V neděli 16. března 2025 ve 17:00 se na piazzettě Národního divadla sešli čeští a ukrajinští občané, aby si společně připomněli jednu z nejtragičtějších událostí novodobých dějin, kterou bylo shození letecké pumy ruskou armádou na činoherní divadlo v Mariupolu, přestože na zemi před budovou byl v azbuce napsaný nápis „DĚTI“, který jej označoval za civilní objekt. K útoku došlo přesně před třemi lety, 16. března 2022 a zemřelo při něm odhadem 300-600 lidí. Akci pořádali aktivisté z česko-ukrajinské iniciativy Hlas Ukrajiny.
Přítomní na piazettě Národního divadla znovu bílými křídami vytvořily nápis „DĚTI“, který je podle organizátorů symbolem naděje, který však neochránil před ruskou krutostí. Aby svět nezapomněl na zločin, který nemá odpuštění.
„Tato tragédie jasně ilustruje charakter ruské agrese – vědomý, systematický a cílený útok na civilisty v rámci války, kterou Rusko vedlo a vede proti suverénní zemi, která se pouze brání. Pokud Mariupol zůstane pod ruskou okupací, oběti tohoto zločinu nebudou nikdy známy jménem a viníci neponesou žádnou odpovědnost. Spravedlnost bude umlčena, stejně jako památka těch, kteří v divadle zemřeli,“ vysvětlují organizátoři, proč i paměť může být formou odporu a proč naděje žije, dokud ji drží při životě.
Programem provázela ukrajinská aktivistka Anastasia Sihnaievska.
Jako první s projevem vystoupila Klára Šimáčková Laurenčíková, zmocněnkyně vlády pro lidská práva. Připomněla tragédii, kterou bombardování činoherního divadla v Mariupolu představuje. Společně uctila civilní oběti ruského teroru a odsoudila zlo, které je pácháno vůči nevinným lidem. Zdůraznila statečnost ukrajinského lidu, který bojuje na frontě nejen za svobodu své země, ale i za tu naši. Poklonila se všem, kteří pomáhají obětem války.
Zmocněnkyně zmínila i své nedávné setkání s dětmi, které byly násilně deportovány z Ukrajiny do Ruska. Setkání s těmito dětmi na Úřadu vlády ji hluboce zasáhlo. Mnohé z těchto dětí zažily únosy, ponižování, zastrašování a násilí jen proto, odkud pocházejí. Tyto děti již nejsou dětmi. Dívala se do očí těm, kteří měli právo prožít své dětství v bezpečí, a o tuto možnost přišli. „Nesou v sobě smutek, utrpení a bezpráví. Vy byste si přáli tyto zkušenosti vymazat, ale nemáte tu možnost. Můžeme jim nabídnout jen naši podporu.“
Šimáčková Laurenčíková také zdůraznila, že jakékoliv násilí vůči nevinným, zejména zabíjení a únosy dětí, je zločinem proti lidskosti. Takovým by se mělo dostat spravedlivého trestu.
Vitalij Usatyj, diplomat ukrajinské ambasády v Praze, upozornil, že ruská agresi není hrozbou pouze pro Ukrajinu, ale pro celý demokratický svět. Poděkoval České republice za její neochvějnou podporu Ukrajině a vyzdvihl odvahu a solidaritu českého národa. „Společně jsme silnější,“ řekl diplomat, a tím zdůraznil důležitost mezinárodní jednoty v boji proti agresorovi.
Anastasia Sihnaievska připomněla hrdinství lidí z Mariupolu přečtením dopisu Alevtyny Švecové, která tam žila.
Prožila 21 dní v obklíčeném městě. Bydleli v „Domě s hodinami“, který stojí jen 200 metrů od Mariupolského divadla. Od 24. února 2022 se toto divadlo, stejně jako mnoho jiných budov, proměnilo v útočiště – v místo, kde rodiny, jejichž domovy už byly vybombardované, hledaly záchranu. Každý den tam chodili pro zprávy, naději a informace o možné evakuaci. V polní kuchyni se vařilo a lidé si předávali informace o zničených čtvrtích, protože spojení už dávno nefungovalo. Divadlo bylo plné rodin s dětmi, v jednu chvíli se v něm ukrývalo až 2 500 lidí. Spali v hledišti, na chodbách, v maskérnách, zatímco sedadla z divadelního sálu už se používala jako palivo do ohně.
„V březnu přišly letecké útoky. Zvuk smrti – to je zvuk letadla nad hlavou. A vy se jen snažíte vlastním tělem zakrýt dítě a modlíte se, aby smrt přišla hned, protože nikdo vám nepřijde na pomoc,“ popisuje autorka.
„V březnu 2022 se Mariupol stal peklem. Nepřetržité ostřelování. Strach, trosky domů, požáry, které nikdo nemohl hasit. Voda, jídlo, léky – zmizely. Lidé pili tající sníh, vypouštěli vodu z topení, vařili venku pod palbou, hřáli se u ohně z rozbitého nábytku. Žádný internet, žádné spojení. Město bylo vytržené z reality, odříznuté od světa.
Obyvatelé Mariupolu věřili, že divadlo je bezpečné místo. Velký nápis DĚTI byl zoufalým voláním k nepříteli: Nezabíjejte nás. Ale 14. března 2022 ruské letectvo shodilo na divadlo dvě těžké bomby. Centrální část budovy se zřítila a pohřbila pod sebou stovky lidí. Dodnes nevíme přesný počet mrtvých. Okupanty to nezajímalo – odvezli trosky i s těly bez identifikace a dnes se v ruské propagandě chlubí, jak divadlo „rekonstruují“. Na místě masakru chtějí hrát komedie. Chtějí tento zločin vymazat. Ale my nezapomínáme.
Otázka „Kde jsi?“ dnes zní jako symbol boje za pravdu a spravedlnost.
Město, které bylo symbolem kultury, umění a života, se stalo hromadným hrobem.
„Musíme mluvit o Mariupolu, musíme nést pravdu dál, aby žádný zločin nezůstal zapomenut, aby každý, kdo dal rozkaz, kdo zmáčknul tlačítko, kdo mlčel a souhlasil, jednou stanul před spravedlností,“ uzavírá žena.
Oksana Krekoten, původem z Mariupolu, přečetla svou literární tvorbu o svých vzpomínkách na město.
Martin Kukučka, umělecký ředitel činohry Národního divadla a člen tvůrčího dua SKUTR, zopakoval nezpochybnitelná fakta, která je potřeba pořád dokola připomínat – Putin je diktátor, válečný zločinec a Rusko napadlo Ukrajinu.
„Ukrajina už několik let ukazuje, že je skutečným ochráncem demokracie a svobody, ale dokázala ještě víc, odhalila světu, jak mimořádnou kulturní silou je, umělkyně a umělci jsou inspirací pro celou Evropu,“ uvedl Kukučka a těší se na den, až po spravedlivém míru budou moci společně vytvářet projekty, umělecká díla a radovat se z vytváření skutečných hodnot. „Buďme empatičtí, zůstaňme lidmi. Sláva Ukrajině.“
Ray Baseley, český reportér a producent, přiblížil příběhy rodin mariupolského garnizonu, jež sbírá v rámci natáčení dokumentární série „Linie“.
V roce 2021 měl možnost Mariupol navštívit. Přijel tam přímo z kontaktní linie na Donbasu, kde už od roku 2014 probíhá ruská agrese proti Ukrajině. Viděl české tramvaje Tatra projíždět přístavním městem, které už během první války na Donbasu zažilo tolik bolesti. Seděl s přáteli naproti divadlu, bylo už večer, a debatovali o tom, zda opravdu přijde válka. Při odjezdu ještě zastavili u oceláren Azovstal – netušili, že se stanou symbolem neuvěřitelné odvahy.
Později natáčel rozhovory s ženami obránců Azovstalu, kteří bojovali až do 20. května 2022. Jejich hrdinství bylo pro přežití Ukrajiny klíčové. Některé ženy se dočkaly návratu svých mužů, jiné ne. Všechny ale spojuje odhodlání bojovat dál – za ty, kteří se nevrátili.
Baseley četl úryvky z příběhů žen, které stále netuší, co se stalo s jejich blízkými. Každá výměna zajatců je pro ně jako svátek – a pokaždé, když mezi propuštěnými není jejich muž, je to jako malá smrt. V dnešní realitě považují za štěstí i to, když mají místo, kam za mrtvým mohou chodit – když mají alespoň jeho tělo.
Marie Kaplina zazpívala píseň „Hej, plyve kača po Tysni“ (Hej, pluje kachňátko po Tise), která se stala symbolem ukrajinského boje až do poslední chvíle.
Tato píseň provázela Ukrajinu v nejtěžších momentech – zazněla při prvních ztrátách na Majdanu, stala se součástí pohřbů hrdinů, kteří padli při obraně Donbasu během antiteroristické operace. Její smutné melodie znovu připomněly bolest, ale i nezlomné odhodlání Ukrajinců bojovat za svou svobodu.
Shromáždění bylo ukončeno umístěním svící na bílá pole nápisu „DĚTI“.
