Jak se už čtvrtým měsícem vleče ruská totální válka, sílí volání po nebezpečných dohodách. S rostoucí únavou a zatoulanou pozorností stále více kremelských komentátorů navrhuje zaprodat Ukrajinu za mír a hospodářskou stabilitu ve svých vlastních zemích. Ačkoliv se mohou vydávat za pacifisty či realisty, bude lepší je vnímat jako zprostředkovatele ruského imperialismu a válečných zločinů.
Je přirozené, že lidé a vlády ztrácejí zájem o konflikty, když se dlouho vlečou. Je to proces, který se v historii odehrál již mnohokrát. Svět přestala zajímat válka v Libyi poté, co byl v roce 2011 svržen bývalý vůdce Muammar Kaddáfí. Svět odklonil pozornost i od Sýrie, Jemenu a dalších dlouho trvajících konfliktů, které kdysi zahlcovaly titulní stránky novin. Dobře vím, že svět ztratil zájem o Ukrajinu už v roce 2015, i když jsme stále bojovali s ruskými silami o kontrolu nad východní částí země.
Poslední ruská invaze je však naléhavější než ta předchozí a svět si nemůže dovolit odvrátit svůj zrak. Ruský prezident Vladimir Putin nemá v úmyslu zabrat jen další ukrajinské území. Jeho ctižádost se nezastaví tím, že získá kontrolu nad celou zemí. Chce oslabit ukrajinskou národnost a vymazat nás z mapy, chce nás zmasakrovat a zničit znaky naší identity. Jinými slovy provádí genocidní vojenské tažení.
Chce-li se Západ vyhnout únavě z války a nepodlehnout zavádějícím narativům, musí spolehlivě pochopit, jak může Ukrajina vyhrát, a pak nás odpovídajícím způsobem podpořit. Tato válka je existenční a my máme motivaci bojovat. Naše síly, náležitě vyzbrojené, dokážou Putinovy jednotky – které už jsou vyčerpané – dostat až za hranici zlomu. Umíme provést protiútok. Ruské síly na jihu i východě Ukrajiny tlačí na Putina, aby se rozhodl, který ze svých výnosů bude chránit. Abychom však uspěli, musí nám Spojené státy a jejich evropští spojenci urychleně dodat odpovídající počet moderních těžkých zbraní. Musí také zachovat a zpřísňovat sankce proti Rusku. A je rozhodně důležité, aby ignorovali volání po diplomatických jednáních, která by Putinovi pomohla dříve, než učiní podstatné ústupky.
Kompromisy s Ruskem se mohou některým v zahraničí zdát lákavé, zejména v době, kdy rostou náklady na válku, ale ústupky Putinově agresi mu pomohou pouze zničit větší část našeho národa, povzbudí jeho vládu k útokům někde jinde ve světě a umožní mu přepsat pravidla světového řádu. To by se mohlo změnit; podaří-li se nám dostatečně zatlačit ruské vojáky, může to Putina dovést k jednacímu stolu. Ale abychom se tam dostali, je nutné, aby se Západ s vytrvalostí zaměřil jen na jeden jediný výsledek: úplné a naprosté vítězství Ukrajiny.
Od chvíle, kdy se ruské síly hrnuly přes ukrajinské hranice, volají někteří západní komentátoři po kompromisu s Moskvou. Na takové návrhy jsme zvyklí a v letech 2014 až 2022 jsme je slyšeli mnohokrát. Nynější válka se však liší od války, která zuřila před únorem, a v posledních týdnech začaly tyto výzvy přicházet od předních, zahraničněpolitických elit. Francouzský prezident Emmanuel Macron nedávno novinářům řekl, že Západ „nesmí Rusko ponížit“, abychom si mohli „vybudovat únikovou rampu“, až válka skončí. Na květnovém Světovém ekonomickém fóru bývalý americký ministr zahraničních věcí Henry Kissinger zašel ještě dál a prohlásil, že Ukrajina by měla pro dosažení míru postoupit území Rusku.
Tato prohlášení vycházejí z myšlenky, že bez ohledu na to, jak dobře Ukrajinci bojují, moskevské síly porazit nemohou. Jejich představa je mylná. Ukrajina prokázala svou bojovnost tím, že dosáhla významných vítězství v bitvách u Černihivu, Charkova, Kyjeva a Sumy, což zapříčinilo velkolepý neúspěch Putinova blitzkriegu. Za vítězství zaplatili Ukrajinci obrovskou cenu, ale pochopili jsme, že cena za ztrátu území by byla daleko, daleko vyšší. Víme, co ruské vítězství znamená pro naše vesnice a města. Nemusíme jít dál než do Buči, kde okupační ruské jednotky v březnu brutálně povraždily stovky Ukrajinců.
Kvůli zvrácenému Putinovu imperialismu zůstává bohužel i Moskva, navzdory otřesně vysokým nákladům, oddaná válce. Rusko již ztratilo třikrát více vojáků než Sovětský svaz za deset let bojů v Afghánistánu, ale ve snaze obsadit východní Doněckou a Luhanskou oblast (společně známé jako Donbas) pokračuje v masakrování svých vojáků a snaží si udržet kontrolu nad jihem Ukrajiny. Oběti na životech se mohou brzy objevit za hranicemi Ruska a Ukrajiny, dokonce i mimo Evropu. Blokováním vývozu ukrajinského obilí ve snaze dosáhnout zmírnění sankcí by Putin mohl vyvolat hladomor po celém rozvojovém světě.
I přes krveprolití se zdá, že je ruský prezident v dobré náladě. Podle lídrů, kteří s Putinem nedávno hovořili, si je jistý, že jeho „zvláštní operace“ dosáhne, jak řekl jednomu z evropských představitelů, „svých cílů.“ Není těžké dovtípit se proč: ruští útočníci na Donbasu postoupili díky totálnímu dělostřeleckému teroru. Putin se začal srovnávat s Petrem Velikým – zřejmě nejslavnějším dobyvatelem Ruské říše. Zlověstné prohlášení naznačuje, že se Putin nespokojí jen s kontrolou nad Donbasem a dokonce ani s kontrolou nad Ukrajinou jako celkem.
Nejlepším způsobem, jak skoncovat s Putinovou rozpínavostí, je zastavit ji na východě Ukrajiny dřív, než se dostane dál, a odsunout ruské okupační síly z jihu země, kterou hodlá anektovat. Abychom porazili Putina, potřebuje Ukrajina dodávky zbraní. Administrativa amerického prezidenta Joea Bidena učinila několik průlomových rozhodnutí, která nám mohou pomoci cíle dosáhnout, patří mezi ně historicky nový program o půjčce a pronájmu, který Spojeným státům usnadní dodávky zbraní do Ukrajiny. Spojené státy vyslyšely výzvu ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského a v květnu se rozhodly, že nám poskytnou čtyři salvové raketomety. Velkou zásluhu na tomto úspěchu má můj protějšek a přítel americký ministr zahraničí Antony Blinken. Ukrajinské vojenské vedení je v aktivním kontaktu s americkým ministrem obrany Lloydem Austinem. Šéf sboru náčelníků spojených štábů generál Mark Milley byl také velmi nápomocen naší věci.
Jejich pomoc byla zásadní a jsme za ni vděční. Přesto si přejeme, aby byla poskytnuta mnohem dříve, a stále je to příliš málo. Nastal čas proměnit politická rozhodnutí ve skutečné akce, které změní hru. Ruské dělostřelectvo předčí naše patnáct ku jedné na nejzásadnější části frontové linie, a tak nám pár amerických raketových systémů nebude ani zdaleka stačit, abychom získali převahu. Naléhavě žádáme více těžkých zbraní z nejrůznějších zdrojů, abychom mohli zvrátit vývoj v náš prospěch a zachránili životy. Naší nejpalčivější potřebou jsou stovky raketových odpalovacích systémů a různé dělostřelectvo ráže 155 mm. Zbraně by nám umožnily potlačit ruskou dělostřeleckou palbu. Zastavení dělostřelectva však není jedinou starostí Ukrajiny. Potřebujeme také protilodní střely, tanky, obrněná vozidla, protivzdušnou obranu a bojové letouny, abychom byli schopni zahájit účinné protiútoky.
Stručně řečeno, potřebujeme zbraně, které prokážou, že Západ je odhodlán nám skutečně pomoci zvítězit – místo aby nás jen nenechal prohrát.
Od začátku invaze se Ukrajina opakovaně snažila najít diplomatické řešení s Ruskem. Putin ale jakékoli smysluplné rozhovory odmítl, protože očekával, že podpora Západu bude slábnout s tím, jak se bude válka vléct. Je přirozené cítit se opotřebovaný po měsících totální války. Ruskou válku však pohánějí genocidní záměry, a tak Ukrajina a celý Západ jednoduše nemohou s ruskými požadavky souhlasit. Jak Putin dva dny před invazí prohlásil, samotná existence Ukrajiny je chybou – Sovětský svaz podle něj „stvořil“ Ukrajinu ledabylým vykreslením hranic na mapě – a naše země musí být vymazána. Podle něj se Ukrajinci mohou buď stát Rusy, nebo mají zemřít.
Putin tento slib splnil. Po obsazení území si ruské síly prohlédly seznamy smrti sestavené Federální bezpečnostní službou a zaklepaly na dveře. Mučily a popravovaly lidi, kteří vyučovali ukrajinský jazyk a dějiny, občanské aktivisty, obránce lidských práv, bývalé ukrajinské vojáky, regionální politiky a spoustu dalších. Přeložily dopravní značky z ukrajinštiny do ruštiny, zničily ukrajinské památky, zakázaly ukrajinskou televizi i používání ukrajinského jazyka ve školách.
Brutální vojenské tažení nás ale nepřekvapuje. Máme hluboké znalosti o Rusku a po staletí jsme sledovali, jak ruští intelektuálové a státem kontrolovaná média podněcují k našemu národu nenávist. Viděli jsme, jak moskevská nevraživost přesahuje naše hranice. Ruská média běžně opovrhují sousedními zeměmi, Západem a minoritními skupinami – včetně Židů a LGBT komunitou. Ruská politická elita má zobecněný, hluboce zakořeněný odpor k druhým.
Tato nenávist je dalším důvodem, proč si Západ nemůže dovolit mávat bílou vlajkou. Ruské vojenské vítězství by neumožnilo jen mučení, znásilňování a vraždění mnoha dalších tisíců nevinných Ukrajinců. Podkopalo by liberální hodnoty. Umožnilo by Rusku ohrozit střední Evropu a západní svět jako celek. Pro Evropskou unii a NATO není nic nebezpečnějšího, než mít povzbuzené Rusko nebo proruského zástupce podél většiny svých východních hranic.
Naštěstí pro Evropu a Spojené státy Ukrajina s touto temnou silou bojuje a je motivována neustat, dokud nezvítězí. Nemůžeme však uspět sami a Západ musí pochopit rizika a dopady našeho neúspěchu. Pokud prohrajeme, nezanikne jen Ukrajina; v Evropě nebude prosperita a bezpečnost.
Návrhy, aby Ukrajina výměnou za mír na papíře obětovala svůj lid, území a suverenitu, jsou nepředstavitelné, a nedávné výzvy ke kompromisu jsou pouhým vedlejším produktem rostoucí únavy. Hovořil jsem s řadou rozhodujících činitelů v afrických, arabských a asijských státech. Někteří z nich zahájili rozhovor tím, že podpořili naší věc, ale pak tvrdě obrátili, a zdvořile navrhli, abychom prostě přestali vzdorovat. Je to šílený návrh, ale jejich uvažování je prosté: chtějí obilí uvězněné v našich přístavech a jsou ochotni obětovat ukrajinskou nezávislost, aby ho získali. Obavy z podobných, Ruskem vyvolaných hospodářských krizí, včetně spirálovité inflace a růstu cen energií, vyjádřili i další politici obchodující s ústupky.
Přestože stoupající náklady na potraviny a energie představují vážné problémy, ustoupení Moskvě není řešením – a to nejen kvůli tomu, co by to znamenalo pro Ukrajince. Rusko je revanšistická země usilující o přetvoření celého světa silou. Aktivně pracuje na destabilizaci afrických, arabských a asijských států jak prostřednictvím vlastní armády, tak prostřednictvím svých zástupců. Tyto konflikty vyvolaly humanitární krize, a pokud Ukrajina prohraje, budou se jen zhoršovat. Vítězstvím bude Putin povzbuzen k tomu, aby vyvolal další nepokoje a způsobil další katastrofy v rozvojovém světě.
Putinova zvýšená agrese by se neomezovala jen na rozvojový svět. S větším elánem by se vměšoval do americké a evropské politiky. Podaří-li se mu dobýt jih Ukrajiny, může mašírovat hlouběji do kontinentu například invazí do Moldávie, kde už ruští zástupci ovládají kus území. Mohl by dokonce rozpoutat novou válku na západním Balkáně, kde čím dál nepřátelštější srbské elity hledají v Rusku inspiraci a podporu.
Západ by proto neměl navrhovat mírová jednání s nepřijatelnými podmínkami a místo toho by měl pomoci Ukrajině zvítězit. To znamená nejen poskytnout Ukrajině těžké zbraně, které potřebuje k boji proti moskevským silám; znamená to také zachovat a zvýšit sankce proti Rusku. Západ musí kriticky potlačit ruský vývoz zavedením úplného energetického embarga a odříznutím ruského přístupu k mezinárodnímu námořnímu odvětví. Druhý z těchto kroků se může zdát obtížně proveditelný, ale ve skutečnosti je snadno dosažitelný: ruská exportně orientovaná ekonomika se při dodávkách zboží do zahraničí silně spoléhá na zahraniční flotily a flotily by mohly zemi přestat sloužit.
Tato ekonomická opatření jsou klíčová. Sankce podkopaly ruskou ekonomiku a zbrzdily její schopnost pokračovat ve válce. Moskva však stále pociťuje ve svém rozhodnutí jistotu, a tak si Západ nemůže dovolit žádné únavy ze sankcí – bez ohledu na vyšší ekonomické výdaje.
I přes počáteční úspěchy Ukrajiny může být pro západní politiky těžké představit si, jak bychom mohli převažující a lépe vybavené ruské síly porazit. Ale máme cestu k vítězství. S dostatečnou podporou může Ukrajina jak zastavit ruský postup, tak dobýt zpět větší část svých území.
Na východě může Ukrajina získat převahu pomocí moderních těžkých zbraní, což nám umožní zastavit postup Moskvy na Donbas. (Zisky Kremlu v tomto regionu se sice mohou dostat na přední stránky novin, ale je důležité mít na paměti, že jsou omezené a mají za následek mimořádně vysoké ruské ztráty.) Klíčový okamžik nastane, až naše ozbrojené síly použijí salvové raketomety dodané Západem, zničí ruské dělostřelectvo a obrátí vývoj ve prospěch Ukrajiny podél celé frontové linie. Poté budou naše jednotky usilovat o znovudobytí území, což přinutí Rusy tu a tam ustoupit.
Na jižní bitevní frontě už ozbrojené síly Ukrajiny provádějí protiútoky a jsme odhodláni použít moderní zbraně k dalšímu oslabení nepřátelské obrany. Budeme usilovat o to, aby se Rusové ocitli na hraně nutnosti opustit Cherson – město, které je klíčové ke strategické stabilitě Ukrajiny. Budeme-li postupovat na jihu i východě, můžeme Putina donutit, aby si vybral buď mezi odchodem z jižních měst, včetně Chersonu a Melitopolu, aby se udržel na Donbasu, nebo odchodem z nově okupovaných území v Doněcké a Luhanské oblasti, aby si udržel jih.
Až dospějeme k tomuto bodu, Putin pravděpodobně začne brát jednání o příměří vážněji. Vytlačovat ruské síly pryč z Ukrajiny zůstane nadále hlavním cílem. Neustávající tlak může Putina donutit k tomu, aby přijal řešení, které bude požadovat stažení ruských jednotek ze všech okupovaných území. Putin koneckonců už stáhl ruské jednotky z oblastí kolem Kyjeva, když jeho armáda neuspěla při střetu s našimi silami. Pokud bude naše armáda silnější a úspěšnější, bude mít zase dobré důvody se stáhnout. Ústup může prezentovat jako akt dobré vůle před dalším jednáním, pokud bude vypadat spíše organizovaně než ukvapeně. Putin by dokonce mohl tvrdit, že „zvláštní operace“ úspěšně dosáhla svých cílů demilitarizace a denacifikace Ukrajiny, ať už to pro něj znamená cokoliv. Putinova propagandistická mašinérie posílí poselství úspěchu zveřejněním snímků zničených ukrajinských jednotek a zařízení. Propaganda také může Putinovi pomoci prezentovat stažení vojsk jako projev jeho humánního přístupu k ruským vojákům a jako moudrý krok k dosažení míru obecně.
Zůstane-li však Putin neústupný, může Ukrajina postupovat dále do Luhanska a Doněcka, dokud nebude ochoten buď jednat, nebo dokud naše armáda nedosáhne mezinárodně uznávané ukrajinské hranice a nezabezpečí ji. A ať už se ruské jednotky rozhodnou ustoupit, nebo k tomu budou donuceny, Ukrajina pak bude moci jednat s Ruskem z pozice síly. Můžeme usilovat o spravedlivé diplomatické řešení s oslabeným a konstruktivnějším Ruskem. V podstatě to znamená, že Putina přinutíme přijmout ukrajinské podmínky, i když je veřejně popře.
JEDINÁ VĚC, KTERÉ JE TŘEBA SE BÁT, JE STRACH SÁM O SOBĚ
Někteří západní činitelé si dávají pozor, aby Ukrajině příliš nepomáhali, protože mají obavy, co by Putin udělal, kdyby byl na bojišti drtivě poražen. Rozhněvaný a izolovaný ruský prezident by pak podle jejich názoru mohl rozpoutat nové mezinárodní akty vojenské agrese. Obávají se, že by se stal nebezpečnějším a bylo by složitější se s ním vypořádat. Někteří se obávají, že by mohl dokonce použít hrozivý jaderný arzenál své země.
Putin ale není sebevrah; ukrajinské vítězství nepovede k jaderné válce. Takové obavy pro diplomatické účely může záměrně rozdmýchávat i samotný Kreml. Putin je mistrem plynové lampy (technika manipulace, z anglického gaslight) a jsem si jist, že sami Rusové obchodují s obavami z Putina „zahnaného do kouta“, aby oslabili západní podporu Ukrajině.
Spojené státy a Evropa by na to neměly skočit. Aktuální zkušenost ukazuje, že kdykoli Putin čelí neúspěchu, rozhodne se jej bagatelizovat a skrývat, nikoli násobit. Například žádost Finska a Švédska o členství v NATO byla pro Putina jasnou politickou porážkou, neboť dříve tvrdil, že zahájil invazi do Ukrajiny právě proto, aby zabránil dalšímu rozšíření NATO. Ale nakonec se nekonala žádná eskalace. Místo toho ruská propaganda porážku bagatelizovala. Kreml tvrdil, že jeho stažení z okolí Kyjeva, což bylo další jasné selhání, bylo „gestem dobré vůle“ s cílem usnadnit vyjednávání. Stejný vzorec bude platit i pro další porážku na bojišti. (Síla jeho propagandistického aparátu pomůže snížit domácí odpor, kterému by Putin čelil kvůli prohře na Ukrajině.)
Místo aby se Spojené státy a Evropa soustředily na Putinovy pocity, měly by se zaměřit na praktické kroky, které Ukrajině pomohou zvítězit. Neměly by zapomínat, že ukrajinské vítězství učiní svět bezpečnějším. Ruské síly by byly vyčerpané, takže pro Moskvu by bylo těžší vměšovat se do Afriky, Asie, Latinské Ameriky a západního Balkánu. Obecněji by měly prosazovat světovou stabilitu posílením mezinárodního práva a dát dalším rádoby agresorům najevo, že jejich barbarství skončí špatně. Západ tedy musí dát Kyjevu to, co potřebuje k zahnání ruských okupantů.
Vítězství Ukrajiny bude mít jednu poslední výhodu: odstraní nejistotu Spojených států i dlouhodobé evropské strategie vůči Rusku a pomůže jim, aby je už nesužovala válečná únava. Poznají, že naše mise – výrazně oslabující Rusko – jim i zbytku světa umožní seriózně jednat s pokornou a konstruktivnější Moskvou.
Těšíme se na tento den; jakákoliv válka končí diplomacií. Tato chvíle však ještě nenastala. Právě teď Putinova cesta k jednacímu stolu vede pouze přes porážky na bojišti.
