Anarchistický První máj v Praze nebyl jen o transparentech a politických projevech. Byl to den taktických manévrů, selhání bezpečnostních složek a osobních konfrontací v ulicích Smíchova. Reportáž Evropského rozhledu odkrývá, jak blízko byla Praha k otevřenému pouličnímu násilí a proč se Filip Vávra nakonec ocitl v policejních kleštích jen pár metrů od nicnetušícího průvodu.
U Národního divadla se sešlo tvrdé neonacistické jádro
U Národního divadla narážím na skupinu deseti mužů. Identifikuji mezi nimi Filipa Vávru. Policie v tuto chvíli v okolí zcela chybí. Přicházím k nim s přímým dotazem na jejich záměry. Odpovědí je mlčení a následné předstírání, že mi nerozumí. Strategická pozice skupiny nenechává nikoho na pochybách – čekají na příležitost k útoku na pochod.
Pořízená fotodokumentace ultrazoomovým fotoaparátem přes tok Vltavy později slouží jako jasný důkaz o jejich přítomnosti, zatímco bezpečnostní složky operují s tvrzením, že situaci mají pod kontrolou.
Společně s kolegy z jiných redakcí jsme se přesunuli přímo do centra dění, abychom zdokumentovali tváře těch, kteří se o chvíli později budou dopouštět nejrůznějších útoků v centru Prahy. U prvního setkání tvořilo skupinu jen deset osob, o pár minut později se jejich počet zpětinásobil. V tu dobu už byly na místě policejní vozy.
Neonacisté prošli nepozorovaně před čelem anarchistického průvodu
Zatímco se už objektivy většiny médií soustředily na vizuální formaci anarchistického bloku nad schody Střeleckého ostrova, po protější straně mostu Legií procházel zcela inkognito Filip Vávra.
Napětí vyvrcholilo jen o několik minut později. Skupina neonacistů, kterou jsem dříve lokalizovala u Národního divadla, se rozhodla k riskantnímu manévru – prošli v bezprostřední blízkosti (cca jeden metr) od čela anarchistického průvodu. V tento moment se jejich strategie změnila v otevřenou provokaci. Absence fyzické bariéry mezi oběma tábory v tomto exponovaném místě byla alarmující.
Anarchistické hnutí v Praze tentokrát ukázalo nečekanou taktickou disciplínu. Navzdory bezprostřední blízkosti provokatérů se čelo průvodu nenechalo strhnout k násilné eskalaci. Účastníci pochodu později potvrdili, že o přítomnosti Vávrovy skupiny věděli od prvních vteřin, ale rozhodli se nereagovat.
Útok na Eternia Smíchov
Zatímco se pozornost veřejnosti i hlavních policejních sil upírala k mostu Legií a trase pochodu, tvrdé neonacistické jádro provedlo koordinovaný obchvat. Jejich cílem nebylo čelo průvodu, ale smíchovské centrum Eternia.
Alarmující je fakt, že v momentě útoku padesátihlavého davu hlídali objekt pouze dva policisté. Útočníci využili probíhající rekonstrukci ulice a jako zbraně použili signalizační značení, které vhazovali do dvora. Strategie byla jasná: udeřit dříve, než se hlavní pochod přiblíží, a využít momentu překvapení.
Na místě nebyli ani anarchisté, ani novináři, ani připravení policisté.
Příjezd prvního policejního vozu vyvolal u části agresorů paniku, Filip Vávra však zůstal na místě a natáčel se na sociální sítě. Na místě byl zadržen neonacista s krvácejícím nosem.
Zatímco anarchistický průvod pokračoval do Nádražní ulice, neonacisté, kteří o chvíli dříve terorizovali Smíchov, byli definitivně eliminováni v Lidické ulici. Před restaurací Chile y Limón je obklíčili ze všech stran těžkooděnci. Filip Vávra, hlavní tvář provokace, zde skončil v policejních kleštích, zatímco o ulici vedle zněla anarchistická hesla, a průvod neměl o dramatickém zásahu ani tušení.
Deset neonacistů na jednu reportérku
Při odchodu z anarchistického průvodu narážím v Nádražní ulici na desetičlennou skupinu, která se nehodlá smířit s neúspěchem u Eternie. Přebíhají přes cestu rovnou za mnou. Agresivní výkřiky a hrozba zničením mé techniky mě ale nevedou k útěku. Z využitím zkušeností z neonacistických pochodů v roce 2013 volím cestu proti nim.
Následuje absurdní divadlo fyzického kontaktu v podobě strkanců a kopanců, který však postrádá jakoukoliv skutečnou sílu. Útočníci v přesile narážejí na nečekaný klid a ochotu přijmout ránu, což je zcela paralyzuje. Jejich následné výmluvy na přítomnost policie o blok dál jsou jen ubohým pokusem o zachování zbytků neonacistické důstojnosti.
Skupina se odebrala do restaurace U Mamlasů, kde výzva k souboji „v boční ulici, kde nebude policie v zádech“ byla přijata. V momentě, kdy se mladší část skupiny chystala k akci, však zasáhli veteráni scény. Ti, kteří si mě pamatují z pochodů v roce 2013, zvolili strategii ústupu maskovanou paranoiou. Označení mé osoby za agentku tajné policie posloužilo jako pohodlná výmluva, proč se vyhnout konfrontaci, ze které by díky mému odhodlání a jejich vlastní neschopnosti nevyšli jako vítězové. Souboj, po kterém tak hlasitě volali, skončil dřív, než začal.
Poslední dějství smíchovského absurdního dramatu se odehrálo tam, kde by to málokdo čekal – na lavičkách u stanice metra Anděl, kam jsem zašla po obědě se známým českým fotografem. Ve chvíli zaslouženého klidu se na scéně objevila dvojice ve vojenských kalhotách s opasky s neonacistickou symbolikou. Scénář byl identický: výhrůžky, agrese, pokus o zničení techniky.
Zatímco se civilisté z předzahrádek běželi v hrůze schovat do bezpečí interiérů, následný střet ukázal úplně jinou realitu. Fyzická konfrontace, kterou neonacisté vyvolali, skončila jejich vlastním fiaskem. Ukázalo se, že neonacistický oděv s runami a těžké boty nedokážou nahradit nedostatek skutečné odvahy. Nebylo úplně těžké ty dva neonacisty udržet do příjezdu policejních hlídek.
Závěr dne? Útočníci, kteří ještě před minutou křičeli o násilí, se utekli před policií schovat do restaurace U Mamlasů. Mladší se tam třese u stolu, starší se ukryje na toaletách. Zbytek neonacistů začíná křivě vypovídat, i když nejsou u výslechu.
Zůstávám v klidu, protože kdo má pravdu a čisté svědomí, ten se na toaletách schovávat nemusí. První máj skončil, ale neonacisté na tuto životní lekci už nikdy nezapomenou.
