Připomínky 17. listopadu na pražském Albertově zahájili studenti zpěvem české státní hymny.
Mladá studentka ze Slovenska zmínila události z roku 1939, které nikdy nebudou zapomenuty. V den oslav vzniku Československa toho roku demonstrovali studenti proti nacistické okupaci. Reakcí okupantů byla střelba do davu, která si vyžádala životy dvou mladých lidí. Jedním z nich byl Jan Opletal, student lékařské fakulty Univerzity Karlovy, jehož pohřeb se proměnil v masovou demonstraci proti nacismu. Okupanti následně uzavřeli všechny vysoké školy, útočili na internáty v Praze a zatýkali studenty a více jak 1200 studentů odvezli do koncentračních táborů.
Nezapomenuty také zůstanou události stejného dne roku 1989. Toho dne při vzpomínce studentů na události z roku 1939 se vzpomínka přeměnila v protest proti politické moci v celé zemi. Následná tvrdá reakce tehdejší policie vedla k pádu celého totalitního režimu.
Prof. Tomáš Zima, rektor UK,
připomněl, že minulý rok se studenti nedostali na Albertov, protože pamětní místo zabrali jiní, které odmítl jmenovat. Oni si reklamu nezaslouží. Když minulý rok připomínali, že něco takového je nepřijatelné, nebyli ve svých protestech vyslyšeni. Proto si místo tentokrát rezervovali jako první, aby se zde dnes studenti mohli opět sejít. Jednota a solidarita akademické obce je tím, co ho těší a naplňuje uspokojením.
Současný svět je rozdělen na několik nesmiřitelných táborů, které si nejenom nenaslouchají a nesnaží se pochopit jeden druhého, ale místo toho navzájem bojují v mnoha střetech, někdy i s obětmi na životech. I Česká republika je rozhádaná a naladěná na konfrontační notu. Každý z nás má na tom svůj menší či větší podíl. Cílem proto má být porozumět si, ať už jsme intelektuálové, nebo pracujeme rukama.
Barbora Stuhlová, místopředsedkyně Studenské komory Rady vysokých škol
rovněž připomněla, jak se minulý rok studenti nedostali na Albertov. Ale všechno zlé je pro něco dobré. Studenty to stmelilo a dnes patří Albertov jim, tak jak tomu má být. Připomněla, že pro svobodu je důležité respektovat druhé, neustále se vzdělávat a mít schopnost omluvit se druhým, kde je to na místě.
Doc. Mikuláš Bek, rektor Masarykovy univerzity
uvedl, že kromě střídání levicových a pravicových vlád se z historického hlediska rýsuje ještě rytmus vyššího řádu, rytmus střídání období, ve kterých českým dějinám dominují autoritářské, nebo liberální představy o mocenském uspořádání společnosti.
Ta liberální období byla v naší historii země pouze dvě – dvacetiletí první republiky a dvacetiletí po roce 1989. To druhé eroduje pod vlivem autoritářských tendencí a je vcelku lhostejné, zda se jednou maskují za manažerské řízení státu nebo za strach z cizinců a imigrantů, nebo se nemaskují vůbec jako čerstvý poslanecký návrh, aby byl zaveden trest za urážku císařského majestátu.
Pozoruhodné je, jakou roli sehrávají univerzity pří střídání těchto období. Bývají pravidelně terčem represí, jedním z prvních cílů, ale bývají také hybateli změn k lepšímu. Proč tomu tak je je napsáno opět v dějinách. Univerzity jsou od svého počátku v evropském středověku centry svobodumyslnosti. Univerzity považují svobodu za klíčovou podmínku v tvůrčí činnosti. A to z nich činí významného aktéra historických okamžiků a v tuto chvíli, kdy jsou historické váhy na vážkách, by univerzity měly dostát své historické úloze, aby znovu byly centry svobodumyslnosti.
Lukáš Kostínek, akademický senátor, předseda studijní komise AS UK,
zmínil, že tak jako letech 1939 a 1989 i dnešní studenti trvají na hodnotách liberální demokracie, na nichž je náš stát postaven. Dnešní doba si však ve srovnání s tehdejší situací žádá jiné jednání. Není tu režim, který by chtěli svrhnout. Naopak je tu režim založený na právním státu a lidské důstojnosti, rovnosti mezi lidmi, liberální demokracií a lidských právech, tedy režim, který chceme uchovat. Společnost je z velké části unavena, nechce se příliš zapojovat do veřejných činností. S tím bychom se neměli smířit, jinak hrozí návrat před rok 1989. Demokracie se musí kultivovat a povzbuzovat. Nelze se odmítat zapojit a zůstat v klidu. Do veřejných funkcí je potřeba kandidovat. V současné atmosféře, automatické nedůvěře v politiku a její postupné vulgarizace, se jim však nelze divit, že ochotou zrovna neoplývají. Různé skupiny ve společnosti si už nerozumí, řídí nás předsudky a nálepky, které té či oné skupině byly přiřknuty. Nerespektujeme se a díváme se na sebe skrze prsty, což prohlubuje rozdělování společnosti, a to není v zájmu ani jedné její části, snad jen toho, kdo by s ní chtěl manipulovat.
Jak si charakter moderního liberálně demokratického státu uchovat? V první řadě respektujme se navzájem a respektujme i naše odlišnosti. Pro skladbu společnosti jsou přímo prospěšné. Pokud by se nám někdo snažil namluvit, že máme být všichni stejní a uniformovaní, upíral by nám právo na naši individualitu a na štěstí. Společnost bohatá na rozdíly je bohatá na zkušenosti a odlišné názory. Bez rozdílů neexistuje demokracie a svoboda. Bez rozdílů existuje jen totalitní stát. Neodepírejme nikomu jeho důstojnost, neboť v té jsme si všichni rovni. Společně komunikujme a řešme problémy společně.
V závěru zmínil, jak moc je potřeba odlišovat informace od subjektivních názorů či desinformací. Nemůžeme automaticky věřit tomu, co čteme. Fakta musíme ověřovat.
Edmund Burke: K vítězství zla stačí, když dobří lidé budou sedět se založenýma rukama.
Petr Pithart, vedoucí Katedry politologie a sociologie na UK,
v úvodu poděkoval studentům z roku 1989 za jejich jednání. Byli tehdy skvělí. Studenti měli roku 1989 mocnou zbraň, a to naše dějiny a ty jim pomohly.
Připomněl, že první komunikační prostředkem byly jeviště divadel, podobně se šířila i zpráva o prohlášení samostatnosti 28. října 1918. Tehdy nebyly mobily a sítě.
Dnes žijeme v parlamentní republice, ale není málo těch, kteří by chtěli mít v čele státu vůdce, aby se na něho mohli bezstarostně spolehnout, že všechno zařídí. Máme dobrou ústavu, horší je, že nám málo vadí, když se jí nedbá. Od vyspělejších zemí se odlišujeme hlavně tím, že nerespektujeme pravidla. Myslíme si, že se na to nepřijde (ale přijde).
V příštích volbách si budeme ve volbách moci vybrat například rodinou firmu. Ale firma se od státu liší tím, že se v ní nehlasuje, maximálně v teambuildingových událostech.
Ani se nenadějeme a mohli bychom se ocitnout v rukou partnerů z východu.
Chtějme vědět, které politické strany a lidé kolem nich mají z hospodářských vztahů s Čínou prospěch.
V různých částech země se nežije lidem stejně dobře, ale není to proto, že by se pražská kavárna zdála být nadřazená ostatním. Také se neoznačují elitou. Jde jen o rozeštvávání společnosti, což spadá pod třídní boj. K české společnosti patří, že v českých hospodách spolu popíjejí pivo inženýr a zedník, že v kavárně si u jednoho stolu povídají učitel a šofér – tomu jinde ve světě není. Ale nemusí to tak být na vždy. Bylo by neštěstí, kdyby nálepky pražská kavárna a venkovská hospoda byly štěpné linie národa.
Nevěřme ani tomu, že za všechny problémy může politická korektnost politiků, zejména intelektuálů. Nepřistupujme na matení pojmů.
V zemi ochabla občanská bdělost. Kdo prý neprošel volbami a nemá mandát, nemá co mluvit do politiky – a i to je nesmysl. Rojení dokazuje, že občanská společnost posiluje.
Lukáš Kostínek přečetl studentský manifest.
Univerzity mají jedinečnou úlohu ve společnosti. Mladá generace se má více zapojovat do veřejných událostí. Proto si studenti 17. listopadu připravili následující manifest:
Studenti se přihlásili k základům liberální demokracie a nepřejí si, aby se od nich společnost odchýlila. Jejich posláním bude tyto hodnoty kultivovat. Je nezbytné překonávat propasti, které se ve společnosti vytvořily. Nepřihlašují se k radikálním činům, naopak vyzývají společnost, aby se jich zdržela. Cesta vpřed vede skrze vzájemný respekt a dialog. Ne skrze vzájemné urážení se a odsuzování odlišností mezi lidmi na základě předsudků. Studenti mají být otevřeni všem názorům a pozitivně je přijímat. Mají odstraňovat bariéry mezi ostatními. Jen společně lze demokracii uhájit. Máme se spolu bavit, snažit se pochopit jeden druhého, máme se snažit opustit hodnoty své subjektivní pravdy.
Připomínka 17. listopadu byla zakončená zpěvem studentské hymny Gaudeamus Igitur.
