíme širokou debatu o potřebnosti propojování rozdílných názorů, rozdílných prostředí a debatu o migraci, o veřejném diskurzu o migraci, debatu o roli univerzit a o roli angažovaného intelektuála v naší společnosti, která se braní, chce se bránit aroganci moci. Budeme moc rádi, když se k našemu přemýšlení a zamýšlení nad všemi těmito věcmi přidáte, rádi vás tam přivítáme a teď vám především všem děkuji, že jste přišli dneska.

 
sedm
 
Bohuslav Gaš, děkan Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy

 
Bohuslav GašDobrý den,

kolegyně a kolegové, dobrý den, dámy a pánové,

vítám vás na Albertově. V těch místech, kde nyní stojíme, tak tato místa pravděpodobně navštívil v roce 1348 král Karel, když zde zakládal Nové Město pražské. A bylo to ve stejný rok, kdy byla založena univerzita a ostatně zdi toho města, hradby, jsou tady kousíček nad námi.

A král Karel tady také založil kostely, kláštery, například kostel Panny Marie a svatého Karla Velikého, kde byli kanovníci svatého Augustýna, nebo kostel svatého Apolináře Už tehdy tento prostor byl prodchnut duchem vzdělanosti. A taky tady založil vinice na albertovských stráních. A možná, že výnos z těchto vinic popíjel král Karel s Buškem z Vilhartic.

Pak tady také tato místa určitě, myslím dvakrát, navštívil František Josef I., když se rozhodl, že v těchto místech postaví univerzitní kampus. A postavil mnoho ústavů univerzitních. Já třeba začnu z této strany:

Matematický ústav, Fyzikální ústav, Hlavní ústav patologie a anatomie, tam na konci Studničkovy ulice Hygienický ústav, Fyziologický ústav, Přírodovědecký ústav, za ním dva chemické ústavy – český a německý, v polovině ulice Albertově Purkyňův ústav a na konci je Revmatologický ústav.

Udělal dost práce, to je pravda.

Od té doby tady působí spousta studentů a učitelů. A chodí na zkoušky, chodí na přednášky, je tady prostě studentský život. Studenti tady prožívají první lásky. A jsou to studenti, kteří jsou zrcadlem společnosti, kteří mají nezávislý názor, kteří jsou schopni odhalit zlo a bezpráví jako jedni z prvních. Ale nejen odhalit, ale také se mu postavit. A postavit se mu v okamžicích, kdy zbytek národa je zastrašen nebo otupělý.

Právě v těchto místech byl pohřeb Jana Opletala. Bylo to 15. listopadu a rakev byla vynesena z Hlavova ústavu, byla naložena na pohřební vůz tady v těchto místech a v tu chvilku se v tom obrovském davu, který tady byl, rozezněla československá hymna. Lidi zazpívali československou hymnu. A tato demonstrace se pak změnila v krvavá jatka, kdy byli rozehnáni účastníci této demonstrace, účastníci pohřbu. A ještě krutější odveta potom přišla o dva dny později, kdy německé nacistické bezpečnostní složky vtrhly na koleje a odvlekly přes tisíc studentů do koncentračních táborů a devět studentských vůdců bylo bez soudu zastřeleno. To byl teror, to byl nacistický teror.

O padesát let později tady byla další demonstrace, možná tak velká jako je teď, možná ještě větší, kdy si studenti připomínali ty těžké doby před padesáti lety. A jednak chtěli si připomenout ty těžké doby před padesáti lety, a jednak také vystoupili proti komunistickému režimu a jejich heslo bylo „Kdo, když ne my?“ a „Kdy, když ne teď?“.

Ano, bylo to 17. listopadu, dneska je ovšem dvaadvacátého, o pět dní později. Ano, měli bychom toto výročí připomínat 17. listopadu. Já jsem tady 17. listopady byl a snažil jsem se hrstku studentů tam u těchto dveří dostat k té desce, aby tam mohli položit květiny. Bohužel ochranka pana prezidenta nám to nedovolila a já to nijak nezazlívám veliteli ochranky, protože ten dělal svou práci a dělal jí dobře. Byl to sympatický člověk a myslím, že splnil svůj úkol. Ale problém byl někde jinde. Problém byl v tom, že ten den tady byli jiní lidé, kteří možná mluvili o nějakých tématech závažných, které jsou závažné v dnešní době, ale ani v jednom projevu nezmínili slovo student. A to není dobře.

Proto se snažíme tuto věc napravit dneska a pro příští rok jí nesmíme dovolit. 17. listopad patří studentům! Albertov patří studentům!

 
osm
 
Barbora Stuhlová, místopředsedkyně Studenské komory Rady vysokých škol

 
Barbora StuhlováVážené studentky a studenti, milí přítomní,

je mi velkou ctí, že tady dnes před vámi můžu vystoupit a promluvit. Dnešní setkání je výjimečné především tím, že posouvá hranice kontinuity s historií dál za hranice běžných pietních setkání.

Ukazuje, že myšlenky pulsující v letech 1939 a 1989 nevyprchaly a nejsou jenom frázemi, které si každý rok připomínáme. Skutečnost, že se během několika málo dní dokázali propojit studenti a vysoké školy ze všech koutů republiky, potvrzuje, že akademické obce a její členky a členové jsou stále tou hybnou silou ve společnosti tak, jak tomu bylo v minulosti. Zvláště pak během historických událostí, které si dnes připomínáme.

17. listopad vždy byl a bude svátkem studentstva. Tím, že jsme se dnes tady sešli dokazujeme, že to není jenom datum, během kterého se musíme zvednout od svých každodenních starostí a přesunout se k památníku. Je to den, během kterého se chceme zvednout, chceme se sejít se svými kolegy a přáteli a chceme si připomenout jedny z nejdůležitějších událostí našich dějin. Chceme vyjádřit úctu těm, kteří bojovali za to, že dnes svobodně studujeme, pracujeme a cestujeme. Také těm, kteří cítili povinnost vyjádřit svůj názor navzdory tomu, jaké důsledky pro ně mohlo mít jejich jednání.

Jistě i za odhodláním Jana Opletala a všech dalších tehdejších studentek a studentů vyjádřit svůj názor a postavit se nacistickému teroru stálo právě takové zdánlivě nepatrné rozhodnutí, o kterém si nikdo z nich v tu chvíli nepomyslel, že může ovlivnit další dějiny.

Ohlas osudu českých studentů z roku 1939 byl ve světě velký. Tím se také tento den stal symbolem odporu studentstva proti teroru a nesvobodě všeho druhu. Smrt Jana Opletala a události obou 17. listopadů mají nadčasový význam. Připomínají nám ideály svobody a demokracie, na kterých dnes stojí naše společnost. Je proto naší povinností předávat toto poselství dál a o svobodu a demokracii dbát.

Já osobně jsem byla v úterý 17. listopadu 2015 mezi několika šťastlivci, kteří se dostali sem na Albertově až k památníku. Nebylo však vůbec lehké projít přes zátarasy. Myslím, že pietní místo tak důležité pro studenty by mělo zůstat v tento významný den volně přístupné.

Do střeženého ohraničeného prostoru byli po přesvědčivých argumentech vpuštěni páni rektoři a po zárukách těchto vážených představitelů univerzit i pár dalších z nás. Zbytek studujících, kteří měli úplně stejné právo uctít památku, se na toto místo nedostal.

Z celé situace jsem měla velmi rozporuplné pocity. O to hůře jsem se cítila o pár hodin později, když jsem se dozvěděla, že se k památníku nedostali ani další studenti, kteří chtěli položit květinu a zapálit svíčku.

Naproti tomu se do prostoru během odpoledne dostali úplně jiní lidé za úplně jiným účelem.

„Hanba,“ vykřikl kdosi z davu.

Ano, hanba. Neschvaluji zneužívání pamětního místa ani času k jakékoliv politické akci, která má navíc populistický ráz. Slovo svoboda je v poslední době čím dál více skloňováno v různých protichůdných pádech a zneužíváno v projevech, které mají xenofobní a rasistický podtext. Každý z nás by si měl uvědomit, že svoboda není jenom naše právo. Je to i povinnost. Je to povinnost nejen čerpat svobodu, ale také jí dávat lidem, kteří sdílí místo v této zemi a na této planetě s námi.

Chceme-li dostát myšlenkám, které pro nás zanechali aktéři historických událostí, které si dnes tady připomínáme, snažme se dostát svobodě v pravém slova smyslu. Nenechme se vystrašit těmi, kteří se nás snaží každý den rozvrátit. Hledejme cestu ke společnému dialogu a konsensu. Jedině společně můžeme tvořit demokratickou společnost tak, jako tomu bylo v minulosti a tak, jako tomu je dnes a tady.

Kdy, když ne teď? A kdo, když ne my?

Děkuji za pozornost.

 
devet
 
Marta Harasimowicz, studentka

 
Marta HarasimowiczVážení kolegové, vážené kolegyně, vážení přítomní,

úterní události, kde bylo našim kolegům znemožněno tradičním způsobem uctít památku 17. listopadu, naplnily mnohé z nás pocitem hlubokého pohoršení. Měli bychom ale mít vždy na paměti,že tím, co činí tradici živou, není pouhý rituál.

Možná, že bychom měli těmto nejmenovaným strůjcům této situace vlastně poděkovat. V konfrontaci s jejich skandálním jednáním je totiž nyní jasné, že den boje za svobodu a demokracii není pouhým sloganem.

Smyslem 17. listopadu je oslava hodnot. Jsou to hodnoty jako svoboda projevu, svoboda vyznání, svoboda shromažďování, svoboda názoru a také občanská angažovanost ve věci veřejných.

Tím, co nám ale odkázali studentští hrdinové z let 1939 a 1989, je také odvaha vyslovit jasné ne. Ne lži. Ne aroganci moci. Ne štvaní jedněch proti druhým. Ne politickému obchodování s lidským strachem.

Patrně právě tato odvaha postavit se proti nenávisti a zastat se těch, jež jsou jejich terčem, je tím, po čem i naše doba volá nejvíc.

Sešli jsme se tady dnes v bezprecedentně hojném počtu. Neměli bychom se ale nyní uspokojit s tím, že i my jsme tady a teď měli ten svůj Albertov. Skutečným uctěním památky 17. listopadu je přijmout jeho univerzální odkaz jako výzvu pro současnost. Jako výzvu ke každodennímu jednání. Jako výzvu k zodpovědnému a nebojácnému tvoření tohoto světa. Možná, že i my máme holé ruce, před urážkami se ale nemusíme obhajovat ani rukama ani křikem. Naší obhajobou ať je vždy naše konání, protože kdo, když ne my?

Děkuju.