Po zveřejnění reportáže o pochodu Se světlem pro vládu bez SPD se rozhořela debata, která odhaluje hlubší rozpor v chápání demokracie. Část veřejnosti tvrdí, že demonstrovat proti účasti SPD ve vládě znamená nerespektovat výsledek voleb. Jenže volby určují rozložení sil ve Sněmovně – nikoliv to, kdo s kým musí uzavřít koalici, ani kdo má usednout ve vládě.
Demonstrovat proti účasti extremistické strany ve vládě není popřením demokracie, ale jejím projevem. Ústava chrání právo občanů svobodně vyjadřovat názor i po volbách, a právě veřejná diskuse o tom, jaké hodnoty mají stát v základu vládní spolupráce, je podstatou demokratického procesu.
Zaznívají i hlasy (dokonce i mezi účastníky této demonstrace), že v zájmu bezpečnosti země by bylo lepší, kdyby se hnutí ANO dohodlo s ODS, než aby otevřelo dveře straně, která zpochybňuje naše ukotvení v západních strukturách a staví se na stranu autoritářských režimů. V časech války v Evropě nejde o běžné politické přetahování, ale o rozhodování, zda si uchováme důvěryhodnost spojence a stabilitu demokratických institucí.
Možná právě teď nastal čas odložit stranické animozity a přijmout, že ochrana demokracie je vyšší hodnotou než vítězství v jedné bitvě politického boje.
Napříč dějinami existují příklady, kdy se rivalové spojili právě ve chvílích, kdy byla demokracie nebo bezpečnost státu ohrožena.
Churchill: když soupeři spojili síly proti Hitlerovi
Churchillově vládě národní jednoty předcházela na začátku druhé světové války válečná vláda Nevilla Chamberlaina. Vláda s devítičlenným válečným kabinetem vznikla v září 1939 po vyhlášení války Německu v reakci na napadení Polska. Hitlera se jim ale zastavit nepodařilo – v dubnu 1940 obsadil Dánsko a Norsko, o měsíc později Belgii a Nizozemsko.
Dne 7. května 1940 Chamberlain ustoupil opozici a vyvolal dvoudenní parlamentní debatu o neúspěších své vlády. Labouristé po rozpravě vyvolali hlasování o nedůvěře, které sice vláda ustála, ale se slabým výsledkem. Chamberlain proto 10. května rezignoval. Labouristé při sestavování nové vlády odmítli, aby premiérem zůstal Chamberlain, a funkci podmínili buď Winstonem Churchillem, nebo ministrem zahraničí Halifaxem, který však nabídku odmítl.
Winston Churchill poté sestavil vládu národní jednoty bez ohledu na stranické zájmy, protože si uvědomoval, že ve válečném období je nutná spolupráce celého národa. Jeho kabinet byl koalicí hlavních politických stran (konzervativní, labouristické a liberální) a vedl zemi ve válce proti mocnostem Osy až do vítězství v roce 1945.
Churchillova vláda je tak příkladem, kdy soupeři odložili stranické rozdíly kvůli existenčnímu ohrožení státu.
Německo 1966: velká koalice proti hospodářské krizi
V 60. letech 20. století došlo v Německu ke stagnaci ekonomiky a růstu cen. Za vlády Ludwiga Erharda (koalice CDU/CSU a FDP) bylo přijato několik zákonů, které zemi postavily před hrozbu ekonomické krize. Dne 28. října 1966 opustili všichni ministři za FDP vládu kvůli nesouhlasu se státním rozpočtem.
Po volbách vznikla tzv. Velká koalice CDU/CSU a SPD vedená Kurtem Georgem Kiesingerem. Spolupráce dvou hlavních rivalů se stala nástrojem k udržení demokratické stability v době ekonomické krize.
Angela Merkelová: spolupráce, která zadržela extremisty
Angela Merkelová vedla v letech 2013–2021 novodobou velkou koalici CDU/CSU a SPD. Jejím cílem bylo udržet stabilitu a zabránit vzestupu extremistických stran, především AfD.
Francie: republikánská fronta proti Le Penové
Politické strany někdy vyzývají voliče, aby podpořili i rivala, pokud hrozí nástup krajní pravice. Stalo se tak například ve Francii v roce 2017, kdy se obávaly vítězství Marine Le Penové v prezidentských volbách.
John Curtis ve studii pro House of Commons Library popsal, že francouzští politici i voliči opakovaně překračují ideologické hranice, aby zabránili nástupu krajní pravice. Po prvním kole prezidentských voleb vypadli kandidáti hlavních středopravicových i středolevicových stran.
„Kandidáti těchto stran – François Fillon (Les Républicains) a Benoît Hamon (Parti Socialiste) – požádali své voliče, aby ve druhém kole podpořili Emmanuela Macrona. Krajně levicový kandidát Jean-Luc Mélenchon, který skončil čtvrtý, formálně žádného z kandidátů nepodpořil,“ uvádí studie.
Poučení z Národní fronty: koalice s extrémisty se nevyplácí
Příklad, kam může vést spolupráce s totalitní stranou, nabízí poválečná Národní fronta Čechů a Slováků z roku 1945.
Toto seskupení politických stran, založené v Moskvě v březnu 1945, mělo od počátku výrazný vliv Komunistické strany Československa. Ideál národní jednoty byl komunisty zneužit k postupnému převzetí moci, které vyvrcholilo v únoru 1948.
Varovným signálem bylo už to, že ve volbách mohly kandidovat pouze „povolené strany“ – členky Národní fronty. To odporovalo základním demokratickým principům.
Opoziční smlouva: český kompromis pro stabilitu
V roce 1998 vedli ODS Václav Klaus a ČSSD Miloš Zeman. Byli považováni za úhlavní rivaly a spolupráce po volbách se zdála nemyslitelná.
Předchozí vlády však často padaly a zemi vedla úřednická vláda Josefa Tošovského. Unie svobody a KDU-ČSL odmítly jít se Zemanem do koalice, zatímco pravicové strany se nedokázaly dohodnout mezi sebou.
Aby se předešlo chaosu a neustálým pádům vlád, vznikla tzv. opoziční smlouva – Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice – uzavřená mezi ČSSD a ODS. Umožnila menšinovou vládu Miloše Zemana v letech 1998–2002.
Po roce 1989: demokracie by bez komunistů nevznikla
Na webu Cultures of History Forum publikoval Michal Kopeček studii Czech Republic: From the Politics of History to Memory as Political Language, kde píše:
„Jedním ze základních paradoxů vyjednávaných revolucí 1989 ve střední a východní Evropě bylo úsilí vytvořit demokratický konsensus založený na odmítnutí komunismu, zatímco zároveň docházelo ke ‚kulatým stolům‘ s komunisty v jménu poklidné společenské změny.“
Spolupráce s komunisty byla pragmatickou potřebou – součástí politiky historického kompromisu a široké společenské spolupráce.
Slovensko: vláda národního porozumění
Ve studiu The Paradox of Slovakia’s Post-Communist Transition popisuje Juraj Marušiak slovenské „období národního porozumění“ (1989–1990) jako dobu, kdy bývalí funkcionáři Komunistické strany Slovenska pomáhali realizovat následné reformy a umožnili hladký přechod ke pluralitnímu systému.
Izrael: vláda proti chaosu
V roce 2019 izraelský premiér Benjamin Netanjahu oznámil, že se mu nepodařilo sestavit novou vládu. Šanci tak dostal jeho rival Benny Ganc, lídr centristické strany Modrá a bílá. Zpočátku spolu nebyli schopni ani jednat, ale v dubnu 2020 podepsali dohodu o vytvoření krizové koaliční vlády, která ukončila rok trvající politický pat.
Společně chtěli zabránit čtvrtým volbám, zachovat stabilitu a zajistit boj s koronavirem. Dohodli se také, že se budou v premiérské funkci střídat.
Itálie: vláda odborníků vedená Mariem Draghim
Během pandemie COVID-19 vznikla v Itálii vláda Maria Draghiho složená z pravicových, středových i levicových stran. Z větších stran se do ní nezapojili pouze krajně pravicoví Bratři Itálie. Cílem byla hospodářská obnova země po pandemii a udržení evropské stability.
Finsko: jednota proti ruské hrozbě
Po ruské invazi na Ukrajinu se ve Finsku rozpadlo tradiční dělení na pravici a levici. Politické strany se spojily v prozápadním, bezpečnostně orientovaném bloku, aby zajistily hladký vstup země do NATO – což se podařilo 4. dubna 2023.
Když spolupráce není slabost, ale obrana demokracie
Historie ukazuje, že v okamžicích ohrožení demokracie, stability nebo bezpečnosti země je někdy nutné odložit stranické rozdíly a hledat shodu i mezi politickými rivaly. Společná vláda může být v takových chvílích výrazem zodpovědnosti, nikoli slabosti. Demokracie nestojí na slepém respektování volebních výsledků a povolebních vyjednáváních, ale na ochotě chránit její samotnou podstatu – svobodu, právní stát a bezpečnost země.
Právě o tom byla i demonstrace „Se světlem pro vládu bez SPD“ – nikoli o popírání výsledků voleb, ale o občanské společnosti, která dává najevo, že nechce vládu s proruskými a extremistickými stranami, jež by mohly ochromit bezpečnost České republiky a oslabit její demokratické směřování.
