Ahoj, Nikolaji. Poslední dny kvůli tobě nosím černé oblečení. Už dlouho nikdo neměl tak silný vliv na můj šatník. I když, pokud mluvíme o vlivu, ten hlavní jsi měl na procentuální obsah vzpoury v mé krvi. Adrenalin, kortizol a dopamin za účasti testosteronu – to je složení hořícího Molotovova koktejlu, kterým tvoje hudba hází po posluchačích. Nejsi jen rockový hudebník, ty jsi hudba vzpoury.
Popravdě řečeno, vždycky se mi zdálo, že nejsi člověk. Tvá slova, mimika, gesta, způsob, jak ochotně navazuješ kontakt s fanoušky – to všechno naznačovalo, že jsi příliš dobrý na to, abys byl člověkem, ale docela dobře bys mohl projít jako literární postava. Dokonce mám podezření, který spisovatel by tě mohl vymyslet. Není pochyb: mohl to být Leonid Andrejev, poslední spisovatel Stříbrného věku.
Jsem si jistý, že víš o podivné smrti Andrejeva. Jednou se pokusil spáchat sebevraždu výstřelem do srdce. Kulka srdce jen lehce zasáhla a spisovatel přežil. Jeho životopisci píší, že s velkou pravděpodobností právě tento pokus o sebevraždu nakonec vedl k infarktu. Pravda, stalo se to až o 25 let později. Během té doby Andrejev stihl napsat své nejsilnější texty: Rudý smích, Gubernátor, Jho války. A teď mohu říct, že i ty jsi stihl napsat to, co jsi měl.
Když ti píšu tento dopis, vysychá mi v ústech. Sedím na pohodlné židli ve svém pokoji. Je tu tma a teplo. Neměl bych cítit stres jako před setkáním. A přesto mi hoří tváře a já se cítím tak, jako bych byl v děloze matky, která náhle dostala zažívací potíže. Co je na tom divného? Myšlenky na smrt bývají jen zřídka pohodlné. Přiznám se, znám jen jeden případ, kdy myšlenka na smrt přináší úlevu. Andrejev o tom také věděl. Ale nebudeme sklouzávat k pesimismu.
V roce 2019 jsem byl na tvém koncertě. Tvoje skupina Shortparis vystupovala v uměleckém prostoru, který kdysi býval továrnou. Na koncert jsem přišel o tři hodiny dřív navzdory strašnému horku. Vím, že bys mě odsoudil za to, že jsem napsal „tvoje skupina“. Pamatuji si, že jsi nejednou zdůrazňoval, že všichni členové kapely jsou si rovni. Tvá touha po vzpouře se projevovala ve všem, dokonce i v organizaci. Jenže ty sám jsi považoval za zábavné, že tvůj běžný způsob fungování vypadal pro ostatní jako vzpoura, zatímco to, co jsi ty sám nazýval vzpourou, jako by širokému publiku unikalo.
Před koncertem jsem tě uviděl. Bylo vás pět. Pět členů skupiny Shortparis. Bezstarostně jste si o něčem povídali a procházeli kolem davu s takovým výrazem, jako byste sami přišli na cizí koncert. Proto jsem hned nepochopil, že jste to vy. A když jsem to pochopil, okamžitě jsem vytáhl telefon z kapsy a udělal fotografii – pět zad se pomalu blížilo k pódiu.
Pamatuji si, jak jsem poprvé slyšel vaši píseň „Velikonoce“. Pamatuji si to, protože mě zasáhla tato slova: „Na Velikonoce si umyju tělo, aby se mnou matka neštítila.“ Podivuhodný obraz. Matka, která obvykle miluje bez podmínek, se najednou může štítit vlastního syna? Dejme tomu. Ale způsob, jakým jsi to zpíval – ten vysoký hlas, jako by přišel ze Stříbrného věku – ten hlas jako by vyjadřoval smíření. Ne však smíření s mocí, ale s osudem. Nemám pochybnosti, že tvoje hudba by se líbila svědkům Stříbrného věku. Přesto mě nepřestává udivovat, že se stala populární právě dnes.
Když jsi tu píseň zpíval na pódiu v roce 2019, byl jsem šťastný tak, jak může být šťastný dospívající po první ejakulaci. Tančil jsem úplně u okraje pódia. Pravděpodobně si to nepamatuješ, ale v refrénu jsi natáhl ruku k davu. A když jsi přišel k tomu okraji, kde jsem stál já, chytil jsi mě za ruku a nepustil. Zpíval jsi a držel mě za ruku. Snažil ses mě vytáhnout na pódium, ale dav mě stlačil tak silně, že se mi nepodařilo vyprostit. Díval ses mi do očí. Zpíval jsi o těle. O matce. O štítění. A v tom všem bylo něco božského. Něco vzdáleného tomu božství, které lze vidět v kostelech. Ježíš byl anarchista a ty jsi to věděl. Skutečný Ježíš, ne jeho komerční kopie. Duch této svatosti jsem najednou našel ve tvých písních.
Když mezi Ruskem a Ukrajinou začala válka, byl jsi jedním z prvních, kdo o tom dokázal promluvit. Utěšit. Ale utěšit krutým slovem. Říct své „proti“, a přitom to udělat elegantně. O několik týdnů později Shortparis vydali klip k písni „Jabloňový sad“. Zima. Pole. Les. Improvizované pódium. Sbor veteránů druhé světové války zpívá s tebou, jako by ti staří muži přišli na to pole do nové bitvy. Šílený pianista tam zároveň expresivně hraje na klavír. Mimochodem, jmenuje se Petr Gajdukov. Nedávno zmizel. 10. března ho našli mrtvého v lahdenském okrese v Karélii. Novináři píší, že se vydal na lyže se svým psem. Pes zůstal naživu. Podezřelé?
„Jabloňový sad“ je píseň o válce a obrazový doprovod končí tím, že členové kapely kopou hrob přímo před pódiem. Na internetu lze najít fotografie, na nichž členové kapely leží na mokré zemi, kolem jsou rozházená jablka a uprostřed – Nikolaj Komjagin. Mrtvý Nikolaj. Shortparis tak často pořádali Nikolajovy pohřby, že jsem si na to, přiznám se, zvykl. Samozřejmě v tom byla i vzpoura, ale vzpoura ustoupila estetice. Právě to tě spojuje s Leonidem Andrejevem. Někdy se o něm říká, že byl spisovatelem gotiky, protože začínal popisovat hrůzy pozemského života tam, kde by jiný autor raději přestal. Andrejev měl zvláštní schopnost pracovat se smrtí. Totéž platí i pro Nikolaje Komjagina a členy Shortparis.
Před Shortparis jsme neměli písně o této válce. Samozřejmě, jak v Rusku, tak na Ukrajině se okamžitě objevily reakční písně založené na falešném patriotismu. Ale písně Shortparis se staly něčím stejně skutečným jako rostoucí vojenské hřbitovy na obou stranách proměnlivé hranice.
Nikolaji, nekonečně si na tobě cením toho, že ses dokázal stát tělem svědomí, novou estetikou dělníků a znakem rovnosti v intelektuálním prostředí. Leonid Andrejev, ten neúspěšný sebevrah, napsal: „Člověk nechce zemřít. A i když ví, že musí zemřít, celé jeho bytí se proti tomu bouří.“ Vzpouru ducha jsem viděl ve vaší tvorbě. Tak výrazní lidé se objevují zřídka a dlouho se na ně vzpomíná. Tak nějak si představuji Nestor Machno. Ale kdo ví, jak daleko je to od pravdy.
Po koncertě jsem spadl na zem a dlouho ležel. Neměl jsem už žádnou sílu. Zatímco mi moji známí s nadšením vyprávěli o praktikách tantrického sexu, já jsem se stejným nadšením vyprávěl o tvých písních. A když dav odešel, když kolem skoro nikdo nezůstal a prázdnota visela ve vzduchu jako finále, najednou jsem zatoužil podívat se za pódium. Nevím, odkud se ve mně ta touha vzala, ale byla tak silná, že jsem si ji nedokázal odepřít.
Za pódiem jsem tě uviděl. Kolem stálo asi patnáct nebo dvacet lidí. Když jsi mě zahlédl, přátelsky jsi mě pozval, abych se přidal, a udělal jsi to tak samozřejmým gestem, jako bys mě takto zval každý den. Zatímco jiní hudebníci po získání slávy onemocní hvězdnou nemocí, ty jsi měl opravdovou přátelskost. Otevřenost. Intelektuální hloubku. Ne, ty jsi opravdu musel být postavou – něco takového se může stát jen v knize nebo ve filmu.
Když jsem přišel blíž, zeptal ses, jestli tě chci obejmout. Samozřejmě že ano. Nejdřív jsem ti podal ruku. Pak jsme se objali. Trvalo to tak dlouho, že jsem stihl udělat šest hlubokých nádechů. Pamatuji si to dobře, protože už po prvním nádechu jsem se připravoval na to, že tě budu muset pustit.
Pak jsi řekl, že nepřijímáš fotografie s fanoušky. Že tě to uráží. Řekl jsi, že se nechceš stát zbožím. V tu chvíli jsem se strašně zastyděl za tu fotografii zad členů kapely, kterou jsem před koncertem pořídil. Ty nejsi jen tvář. Ale pokud někdo od tebe chce něco víc než jen záminku k chlubení společným selfie, jsi připraven to dát. Rozhovor. Výměnu myšlenek. Byl jsi otevřený mluvit s každým. Ale co se zeptat svého idolu?
Ve skutečnosti jsi nebyl mým idolem. Spíš jsi byl mým věrným vnitřním partnerem k rozhovoru. Měřítkem morálky, které není vázáno na zákon, ale jen na svědomí. Ve svých písních, klipech, performancích i rozhovorech jsi vždy otevíral složitá témata, ale místo bolesti hlavy najednou přinášela lehkost. Pokud pro mě samotného bylo vždy prioritou vyšplhat na výšku nové myšlenky, tebe zajímalo nejen tu výšku dobýt, ale také tam přivést ostatní. To je jeden z důvodů, proč ses stal zvláštní postavou naší generace. A přece byla tvoje hudba mimo generace. Na tom koncertě byli teenageři i staří lidé. Byla to složitá hudba, ale tak snadno se na ni tančí.
Teď jsi mrtvý a já už s tebou nikdy nebudu moci znovu mluvit. 20. února 2026 jsme se dozvěděli o tvé smrti po tréninku boxu. Bylo ti jen 39 let. 24. února tě pohřbili na Smolenském hřbitově v Petrohradě. Hrob se nachází na Kyjevské aleji. V ten den bylo čtvrté výročí války mezi Ruskem a Ukrajinou.
Jablka – obraz z klipu „Jabloňový sad“ – se stala symbolem tvého pohřbu. Lidé z jiných měst, emigranti odříznutí od vlasti, psali těm, kdo šli na pohřeb, s prosbou, aby na hrob položili jablko podepsané jejich jménem. Tvoje žena i hudebníci vypadali, jako by se jejich těla proměnila v kámen.
Do poslední chvíle jsem doufal, že je to jen performans. Styl. Datum. Název aleje. Všechno to bylo v duchu skupiny. Jenže rakev přesto spustili do země. Ozval se poslední potlesk.
Michel Houellebecq v jednom ze svých esejů napsal: „…jakmile se stanou zbytečnými, brzy se stanou nebezpečnými.“ Tato slova byla první, která mi zazněla v hlavě, když jsem se dozvěděl o tvé smrti. Už jsme ztratili Nikolaje Komjagina, ale doufám, že ještě neztratíme Shortparis.
Internet uchová tvoje rozhovory, moje paměť uchová cestu na tvůj koncert. A jen Leonid Andrejev se na onom světě nikdy neuklidní, protože jeho nejlepší postavu nenapsal on.
From my desk back to the world,
Ilya Kharkow
